Rubrika
HomilieUkazovat na světlo a být tím světlem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovým hlavním motivem dnešních textů je světlo. Nejvíc tady tento motiv vystupuje samozřejmě v evangeliu, ale také v žalmu, a sice konkrétně v odpovědi na žalm: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
To co jsme dnes slyšeli, to co jsme zpívali, byl žalm 112, a on myšlenkově tvoří jednotu s předcházejícím žalmem, s žalmem číslo 111. V tom žalmu 111 žalmista vzpomíná na Boží péči v minulosti, jak se Bůh staral o Izraelity v minulosti. A samozřejmě ti, kdo to slyšeli, tak mu řekli: „No, to je pěkné, to my známe, tomu my věříme, ale jak je to teď? Proč se teď nedějí ty velké věci, které se děly kdysi?“ Koneckonců my si pokládáme občas stejnou otázku. Rádi bychom se tady třeba potkali s Pánem Ježíšem, líbilo by se nám, kdyby kolem nás někdo uzdravoval nemocné, když by někdo nasytil víc než pět tisíc lidí několika málo chleby, eventuelně několika rybičkami, a říkáme si: „Proč ne, proč se toto neděje?“ A odpovědí tady na toto je právě ten žalm, který má číslo 112.
Žalmista říká, Bůh stále pečuje o svoje stvoření, o svoje tvory, ale už to dělá jinak. Už to není tak, že by tady byly ty přímé zázraky, ale Bůh do té své péče chce zapojit i nás, lidi. Chce to dělat naším prostřednictvím, skrze nás. Nemáme být jenom diváky, ale máme být přímými aktivními herci nebo, jak by se to řeklo, zkrátka a dobře máme se do toho aktivně zapojit.
My, když mluvíme o víře, o tom že je někdo věřící, tak ho zpravidla označíme jako člověka zbožného. Ve Starém zákoně člověk, který byl věřící, byl označen za spravedlivého. Vychází to z toho, co koneckonců řekl Pán Ježíš, když se ho ptali na to, jestli se má platit daň císaři, a říká jim: „Co je císařovo, dávejte císaři, co je Božího, dávejte Bohu.“ Spravedlnost v pojetí Starého zákona, ale víceméně to pojetí je stále platné, znamená dávat každému, co mu patří, nezanedbávat nikoho. Znamená to vlastně rozdělit se.
Ochota rozdělit se, teď se nemyslí jenom věci hmotné, vychází právě z víry. Vychází z myšlenky: Bůh se s námi rozdělil o to, co uměl, o to co měl. Dal nám svět, my ho máme dál nějakým způsobem rozvíjet, starat se o něj, a Bůh se s námi rozdělil nakonec i o svého Syna. A protože se s námi Bůh rozdělil a věříme, že se s námi bude rozdělovat i dál, tak to nás vede k tomu, abychom ho napodobili, abychom se nebáli rozdělit se s těmi, kteří jsou kolem mě, o to co mám, čím jsem nějakým způsobem bohatý. Takže tedy ta štědrost je chápána v přímé návaznosti na víru.
Naopak lakota je také napojena na tuto, řekli bychom, nevíru, nevěru, to že ten člověk nevěří, nevěří, že by mu někdo něco dal, že by ho nějaký Bůh obdaroval, a proto ten člověk se snaží zabezpečit se za pomoci svého majetku. Protože nemá nic jiného nebo nemá nikoho jiného, považuje ten majetek za svého ochránce, za toho, který se o něho stará, a tak on si ho musí nechat, aby o to nepřišel.
Jinak ten žalm chtěl ještě říci jinou důležitou věc, a sice že charakter člověka se ukáže v těžkých situacích, v těžkých chvílích. Okamžiky nepříjemné, okamžiky nějakého strádání nebo protivenství celý Starý zákon a i ten žalm označuje za okamžiky tmy, za okamžiky, kdy člověk neví, jak se má orientovat, kdy neví, co má dělat. A říká: „A v tu chvíli, právě v těch svízelných situacích se ukáže, za co kdo stojí, jaké hodnoty skutečně vyznává a k čemu se skutečně hlásí. Žalmista chce říct, že ta víra toho člověka se osvědčí, ukáže, zjeví se právě ve chvílích, které budou nějakým způsobem těžké, obtížné, svízelné.
A když se posuneme k evangeliu, tak Ježíš víceméně opakuje tady toto a říká: „Je vaším úkolem být solí země, světlem světa.“ To co jsme slyšeli v evangeliu, Ježíš řekl na závěr, kdy dokončil to, čemu se říká Blahoslavenství. Když Ježíš vlastně řekl to klíčové, to jádro jeho poselství, tak říká: „Máte úkol,“ a přirovnává ho ke dvěma věcem, ke dvěma skutečnostem. Sůl má dvojí poslání. Jednak sůl dává chuť jídlu, a jednak konzervuje, zabraňuje zkáze, zabraňuje tomu, aby se něco zkazilo. A Ježíš vlastně říká: „I vy máte takovéto poslání. I vy máte uchovat a rozvíjet všechno dobré, všechno krásné, aby se to neztratilo, abyste se z toho těšili – vy, i ti, co přijdou po vás.“
S tou solí ten příměr je velmi výstižný. Že jo, každý, kdo byl aspoň jednou v kuchyni, tak ví, že jde také o správné dávkování té soli. Když je málo, tak je málo, ale dá se to ještě dodat. Ale jakmile se tam toho dá moc, tak je to špatně a už to nejde vlastně z toho odebrat. Ta sůl pronikne do toho jídla, do toho pokrmu, do kterého se dá, a vlastně ho celý jakýmsi způsobem promění a už to nelze vzít zpět. Je to příměr, který chce říct, že člověk má taky uvažovat právě tady, řekli bychom, o tom dávkování, kdy a kolik. Je to velmi důležité. Co to znamená? Znamená to, aby člověk ve svém životě přemýšlel, aby ten život mu neproplouval mezi prsty, mezi rukama, aby v životě, řekněme, neprocházel v jakémsi polospánku, ale naopak v bdělém stavu, aby věděl: „Teď chci udělat toto. Teď chci říct toto.“ A potom to bude to správné.
