Rubrika
HomilieOhoďte lhostejnost
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, první čtení z knihy proroka Izaiáše i evangelium mluvily o tom, co bychom mohli nazvat jako životní poslání. U Pána Ježíše to bylo skutečně jasné. Říká svým učedníkům, co od nich čeká. U toho proroka Izaiáše, tam je to trošku složitější. Je to složitější v těch okolnostech, za kterých byla řečena slova, která jsme slyšeli.
Pronesl je takzvaný třetí Izaiáš po návratu z babylonského zajetí. Když se vrátili zpět do své země, do izraelské země, tak uviděli rozbořenou zemi. Hodně se soustředili na její obnovu, ale vzali to tím stylem, jako: abych já měl kde bydlet, aby mně se dařilo dobře, abych já se postaral o svoji existenci. Co se děje za mými dveřmi venku, mě nezajímá.
Na druhou stranu někteří kněží a rabíni, když viděli, jak to tam vypadalo, tak si uvědomili, že to byla velká zkáza a že nechybělo mnoho a ten národ by zahynul, a řekli si: „Musíme udělat něco, co by provždycky těm našim lidem připomínalo zničení Jeruzaléma, babylonské zajetí, aby už se to nikdy neopakovalo. A vymysleli, že se budou čtyřikrát za rok postit. Vybrali ze všech těch zlých událostí, které se staly před více než sedmdesáti lety, to znamená vlastně nikdo z nich si je nepamatoval, nikdo z nich u toho nebyl, vybrali z těch událostí čtyři: začátek obléhání Jeruzaléma, dobytí Jeruzaléma – jeho zničení, zničení Jeruzalémského chrámu a smrt velekněze Gedaliáše. A ono to vycházelo, že ty posty byly čtvrtý měsíc v roce, pátý měsíc v roce, sedmý měsíc a desátý měsíc.
Jak víte, my máme dva takové velké posty – Popeleční středu a Velký pátek. Oni měli tedy čtyři a bylo to víc rozložené během celého roku. Když se člověk postí, tak jednak si má něco odříct, ale jednak také to, že si něco odřekne, mu má pomoci v tom, aby se člověk zamyslel nad smyslem života, nad cílem života a vůbec nad vším, jak ten život prožívá. To je správný smysl postu, správně prožívaný půst. Ale tady se stalo to, že to začalo být takzvaně formální, že mnozí z nic si řekli: „Sice je to nařízené, ale to není potřeba brát tak vážně, nemusím to tak prožívat, nemusím být do toho ‚tak zažraný‘“, a prorok to, o čem hlavně mluví, kárá tady ten, řekli bychom, formalismus ve víře. Takové to, co my nazýváme, že je někdo takzvaně matrikovým katolíkem: „Jsem zapsaný v nějaké knize, a když se mi to hodí, tak se k tomu přihlásím. Když se mi to nehodí, když se mi to nelíbí, tak se k tomu hlásit nebudu.“
Oni, když se vrátili z Babylóna, tak čekali, že Bůh jejich návrat bude provázet podobnými divy, jako když šli Izraelité z egyptského zajetí, ale nic takového se nestalo. Ta cesta proběhla v klidu, pokojně, žádné úkazy na nebi, žádné zemětřesení na zemi, nic. A oni se ptali: „Bože, proč se neprojevuješ?“ A to, co jsme slyšeli, je Boží odpověď. Bůh říká: „Vy ode mě chcete plné nasazení. A jaké je to vaše nasazení?“ A prorok je kárá a říká: „Je to jenom formální. Je to jenom to, že jste tedy členy vyvoleného národa, ale to osobní nasazení se nějakým způsobem ztrácí.“
Prorok od nich nežádá to, co my bychom označili jako charitu, protože tu charitu lze jakýmsi způsobem zneužít. Zneužít k tomu, že člověk dá peníze, dá třeba i hodně peněz a pak si řekne: „Už jsem dal. Už mě to víc nezajímá,“ a prorok říká: „Nejde o to něco dát, ale v první řadě jde o to mít ten zájem, nebýt lhostejný.“ To je to, proti čemu ten prorok brojí.
Tam byla taková zvláštní věc. Ti, kteří se vraceli z Babylóna, si s sebou přinesli svůj majetek, dokonce ještě dostali každý z nich od krále Kýra nějaké peníze do začátku. Oni byli relativně majetní. Ale ti, kteří celou dobu žili v té zemi (někteří Izraelité tam zůstali), těm se vedlo špatně a ti patřili k těm nejchudším. A teď ti navrátilci nad nimi tak nějak ohrnovali nos. A prorok jim říká: „Ale vy patříte ke stejnému národu, vyznáváte stejného Boha, a buď všichni budete prosperovat anebo všichni budete živořit. Jde o to, abyste táhli za jeden provaz, společně. Odhoďte lhostejnost.“ Prorok jim chce připomenout, že ta velká tragédie, která nastala před těmi sedmdesáti lety, nastala právě pro ten formalismus a pro tu lhostejnost.
