Rubrika
HomilieOčekávání a pochybnosti Jana Křtitele
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je opravdu evangelium adventní a myšlenkově navazuje na to, co jsme slyšeli minulou neděli, i když minulou neděli jsme četli z třetí kapitoly Matušova evangelia a dneska jsme četli z jedenácté.
Je to taková zvláštní situace. Pán Ježíš i Jan Křtitel jsou v tuto chvíli sami. Jan Křtitel je asi doslova sám, protože je ve vězení v nějaké díře, tmavé, vlhké, plesnivé. Tam se dostal proto, že říkal králi Herodovi, co nemá dělat, nebo říká Herodovi, že je špatným vzorem pro svoje poddané, že se proviňuje proti Božím přikázáním. Toto byla situace jistě velmi těžká, ale pro Jana, co bylo v tuto chvíli ještě těžší, tak byla pochybnost. Dolehla na něho pochybnost, jestli Ježíš z Nazareta je ten očekávaný Zachránce, Vykupitel, Mesiáš. Proč? No, protože právě minulou neděli jsme to četli, kdy Jan říká, že: „Po mně přichází mocnější, než já.“ Vlastně Jan říká: „Přijde ten nejmocnější,“ a říká: „Sekera už je přiložena ke kořeni stromu. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně.“ Znovu je tam ta moc, jo? „V ruce má lopatu, pročistí obilí na svém mlatě. Obilí uloží na sýpce, ale plevy bude pálit ohněm neuhasitelným.“
A Ježíš z Nazareta ale nic takového nedělá. Ježíš z Nazareta neměl kolem sebe žádnou armádu, nikomu nevyhrožoval v tuto chvíli nějakým ohněm nebo tak, a Janu Křtiteli se zdá, že ten Ježíš z Nazareta je nějaký moc mírný na to, aby byl Mesiáš, a tedy má pochybnost. Jeho představa, představa Jana Křtitele, jeho očekávání se nekryje s tím, co vidí.
My se teď přesuneme k postavě Pána Ježíše. V desáté kapitole si Pán Ježíš vybral dvanáct těch nejbližších, aby byli s ním, a vzápětí je posílá, aby už učili to, co od něho získali. Takže z tohoto pohledu je Ježíš sám. Jsou kolem něho lidé, ale jsou to lidé, kteří se střídají. Nejsou to, řekli bychom, ti „domácí“. Ježíš je sám a může mluvit, řekli bychom, jako svobodněji v tom slova smyslu, že může Jana Křtitele chválit. Nemusí Ježíš nějak se snažit před těmi domácími, jak se říká, nejde o to, aby Ježíš získal nějaké „body“. Ne, on Jana Křtitele chválí. Ale co vlastně chválí na Janu Křtiteli? Říká, že on je největší, kdo se narodil z ženy, ale i ten nejmenší v Božím království. To neříká, aby Jana nějakým způsobem ponížil, ale říká to pro ty, kteří tam byli kolem něho, a říká to i pro nás, abychom si uvědomili, že je tam místo, že Bůh počítá s námi.
Chválí Jana Křtitele, který v tuto chvíli sedí ve vězení a má pochybnosti. Navíc Jan ty pochybnosti vyslovil skrze ty učedníky, které poslal k Ježíšovi. Ježíš ho přesto chválí. Když čteme životopis nějakého diktátora nebo i nějakého velkého státníka - státníka, o kterém lidé řekli, že byl velký, tak zpravidla se tam nikde nemluví o tom, že by ten člověk měl nějaké slabosti, že by někdy pochyboval o sobě, o svém poslání a takhle. Ne. Tito lidé jsou líčeni jako takzvaní ti „super“, téměř takoví jako nadlidé.
