Rubrika
HomilieTo konejte na mou památku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, vždycky je dobré stanovit si na každé svátky nějakou takovou hlavní myšlenku, něco, co by mělo být před našima očima po všechny ty dny svátků. A já jsem pro letošek vybral, jestli dovolíte, Ježíšovu větu „To konejte na mou památku“. Je to shrnutí všeho toho, co on udělal, hlavně na Zelený čtvrtek.
Co máme konat na jeho památku? Co si dnes vlastně připomínáme? Abychom to pochopili, musíme začít od židovské večeře. V židovské večeři jsou dva prvky – obětování beránka a nekvašené chleby. Je to proto, že židé ve svém prapočátku byli jednak národ pastýřů a jednak národ zemědělců, a tak k této nejslavnostnější večeři v roce přinesli to, co měli.
Bratři a sestry, co nám možná trošku uniká, je to, že tato večeře se neodehrávala někde v chrámě, v synagóze, nic takového v té době neexistovalo, ale odehrávala se doma, v každé rodině. Největší svátek, jaký židé měli a mají, se odehrává v rodině. To je přece velmi krásné a velmi oslovující. A takhle se sešel Pán Ježíš s apoštoly, aby slavil tento největší židovský svátek. Pro něho to byla poslední večeře, to apoštolové v té době vůbec nevěděli. Nevěděli, že něco končí, ale že taky něco začne, že to bude sice poslední večeře, ale zároveň že to bude první mše svatá. Jak jsme slyšeli v komentáři, Pán Ježíš této židovské večeři dal jiný obsah. Už se tam neobětuje beránek, zvíře, ale obětuje se tam Ježíš. Všichni víme, že obětovat něco je těžké. Obětovat znamená něčeho se vzdát, říci: „Tohohle se zřeknu a dám to někomu jinému, tomu kdo to víc potřebuje.“ A nejtěžší je ta oběť, kdy máme obětovat něco sami ze sebe. Ještě celkem dokážeme třeba dát i peníze na sirotky, na děti v Indii, na hladovějící v Africe a já nevím na co. Ale když máme dát něco, co se týká nás, vnitřně nás (protože ty věci, peníze, to je trošku vedle nás), tak je to pro nás daleko těžší. Poslední večeře, Zelený čtvrtek, ukazuje, že Ježíš nedal nic mimo sebe. Ježíš tam taky neposlal apoštoly nebo někoho, nestrčil tam někoho místo sebe a neřekl: „Běžte to vyřídit, já jsem s vámi, já vás budu podporovat, myslím na vás,“ ale šel tam sám. To je pro nás velký příklad, na který si máme vzpomenout v okamžiku, kdy musíme něco obětovat.
Židé při této paschální večeři si připomínají vysvobození, to, že už nemuseli potom otročit Egypťanům, že z té země odešli. Oni nevěděli, že odejdou hned ještě tu noc, ale věděli, že to bude brzo, a hrozně se na to těšili. Moc, moc se na to těšili, že budou svobodni. Každá mše svatá nám připomíná, že Ježíš nás přišel osvobodit od zla.
Možná nám to nedochází, ale zlo spoutává, zlo dělá lidi smutné. Každý z nás určitě zná takovou jednoduchou matematiku: když udělám něco dobrého, mám radost já i ten, komu to dobro prokážu. Když udělám něco špatného, jsem v první řadě smutný já a ti, kterých se to zlo dotklo. Zlo spoutává, zlo bere radost. A Ježíš připomněl apoštolům při poslední večeři, že má prostředek, jak člověka vymanit, vysvobodit z moci zla.
Ježíš, můžeme říci, na Zelený čtvrtek založil církev. Čím? Tím, že apoštolům umyl nohy. Říká: „Chápete, co jsem vám učinil?“ Nevíme, co odpověděli, evangelisté to nezaznamenali, ale troufám si říct, že nechápali. Chápeme my, co nám učinil? Pokud v nás je jenom trochu pokory, tak řekneme: „Pane, nechápeme, ne úplně, ale jsme tady, protože se to chceme učit, chceme o letošních svátcích zase trošku víc pochopit, co jsi pro nás učinil.“ Ježíš udělal tu zvláštní věc, že ta největší svátost, ten největší dar, který měl připravený pro nás lidi, že se slaví ve společenství.
Co to je společenství? Ještě, než se budeme zaobírat touto myšlenkou, tak bych se chtěl zastavit u toho, v jakém společenství Pán Ježíš slavil poslední večeři. Všichni to známe – Jidáš zradil, Petr zapřel, další utekli, zůstal Jan. V takovémto společenství Ježíš slavil první mši svatou, tomuhle společenství dal svůj největší dar. Proč to tu připomínám? Protože Ježíš tím, že umyl nohy zrovna tomuhle společenství, zrovna těmto učedníkům, tak nám dal příklad, jak máme mít rádi ty, kteří jsou nám nejbližší. To je nejtěžší. Svým způsobem je jednoduché milovat někoho, kdo je na druhém konci světa, ale mít rád toho nepříjemného a ušťouraného souseda, toho šéfa, který vidí na mně pořád samé chyby, toho učitele, který pořád zkouší? Mít rád toho, kdo je vedle mě pořád, protože znám jeho chyby, jeho slabosti, to je velmi těžké a velmi obtížné. A Ježíš říká: „Ale to je právě potřeba.“
Jedno čínské přísloví říká, že v rodině člověk najde to, co tam přinese, a my to můžeme vztáhnout na církev, na farnost. Na každou farnost, i na tu naši. Zkusme zauvažovat nad tím, co přinášíme.