Bratři a sestry, Ježíš Kristus to říká trošku jinak. Ten prorok dává jako vzor takové, říkáme tomu, skutky tělesného milosrdenství. Pán Ježíš mluví o takovém vznešenějším úkolu: „Vy jste sůl země, vy jste světlo světa.“ Úkolem soli je osolit, dát chuť. Je to jedno jediné poslání, které ta sůl má: dát chuť jídlu. Jestliže tam ta sůl není, tak člověk řekne: „Mně to nechutná. Tomu něco chybí.“ Jestliže přidáme sůl do jídla, tak jsme spokojení. Ježíš Kristus chce říct: „Jestliže do svého života zasadíte moje evangelium, budete spokojenější.“
Je to takový paradox. Člověk, který se dívá jenom na sebe, zpravidla bývá nespokojený. Pořád má málo, pořád mu něco chybí, pořád se mu zdá, že ten druhý je šťastnější a já nevím co. Prorok i Pán Ježíš říká: „Jestliže ze svého života odstraníte tuto sebestřednost nebo jestli se o to budete aspoň snažit, budete klidnější, budete spokojenější, budete šťastnější.“
Ježíš Kristus chce říct: „Každý člověk je jedinečný v Božích očích a každý člověk má svůj úkol, s kterým Bůh počítá ve svém plánu záchrany světa. Ten úkol je relativně malý tak, jako je malý ten úkol, kdy kuchař nebo kuchařka sype do jídla sůl, ale je důležitý, je podstatný. A člověče, jestli to propásneš, tak tu bude něco chybět. Bude to chybět tobě, ale bude to chybět i těm druhým.“ Jak jsem říkal na začátku mše svaté, nemáme to chápat jako něco těžkého, něco, co nás svazuje, ale máme to brát jako něco, co dává našemu životu smysl, protože kolikrát si říkáme: „A je to k něčemu? Má to nějaký význam? K čemu to je?“
Máme být solí země, máme být světlem světa. Tady toto nám může pomoci v tom, abychom se přestali šťourat sami v sobě, abychom přestali litovat sami sebe. Prorok říká: „Zahojí se tvá jizva brzy.“ Co bylo tou jizvou? No, ty vzpomínky, ten rozbořený Jeruzalém, všechno to. A on říká: „Už se nedívejte dozadu, ale dívejte se dopředu. Nedívejte se jenom na ten svůj dvorek, ale dívejte se taky ven z těch dveří.“
Bratři a sestry, oni měli takovou tendenci stejnou jako my: hledat viníky. Někdy je to potřeba najít toho, kdo za to může, ukázat prstem, ale někdy je to zcela zbytečné. A když se Pána Ježíše ptali apoštolové, jestli se dostane do nebe málo lidí, tak Ježíš to celé otočil a říká: „Snažte se tam dostat vy,“ a potom dál z toho, co Ježíš říká, víceméně vyplývá: „Není vaše starost, kolik lidí se tam dostane. Snažte se tam dostat vy.“
Nedívejme se tedy teď na to, že může někdo z nás říct: „Těch, kteří chtějí být solí země a světlem světa, není mnoho.“ Ano, může to tak být, ale snažme se, abychom my mezi ně patřili. My to víme, my jsme slyšeli tuto výzvu, uposlechněme ji a snažme se ji naplnit.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, když bychom dnes hledali jedno slovo, jednu myšlenku, která spojuje všechny texty, které jsme teď právě vyslechli, tak to všechno můžeme shrnout do slova identita. Jde o to, aby Ježíšův učedník měl svou identitu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, tedy jednotícím prvkem, jednotící myšlenkou všech textů, které jsme právě vyslechli, je světlo. Světlo, které potřebujeme pro náš každodenní život, ale které potřebujeme i v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovým hlavním motivem dnešních textů je světlo. Nejvíc tady tento motiv vystupuje samozřejmě v evangeliu, ale také v žalmu, a sice konkrétně v odpovědi na žalm: Spravedlivý září v temnotách jako světlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Bratři a sestry, co chce Ježíš říct těmi dvěma výroky o soli a o světle? Dalo by se to říct asi takhle: nikdo, kdo věří v Pána Ježíše, kdo chce být jeho učedníkem, nemůže počítat s tím, že bude takovou šedivou myškou, které si nikdo nevšimne. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
10.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;
Sestry a bratři, Boží přátelé. Pán Ježíš nás vyzývá, že máme být světlem a solí. Ale jakým tím světlem vlastně máme být, jakou solí? Může být světlo, které k sobě lidi vábí, které k sobě lidi přitahuje, které svítí třeba na bezpečnou plavbu lodi na moři – takový maják, a nebo doma, rozžaté světlo svíce, třeba na nedělním stole, které dodává atmosféru té události, nebo světlo, které se schová pod kbelík, takže to světlo není vůbec vidět, jak říká Pán Ježíš v evangeliu, a nebo světlo nějakého reflektoru, které osvětluje, oslepuje ty ostatní, a to světlo je nepříjemné. Více...