Tady slyšíme o tom, jak i ti, kteří byli Ježíšovi velmi blízko, mají pochybnosti. Zase je to pro nás. Je to pro nás, abychom my neztráceli odvahu, protože kdybychom neslyšeli o těch jejich slabostech a pochybnostech, tak bychom si řekli: „Aha, nemám šanci. Nemám šanci se svou slabou vírou, se svými chybami, které se neustále opakují, třeba se svými depresemi, které na mě doléhají. Nemohu se jim rovnat.“ Ano, rovnat se jim moc nemůžeme, ale máme si uvědomit, že to byli lidé stejně jako my, a že oni zápasili o svoji víru, o svůj vztah k Ježíšovi.
Hodně lidí, když se jejich očekávání, jejich představy nekryjí s tou realitou, tak tu realitu takzvaně vytěsní a zůstanou v těch představách. Ale Jan Křtitel ne. Jan Křtitel chce v tom mít jasno. Ježíš ho označuje za proroka. Co je to proroctví? My známe proroctví, že jo, „vidím město veliké“, a tak dál a tak dál. Nějaký vzletný výrok, něco oslavného, někdo, když se zanícením líčí, co bude v budoucnosti. Poslední proroctví, které Jan Křtitel řekl, je otázka: „Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ To je proroctví.
Jan Křtitel si uvědomuje, že je tady ta, říká se tomu, disproporce. Že na jedné straně to očekávání je nějaké, a ta realita je jiná. Ježíš mluví a jedná jinak. Jan Křtitel je ochotný uvést do nejistoty ty svoje představy, to svoje očekávání, a v tom je právě veliký. On je ochotný je změnit, ale potřebuje někoho, kdo ho v tom postrčí, a proto posílá ty učedníky.
Jak odpovídá Ježíš? Ježíš říká: „Dívej se na to, co dělám, a z toho co dělám, suď moje slova. Z mých skutků poznáš, že moje slova, ačkoli ti třeba teď zní nějak nelogicky, ačkoliv ti zní příliš jaksi dobře, poznáš, že moje slova jsou v pořádku a že je to součástí plánu a že vím, co dělám. Tedy z mých skutků poznáš, jaký jsem. Z mých skutků suď moje slova. Je to zase přesně naopak, než jak my lidé postupujeme. Často se necháváme získat, zlákat nějakými krásnými slovy, a potom když vidíme ty skutky, tak nám jak se říká, zůstanou oči pro pláč.
Pán Ježíš potom říká vlastně, čeho si mají všimnout, co mají vidět ti učedníci Jana Křtitele. Jednak Pán Ježíš cituje proroka Izaiáše, jak jsme to slyšeli v prvním čtení, ale zase má to svoji logiku, to pořadí, které Ježíš používá.
„Slepý vidí.“ Vidět, to je základní taková schopnost, přes kterou k nám přichází většina vjemů. Kdo nevidí, tak opravdu jeho vývoj je nějakým způsobem zpomalený, prostě ten člověk má velký, velký problém. Ježíš tuto schopnost vidět myslí ve dvou rovinách – v té tělesné, protože Ježíš vrátil mnoha slepcům zrak, ale myslí to i v té rovině duchovní. „Pane, ať vidím. Ať vidím právě třeba ten tvůj plán, který se mnou máš.“
Velmi úzce to souvisí s tím druhým, co Ježíš říká: „Chromí chodí.“ Člověk je na cestě. Jsme na cestě každý den. Každý den chceme dosáhnout nějakého cíle. Zpravidla každý den večer se chceme vrátit domů. Doma, domov, to je místo, kde se cítíme v bezpečí. Ježíš připomíná a říká: „Mimo toho domova, který někde stojí, mimo té stavby, si máš, člověče, uvědomit, že i tvůj život má být poutí. Má mít start, zpravidla má, a má mít cíl. Nemá mít bloudění, ale má mít cíl. A to je to, čemu říkáme ten domov věčný, to místo bezpečí.
Potom dál říká, že malomocní jsou očišťováni. Malomocenství vlastně toho člověka úplně vyřazovalo ze společnosti. Ten člověk se dostával na okraj. Ježíš to myslí zase doslova, mnoho jich uzdravil, a myslí to v tom duchovním slova smyslu, kdy každé zlo a hřích člověka označuje za malomocenství.
