Rubrika
HomilieZahrada znamená soulad
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, příklad, který předložil Izaiáš svým současníkům v dnešním prvním čtení, je celkem jasný. Je takový snadno pochopitelný, účinný. Možná bude dobré ještě připomenout, že už to není ten první Izaiáš, ale takzvaný druhý Izaiáš, zřejmě žák toho hlavního proroka. A tady tomu, co jsme slyšeli, se říká malá apokalypsa.
Apokalypsa, to je označení pro literární útvar, který mluví o konci něčeho, ale začátku něčeho dalšího. My často máme spojenu apokalypsu s nějakou katastrofou a s koncem světa, toho světa, jak my ho známe, ale prorok tady předkládá jiný konec a říká: „Narozením Ježíše Krista něco starého skončí a něco nového začne.“ A jak všichni víme, tak to narození proběhlo v klidu a míru bez žádných katastrof, bez žádných úkazů, mimo třech králů a pastýřů v Betlémě si toho nevšiml téměř nikdo. Čili proběhla tato apokalypsa téměř bez povšimnutí.
Co chce říct Izaiáš svým současníkům? Uvědomme si, že to říká pořád nějakých šest století před narozením Spasitele. On předkládá obraz – na jedné straně obraz rozkvetlé země, zahrady, na druhé straně obraz pouště. Pro úplnost a upřesnění, my jsme četli jenom tu jednu část o té rozkvetlé zahradě. O vyschlé suché poušti, to jsme nečetli. To čtení by bylo příliš dlouhé. A prorok říká: „Země, krajina, ať už rozkvetlá nebo suchá, je obrazem člověka.“ Jednotlivých lidí, ale je také obrazem celé společnosti. To, jak se ta společnost chová, jak se ti jednotliví lidé chovají, to se odráží v té krajině. Chování člověka lze připodobnit nebo i poznat zpětně právě z toho, jak to vypadá v krajině, a lze ho připodobnit ke krajině.
Jedno takové lidové přísloví říká: Pořádek kolem nás svědčí o pořádku v nás. Jestliže tedy člověk to má kolem sebe nějakým způsobem urovnané, tak se dá předpokládat, že je to člověk řádu, člověk, který ctí nějaký pořádek a tento pořádek ten člověk nectí jenom navenek, ale také ve svém vnitru. A zase naopak, jestliže je kolem něho spousta věcí, jak se tak říká, že je to uloženo metodou volného sypu, nasypané na sobě ty věci, tak asi tam nebude všechno v pořádku. Asi ten člověk se v tom úplně neorientuje.
Prorok dál rozvíjí tady tu myšlenku a zmiňuje jeden národ. Zase, my jsme to neslyšeli celé. Ten národ jsou Edomité. Edomité žili na jihu pod Izraelity v pohoří, kterému se dnes říká Seir, a bojovali s Izraelity, dosti dlouho. A oni se považovali za něco lepšího, za něco víc, než byli Izraelité. A prorok si tady pohrává s takovou slovní hříčkou. Jak všichni víme, v té staré hebrejštině se psaly pouze souhlásky, samohlásky se nepsaly. Takže když se napsalo Edom, tak tam v tom slově jsou stejné souhlásky jako ve slově Adam. Adam – první člověk, ten člověk, který neobstál ve zkoušce, člověk, který chtěl být jako Bůh. A prorok říká i v té době, těm současníkům, těch šest set let před narozením Krista říká: „I v naší době je mnoho lidí, kteří chtějí být jako Bůh. A co za nimi zůstává? No, ta poušť. Tyto lidi lze přirovnat právě k té poušti. Naopak, jestliže někdo s pokorou řekne: ‚Ano, já tomu Bohu sloužím, já jsem jeho služebník,‘ tak kolem toho člověka je zahrada.“
Ta myšlenka zahrady ještě naráží na první knihu Mojžíšovu, když čteme o stvoření světa a o stvoření člověka, tak tam se dočítáme, že Bůh usadil člověka v zahradě Edenu. To slovo zahrada je důležité, protože zahrada znamená soulad – v přírodě, mezi lidmi a člověk s Bohem.
Bratři a sestry, tento příběh je docela propracovaný, složitý, ale pro Izaiášovy posluchače byl celkem srozumitelný, jasný: Bůh je ten, který dokáže i z té pouště udělat tu zahradu. Bůh je ten, který volá člověka, aby ze svého suchopáru vybudoval, vysázel zahradu. Nejenom že ho volá slovy, ale přichází mu na pomoc činem. On sám přijde a spasí nás. Ne, že by nám dal knížku Zahradníkem snadno a rychle a řekl: „Tady si to přečti a začni sázet, začni pěstovat,“ ale on přichází. Přichází fyzicky, aby tu s námi byl.
Do této chvíle je to všechno celkem jasné, srozumitelné a dobře se to poslouchá, ale teď přichází bod toho rozhodnutí – ta víra. Celé je to o víře. Už i Izaiáše se ptali: „A kdy přijde? Kdy to bude?“ A on musel říct: „Já nevím. Já nevím, ale určitě to někdy bude.“ A to je víra: já tomu věřím, že on přijde.
