Dej našim dnům svůj řád a mír

	Dej našim dnům svůj řád a mír	15:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.49 MB]

Bratři a sestry, ve vstupní modlitbě jsme prosili Boha, aby dal našim dnům svůj řád a mír. Vrátím se k tomu, s čím jsem mši svatou začal. Skončily svátky a vrátili jsme se ke svým každodenním povinnostem. Je jasné, že mnohem raději máme ty svátky, že mnohem raději máme to, když se můžeme setkávat, můžeme být spolu a nevalí se na nás různé povinnosti, různé úkoly. A když tedy potom ty svátky skončí a ty povinnosti dolehnou ještě o to víc a člověk se tím prokousává, tak si říká: „A má to smysl? A je to k něčemu?“ Máme si právě uvědomit, že Ježíšovým příchodem se změnilo úplně všechno. On je ten, který přišel, aby nám pomohl právě přes toto všechno se dostat, aby tomu všemu dal smysl. Ale je to on, kdo ten smysl dává.

„Dej našim dnům svůj řád a mír.“ Svůj, ne náš řád, ale svůj řád. To je vlastně evangelium, to je vlastně to, co ty, Pane, říkáš. V okamžiku, kdy se snažíme těm dnům a tomu, co je kolem nás dát nějaký náš pořádek, tak to začíná drhnout.

Dát jeho řád. A co to znamená? Znamená to být nějakým způsobem nadšený pro Ježíše. Znamená to počítat s ním v našem životě. Právě když se na nás valí ty povinnosti, a to a to musíme zařídit, a to a to musíme udělat, tak potom už řekneme: „A mně už nezbývá čas,“ anebo: „Už mi nezbývají síly.“ A všechny ty dnešní texty nás chtějí upozornit na to, že pokud chceme, aby v tom našem dnu nebo našich dnech byl řád, mír, aby tam byl pokoj, tak musíme tam mimo to, že vyplníme všechny povinnosti nebo všechno to, co se od nás očekává, naše rodina, naše zaměstnání a takhle, tak že taky tam musíme ještě počítat s Ježíšem, a že musíme svoje síly, svoje schopnosti nasadit alespoň částečně pro to, čemu se říká Boží království.

V prvním čtení Bůh žádá po proroku Izaiášovi to nasazení. On ho vyzývá k tomu a nežádá po něm jenom něco, ale žádá po něm úplně všechno. U nás se Bůh spokojí s částí. Svatý Pavel, který píše Korinťanům, který je povzbuzuje, milost, pokoj, zase jim toto přeje, tak toto píše s největší pravděpodobností z vězení. Neslyšíme tam nějaký nářek na to, co se mi to stalo, kam jsem se to dostal kvůli hlásání evangelia, podívejte se, jak já jsem špatně dopadl, litujte mě. Ne. Vám přeji, vám vyprošuji milost, pokoj do vašich dnů, do toho, co budete dělat, do toho, co budete podnikat.

No, a v evangeliu slyšíme o takovém velkém nasazení Jana Křtitele. Janovo evangelium, myslím Jana apoštola evangelisty, začíná prologem, básní. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. Ta báseň skončí a Jan evangelista přejde, řekli bychom, do konkrétního času, do konkrétního prostoru, kdy předchůdce Jan Křtitel vydává svědectví. Nejdříve Jan evangelista mluví o tom, jak za Janem Křtitelem přicházejí zástupci farizejů a řekli bychom, těch vládnoucích struktur a ptají se ho. A Jan vydává svědectví. Můžeme to označit jako svědectví nevěřícím.

Říká: „Já to nejsem, na koho čekáte. Já si ani nezasloužím, abych mu zavázal nebo rozvázal ten řemínek u sandálů.“ Jan evangelista udělá jakýsi přechod a říká: „Na druhý den …“ A to už jsme dnes slyšeli.

Celý ten úryvek, který jsme my slyšeli, je zase svědectví. Je to svědectví Jana Křtitele k těm, kteří jsou věřící, k těm, kteří chtějí Krista přijmout, kteří na něho čekají.