A potom říká: „Hluší slyší.“ Zase uzdravil mnoho hluchých, ale jsme v té duchovní rovině, kdy Ježíš vlastně teď připomíná okamžik z první knihy Mojžíšovy v okamžiku, kdy se první lidé postaví proto Bohu a přestoupí jeho příkaz. Bůh volá první lidi: „Adame, Adame, kde jsi?“ A on napřed dělá, že neslyší, a potom: „Bál jsem se, ukryl jsem se.“ Ale prvně dělá, že neslyší. A Ježíš právě připomíná a říká: „To, kdy člověk dělá, že neslyší, je k jeho škodě, k jeho velké škodě.“ Protože v tu chvíli to šlo ještě celé srovnat. Ale ten, kdo slyší Ježíše, tak to zase může celé srovnat, protože Ježíš je ten, který přišel, aby nám připomněl a řekl: „Otec je milosrdný. Otec je ten, který vás volá. Otec je ten, který na tebe čeká. Otec je ten, který ti jde vstříc.“
Bratři a sestry, celý ten text je skutečně adventní, protože advent, to jsou zpravidla všední dny, mnoho starostí, a právě v těch starostech, v tom každodenním shonu přicházejí ty pochybnosti. Přicházejí okamžiky právě, kdy nám to není jasné a podobně. Když něco slavíme, tak to není tak, že by právě dorazily ty pochybnosti nebo nějaká deprese nebo tak. To ne. To je všechno takové pěkné, ale ve všední dny přicházejí právě naše slabosti nebo se projevují naše slabosti. A tak proto nám to církev předkládá v adventu, abychom když nás potká něco takového, abychom si vzpomněli na Jana Křtitele, abychom si vzpomněli na to, jak on se k tomu staví, jak se ptá a jak tu odpověď dostává. A máme si uvědomit, že přes všechny ty naše slabosti Bůh s námi počítá. V jeho království, Božím království, je místa dost. To Boží království je otevřené pro každého z nás, pro každého, kdo tu nabídku přijme.
Kéž se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
 |
Boží tvář | 14:41 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.79 MB] |
Bratři a sestry, pán Ježíš třikrát položí těm zástupům otázku: „Co jste vyšli vidět? Proč jste přišli? Co očekáváte?“ Je to otázka, kterou bychom si měli čas od času položit. A Ježíš vede posluchače k tomu, aby přes osobu Jana Křtitele se dostali k Bohu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, příklad, který předložil Izaiáš svým současníkům v dnešním prvním čtení, je celkem jasný. Je takový snadno pochopitelný, účinný. Možná bude dobré ještě připomenout, že už to není ten první Izaiáš, ale takzvaný druhý Izaiáš, zřejmě žák toho hlavního proroka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, teď se vraťme k dnešnímu druhému čtení, k listu apoštola Jakuba.
První otázka je vlastně, kdo tenhle Jakub byl. Ono to není tak úplně jasné, protože tenhle Jakub byl člověk velmi, velmi vzdělaný. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Každý z nás, když jsme chodili do školy, tak jsme psali v jazyce českém nebo i nějakém jiném jazyce slohové práce. A zpravidla to bylo tak, že když jsme tu práci napsali, tak nám paní učitelka nebo soudružka učitelka řekla: „A na konec napište osnovu, pro jistotu až na konec. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
„Radujte se, opět pravím, radujte se, vaše vlídnost ať je známa všem lidem, Pán je blízko.“ Těmi slovy začínala dnešní vstupní antifona, výzvou svatého apoštola Pavla k takové křesťanské radosti. Máme se radovat z toho, že advent už bude končit, že se blíží svátky radosti, svátky vánoční. Máme se na ně tak dobře připravit, aby se radovalo naše srdce. Překážkou radosti jsou v lidském srdci hříchy, vědomí, že jsme nějak urazili Pána Boha, že jsme nechodili v jeho přikázáních, že jsme třeba urazili a zarmoutili své bližní, že jsme si způsobili snad nějakou vlastní zkázu. Více...