Světlo je veličina, která umožňuje život na této zemi. Bez světla by tady nic neexistovalo. A Ježíš tedy říká: „Jste něco zásadního. Vaše poslání v tomto světě je zásadní – na jednu stranu ukazovat na světlo, na druhou stranu být tím světlem.
Oba ty příměry jsou vztaženy pro tento svět: „Jste solí země, jste světlem světa.“ Když se tady mluví o světě, tak v tom řeckém originálu je použito slovo kosmos. Kosmo znamená uspořádaný. Opakem kosmu je chaos. To je úplně špatně. Ten kosmos říká, že je to nějaká skutečnost, která se řídí zákony, nějakými pravidly. Ale tady Ježíš to používá ve smyslu, řekli bychom, trošku hanlivém. Ano, svět je nějak uspořádaný, jsou tu nařízení, jsou tu nějaká pravidla, nějaké zákony, ale to ještě neznamená, že ta pravidla a ty zákony jsou dobré. Protože často vystupuje do popředí zákon, takový zákon si většinou dáváme my sami, starej se sám o sebe, musíš se postarat sám o sebe, nesmíš zanedbat sám sebe, aby ti něco nechybělo. Nebo zákon, jak se říká, silnějšího, urvi, co se dá, neohlížej se na ty, kteří jsou kolem tebe, neohlížej se na ty slabší a podobně. A tady cítíme, že to jsou zákony, které rozhodně nejsou ani nám ani tomuto světu ku prospěchu. A Ježíš právě, když říká: „Vy jste povoláni k tomu, abyste byli solí země a světlem světa, tak jste povoláni k tomu, abyste usilovali o to, aby tady fungovala ta správná pravidla, aby tady fungovaly ty správné zákony. A teď nemluvím jenom o zákonech vyhlášených v nějakém parlamentu, ale i o takových těch, jak se říká, nepsaných pravidlech, nepsaných zákonech. A Ježíš nás ne jednu stranu přirovnává k tomu světlu: „Tak ať vaše světlo svítí před lidmi,“ na druhou stranu zase nás přirovnává k tomu svícnu, který je postavený někde a umožňuje, aby to světlo svítilo. Je to skutečně tak. My jsme dostali úkol, ale na druhou stranu víme, že ten úkol nezvládneme bez toho, kdo nám ho dal.
Ježíš koneckonců také to svoje kázání končí slovy: „Aby viděli vás, ale velebili vašeho Otce v nebesích.“ Tady to být solí, být světlem není pro to, aby někdo obdivoval nás, jak jsme dobří, ale abychom ukázali, posvítili, nějakým způsobem ozřejmili toho, v kterého věříme, toho, kterého vyznáváme, toho, kterému děkujeme za všechno, co nám dává. Takže tedy tady toto naše působení, tento náš úkol není k tomu, aby lidé oslavovali nás, ale našeho nebeského Otce.
Kéž se nám to s Ježíšovou pomocí podaří co nejlépe.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, když bychom dnes hledali jedno slovo, jednu myšlenku, která spojuje všechny texty, které jsme teď právě vyslechli, tak to všechno můžeme shrnout do slova identita. Jde o to, aby Ježíšův učedník měl svou identitu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, tedy jednotícím prvkem, jednotící myšlenkou všech textů, které jsme právě vyslechli, je světlo. Světlo, které potřebujeme pro náš každodenní život, ale které potřebujeme i v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, první čtení z knihy proroka Izaiáše i evangelium mluvily o tom, co bychom mohli nazvat jako životní poslání. U Pána Ježíše to bylo skutečně jasné. Říká svým učedníkům, co od nich čeká. U toho proroka Izaiáše, tam je to trošku složitější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, co chce Ježíš říct těmi dvěma výroky o soli a o světle? Dalo by se to říct asi takhle: nikdo, kdo věří v Pána Ježíše, kdo chce být jeho učedníkem, nemůže počítat s tím, že bude takovou šedivou myškou, které si nikdo nevšimne. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
10.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Sestry a bratři, Boží přátelé. Pán Ježíš nás vyzývá, že máme být světlem a solí. Ale jakým tím světlem vlastně máme být, jakou solí? Může být světlo, které k sobě lidi vábí, které k sobě lidi přitahuje, které svítí třeba na bezpečnou plavbu lodi na moři – takový maják, a nebo doma, rozžaté světlo svíce, třeba na nedělním stole, které dodává atmosféru té události, nebo světlo, které se schová pod kbelík, takže to světlo není vůbec vidět, jak říká Pán Ježíš v evangeliu, a nebo světlo nějakého reflektoru, které osvětluje, oslepuje ty ostatní, a to světlo je nepříjemné. Více...