Proč je tam to takové odsazení, proč zmiňuje Jan evangelista, že na druhý den? Schválně tady kopíruje tok textu, jak je v první knize Mojžíšově ve zprávě o stvoření světa. Je to rozděleno, je to zasazeno do času. O to tady jde. Všechno se nestává v jeden okamžik, ale postupně. Plán stvoření se uskutečnil postupně, plán vykoupení se uskutečnil postupně. Ne kvůli tomu, že Bůh by to nedokázal naráz, to ne, ale my bychom to nebyli schopni vstřebat. Na nás by to bylo moc. My bychom to nepochopili nebo nepřijali. Proto je to postupně. Bůh nám dává čas. Nechce po nás všechno hned, ale postupně nás uvádí do všech těch skutečností. Proto taky každý rok znovu a znovu v církvi prožíváme Ježíšův život. Během jednoho liturgického roku s Ježíšem prožijeme celý jeho pozemský život a znovu a znovu si připomínáme všechny ty události, abychom do nich se dostali pokaždé trošku hlouběji, aby nás oslovilo pokaždé třeba trošku něco jiného, abychom k tomu pořád a pořád upevňovali náš vztah a vhled tady do těchto události.

Jan Křtitel říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Většina českých překladů používá množné číslo, hříchy světa. To „hříchy světa“ vyjadřuje tu skutečnost, že Ježíš může odpustit, sejmout skutečně všechny hříchy. Pokud je tam to jednotné číslo, ten hřích světa, tak je tím zdůrazněn, řekli bychom, jakýsi kořen, kořen toho zla. Že Ježíš přišel tento kořen odstranit. Že Ježíš nepřišel udělat, jak bychom dnes řekli, udělat nějakou kosmetickou úpravu, ale přišel udělat, můžeme říci, radikální opravu, generální opravu tady tohoto, která začne od základů. On změní ten základ. Kořenem zla je právě to, když si člověk myslí, že si stačí sám.

Začíná ta výzva Jana Křtitele: „Hle, Beránek Boží.“ To řecké sloveso, které je přeloženo „hle,“ by se dalo přeložit také za pomoci jiného slovesa: „Hleďte, podívejte se, věnujte tomu pozornost.“ My totiž věnujeme pozornost spoustě věcí, spoustě událostí, ale pak se může stát, že už nám nezbyde čas nebo ty síly, abychom věnovali pozornost tomuto, co je pro náš život velmi důležité. Tedy ty myšlenky se doplňují a nějakým způsobem opakují. Tedy dát si pozor i ve všední den, čemu věnuji čas, čemu věnuji energii, čemu věnuji síly.

„Beránek Boží.“ Když Izraelité odcházeli z Egypta, beránek bylo poslední jídlo, které jedli před vysvobozením z otroctví, před odchodem. Beránek byl obětován v Jeruzalémském chrámu každý den na usmíření hříchů Izraele. Ježíš bude tedy postupovat, použije tu metodu beránka, toho, který usmiřuje, který dá sám sebe. Jeho zbraní nebude armáda, ale jeho zbraní bude to, že dá sám sebe na usmíření.

A teď Jan Křtitel říká překvapivou věc: „Já jsem ho neznal.“ Lidsky to není možné. Byli příbuzní, s největší pravděpodobností byli bratranci, oni se znali, ale Jan Křtitel to myslí jinak. Říká: „Já jsem ho poznal jako Vykupitele, jako Zachránce. Protože jednak jsem dostal tu milost, ten dar poznání, ale také proto, že jsem ho čekal, že jsem toužil po tom se s ním setkat a že jsem se na to připravoval.“

Tady se opět setkávají ty dva proudy. Proud milosti, který jde od Boha, proud Božího daru, ale proud také naší připravenosti, očekávání. Mnoho lidí všední dny pouze přežívá. Říkají: „Čekáme. Čekám, až bude konec týdne, až bude volno,“ a takhle. Ne. My to máme prožít. Ne jenom nějakým způsobem přežít, ne jenom nějakým způsobem utratit čas, ale prožít. A měli bychom se také zamyslet nad tím právě, co očekáváme vůbec dál, po čem nějakým způsobem toužíme, co bychom od Pána chtěli dostat.

Víte, já jsem se teď shodou okolností v týdnu díval na televizi, nebylo to ani na českém programu, byla to takzvaná reality show. Byl tam účastník odněkud ze západní Evropy a zpovídali ho, proč se přihlásil. „No, víte, já se hrozně nudím a já jsem před měsícem přestal studovat, já jsem nechal školu, abych mohl dělat svoje záliby.“ A teď mluvil. Já jsem to vydržel poslouchat asi tři minuty, pak jsem to přepnul a říkal jsem si: „Chlapče, chlapče, měl by ses trošku zamyslet nad tím, co říkáš. Bylo to takové pleskání.“ Já se hrozně nudím, já vlastně nemám žádné povinnosti, já si mohu dělat co chci, dělám si co chci, a nudím se. Teď se to uzavřelo, ten kruh. Když člověk dělá něco, o čem ví, že to má smysl, tak i když je to třeba těžké, tak to dělá, protože ho to takzvaně naplňuje. V okamžiku, kdy člověk dělá něco, o čem je přesvědčený nebo o čem se domnívá, že je to k ničemu, tak ho to ubíjí.