Bratři a sestry, když si uvědomíme, že to trvalo ještě dalších šest set let, než Kristus přišel, tak si musíme uvědomit, že pro Izraelity to byla velká zkouška víry.
To čtení nám chce říct několik těch důležitých věcí, a sice, že ten Bůh přichází, nejenom se svými radami, ale i se svou pomocí, ale od nás žádá víru. Tak, jako v době Izaiášově, i dnes je mnoho lidí, kteří chtějí být jako Bůh. I dnes je mnoho lidí, kteří jsou netrpěliví a říkají: „Kdy už? Ať už se to hýbe, ať už se něco děje!“ I dnes je těžké vyznávat svoji víru, hlásit se k víře tak, jak to bylo za časů proroka Izaiáše. Bratři a sestry, přesto nám tento úryvek chce dodat odvahu. Bylo to tam: „Vzmužte se, nebojte se!“
Další odstavec je v líčení toho, jak Bůh uzdravuje lidské nemoci. Nemoc je něco, z čeho se člověk (z vážné nemoci) sám nemůže dostat. Potřebuje něčí pomoc, něčí. A tady je to obrazem toho, že ten někdo, kdo pomáhá, je Bůh. Bůh pomáhá i v těch situacích, kdy ty už na to člověče nestačíš. Právě zase zpětně ta myšlenka je: Člověče, uvědom si, že nejsi jako Bůh, že nejsi Bůh.
A nakonec je tam takový krásný příklad: „Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin.“ To slovíčko vykoupil je možné přeložit také „za které zaplatil Hospodin“. Izraelité (v té době jich ještě velká část kočovala) brali svůj život jako cestu, a také jako cestu k Bohu. A to je další myšlenka dnešní neděle: Jak bereme my svůj život na této zemi? Jako co? Jako cestu za nějakým cílem, jako výlet, jako cestu na nějakou slavnost? Anebo různě, to si každý odpovězme, jak to každý z nás vidí. A teď je tady ten obrat „za které zaplatil Hospodin“. Jinými slovy, že vykoupil jakoby otroky, zaplatil za ně a oni jsou svobodní. Ale můžeme si to představit i tak, že jsme v restauraci a teď naráz zjistíme, že nemám peníze. A teď nějaký náš přítel řekne: „Tak já to za tebe zaplatím.“ V tu chvíli nám spadne, jak se říká, kámen ze srdce, protože kdybychom neměli na to zaplacení, tak minimálně by to byla velká ostuda. Pokud by to bylo v nějaké restauraci, že jsme někde poblíž svého bydliště, svého domova, tak by se nám smáli a povídalo by se o tom. Bůh je ten, který nás zachraňuje z našich nesnází a dokonce dbá o naši dobrou pověst a zachraňuje i tuto dobrou pověst, abychom neměli ostudu. Tak moc se o nás Bůh stará.
Bratři a sestry, na nás je, abychom si to uvědomili, abychom to viděli a abychom mu za to děkovali. To je to, co se od nás čeká: vidět to, věřit mu a děkovat mu za to. Ať tedy poselství té třetí neděle adventní dokážeme aspoň trošku přenést do našeho každodenního života.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.12.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je opravdu evangelium adventní a myšlenkově navazuje na to, co jsme slyšeli minulou neděli, i když minulou neděli jsme četli z třetí kapitoly Matušova evangelia a dneska jsme četli z jedenácté. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
 |
Boží tvář | 14:41 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.79 MB] |
Bratři a sestry, pán Ježíš třikrát položí těm zástupům otázku: „Co jste vyšli vidět? Proč jste přišli? Co očekáváte?“ Je to otázka, kterou bychom si měli čas od času položit. A Ježíš vede posluchače k tomu, aby přes osobu Jana Křtitele se dostali k Bohu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Bratři a sestry, teď se vraťme k dnešnímu druhému čtení, k listu apoštola Jakuba.
První otázka je vlastně, kdo tenhle Jakub byl. Ono to není tak úplně jasné, protože tenhle Jakub byl člověk velmi, velmi vzdělaný. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
Každý z nás, když jsme chodili do školy, tak jsme psali v jazyce českém nebo i nějakém jiném jazyce slohové práce. A zpravidla to bylo tak, že když jsme tu práci napsali, tak nám paní učitelka nebo soudružka učitelka řekla: „A na konec napište osnovu, pro jistotu až na konec. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
16.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 35,1-6a.10; ž. Žl 146; 2. čt. Jak 5,7-10; evang. Mt 11,2-11;
„Radujte se, opět pravím, radujte se, vaše vlídnost ať je známa všem lidem, Pán je blízko.“ Těmi slovy začínala dnešní vstupní antifona, výzvou svatého apoštola Pavla k takové křesťanské radosti. Máme se radovat z toho, že advent už bude končit, že se blíží svátky radosti, svátky vánoční. Máme se na ně tak dobře připravit, aby se radovalo naše srdce. Překážkou radosti jsou v lidském srdci hříchy, vědomí, že jsme nějak urazili Pána Boha, že jsme nechodili v jeho přikázáních, že jsme třeba urazili a zarmoutili své bližní, že jsme si způsobili snad nějakou vlastní zkázu. Více...