Bratři a sestry, mše svatá, eucharistie, to znamená díkůvzdání. Už ten samotný název říká, že člověk něco přináší. Může nám to připadat zvláštní a divné – my tomu velkému, nekonečnému a všemohoucímu Bohu: „Já mu můžu taky něco dát, já mu můžu taky něco přinést?“ A On říká: „Jistě.“ Tak, jako malé dítě přinese nějaký dárek svému rodiči, něco, co namalovalo, udělalo, třebas to bude nedokonalé, ale bude to krásné a bude v tom láska. Láska toho dítěte ke svému rodiči. Stejně tak my můžeme dát dar našemu Bohu.
Vy starší si pamatujete, že se říkalo, že mše svatá se slouží. Po Koncilu se používá jiný termín – mše svatá se slaví. Už se tam nemluví jenom o knězi, který tu mši svatou slouží, ale mluví se o knězi a věřících, kteří společně slaví mši svatou. Všichni zde mají své místo, všichni jsou tu potřeba. Při každé mši svaté přinášíme chleba, víno. Zavedl se obětní průvod proto, aby si toho všichni všimli, aby to nebylo jenom z abaku, z bočního stolku, na oltář. Ale aby zde byla chvíle, ve které mohu nabídnout Bohu svůj dar. Bratři a sestry, každý z nás by v tuto chvíli, kdy se přináší dary, měl na paténu, na misku, vložit nějaký svůj úmysl, ať už poděkování nebo prosbu. Kněz má svůj úmysl – ten, který mu dali věřící, kteří ho prosili, aby se na jejich úmysl modlil. Ale každý z nás tam má dát to svoje, to, co prožívám – poděkování za své děti, za svého manžela, za svou manželku, prosbu o ochranu, o dar zdraví, o Boží požehnání, o ochranu na cestě a já nevím co. Děláme to? Jestli ne, je to škoda. Dělejme to, protože toto je naše účast na slavení, toto přinášíme do našeho farního společenství, toto přinášíme do společenství církve.
Bratři a sestry, Pán Ježíš umyl nohy apoštolům, i Jidášovi. Kdyby byl dnes mezi námi, umyl by je každému z nás, i přesto, že zná naše chyby, že zná naše slabosti a naše selhání, a každému z nás by řekl: „Moc mi na tobě záleží, mám tě rád, a buď se mnou. Buď se mnou a přicházej ke mně, buďme spolu v kontaktu. Já budu tvůj Bůh a vy budete mým lidem.
Bratři a sestry, Ježíš je s námi v každé mši svaté. Berme mši svatou jako jedinečnou příležitost setkat se s Ním. Neberme to jenom jako něco, co už známe, ale berme to jako příležitost projevit Bohu svoje poděkování, svoje prosby. Udělejme to, jako to dítě, které dává třeba neumělý dárek, ale s velkou láskou.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.04.2017
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, v okamžiku, kdy něco slavíme, tak máme tendenci dívat se dozadu, vzpomínat na něco, co se stalo. Ale Velikonoce ve Starém zákoně i v Novém zákoně, to jsou svátky, kdy se sice díváme dozadu, ale především jsou to svátky, které nás mají nasměrovat dopředu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, slavíme svátky, kterým se hebrejsky říká Pascha. Většinou se to překládá jako přejití. Slyšeli jsme v evangeliu že, jak píše svatý Jan, Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto svět k Otci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, dovolím si jednu takovou poznámku vůbec k tomu, jak slavíme Velikonoce a jak je slavili první křesťané. My během každého roku prožíváme několikatery svátky. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Bratři a sestry, dostáváme se dnes ke druhému slovu Ježíše Krista na kříži, spíš k druhé větě: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Je to výrok, který je doslova vyprovokován prosbou člověka.
„Vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království,“ tak prosí jeden ze zločinců. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
28.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZELENÝ ČTVRTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 12,1-8.11-14; ž. Žl 116; 2. čt. 1 Kor 11,23-26; evang. Jan 13,1-15;
Pochválen buď Ježíš Kristus! Téměř poslední slova, která jsme slyšeli, bylo, že Ježíš řekl: „Já jsem vám dal příklad, dal jsem vám příklad,“ doslova „jak máte i vy dělat.“ Jaký nám dal Ježíš příklad? Co to znamená, tento příklad? Jsme v Janově evangeliu, a víme, že Janovo evangelium je evangelium mystické. Jsou tam mnohé věci znázorněny, které znamenají daleko hlubší skutečnost. Když se díváme na kříž v Janově evangeliu, tak čteme ta slova, že byl Ježíš proboden kopím v srdci, a že vyšla krev a voda. Více...