Jan Křtitel tady vydal ještě krásné svědectví o celé té své činnosti: „Ten, který mě poslal křtít, mi řekl, na koho uvidíš sestupovat Ducha, ten bude křtít Duchem svatým.“ Jan vydal svědectví o tom, že to co konal, ho naplňovalo a že je šťastný, že to mohl udělat.

Bratři a sestry, i my jsme povoláni k tomu, abychom svůj život prožili. Život každého z nás má smysl, ale my ho musíme trošku ten smysl hledat.

Celé bych to chtěl zakončit takovým příběhem. Já jsem ho hledal kvůli něčemu úplně jinému. Je to příběh vánoční. Vánoční doba skončila sice před týdnem, ale myslím, že se to k tomu ještě hodí, protože to v nás doznívá a koneckonců vlastně máme si uvědomit, že z té doby vánoční máme žít i dál.

Příběh vypráví o betlémských pastýřích, kteří vyslechli zvěst od andělů, že se narodil Vykupitel, a rozhodli se, že ho půjdou navštívit. Mezi těmi pastýři je také jeden jakýsi pastýřský učedník, v tom příběhu se jmenuje Filip. A teď vyvstane otázka, kdo zůstane hlídat stáda. Někdo tu musí zůstat. Nikdo nechce, všichni chtějí jít, a tak hledají, jak to vyřešit, kdo tam zůstane. Až jeden z nich teda řekne: „Tak vidím, každý máte nachystaný nějaký dar, tak ty dary zvážíme. Ten dar, který bude nejlehčí, tak jeho majitel tady zůstane. Protože nejlehčí dar asi nebude stát za nic, tak kdo má nejlehčí dárek, zůstane tady.“ No, tak tedy dobře.

Tak přinesli váhy, takové ty misky zavěšené nebo spíš mísy, a začali vážit. Tady ten první měl nachystanou nůši jablek, tak to tam hodil, šlo to k zemi, jasně, on jde. Druhý dal velkou nádobu s mlékem, taky jde. Třetí velký kus sýra, taky jde. Čtvrtý, ten je trumfnul úplně všechny. Ten tam na tu váhu narovnal velkou otep dříví, aby to vydrželo v betlémské jeskyni na vytápění na dost dlouho. A už zůstává jenom Filip. Filip má svoji lucerničku, nic jiného nemá. Je to jeho jediný majetek a říká si: „To chci dát Ježíškovi, aby viděl, aby viděl na cestu. Ale ta lucernička je přece hrozně lehká. Oni mě tu nechají.“

A tak pomalu šel k těm vahám a až se přiblížil k těm vahám, dostal nápad. Až tam došel, tak do té mísy, do té váhy vyskočil celý i s tou lucerničkou a sedl si dovnitř. Všichni zkoprněli, podívali se na něho a Filip prohlásil: „Já jsem dárek. Ježíšek je malé dítě a malému dítěti musí někdo tu lucerničku nosit, aby na cestu vidělo. Bylo jasné, že Filip nezůstal hlídat stáda.

A jaké je to ponaučení z tohoto příběhu? Každý z nás je darem. Ne věc, kterou dáváme, ale každý z nás je sám o sobě darem. Jako se stal Ježíš darem pro nás, i my máme být darem jeden pro druhého. Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Ježíš přichází, aby napravil příčinu zla, ne důsledky

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.01.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

Ježíš přichází, aby napravil příčinu zla, ne důsledky

9:41

---

O obraze Matky Boží z Veveří

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.01.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

	O obraze Matky Boží z Veveří	18:18
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.58 MB]

V tyto dny se hodně mluví zase o obraze Panny Marie z Veveří nebo Matky Boží z Veveří a některé ty dotazy mi připadají přinejmenším zvláštní. Nejčastěji se objevuje dotaz: „A co s tím budete dělat?“ Taková zvláštní souvislost, byl jsem v Brně, potkal jsem jednoho známého a ten říká: „Pane faráři, já jsem byl v hospodě a chlapi se ptali, co s tím budete dělat?“ Dotazy tohoto typu vypovídají o mentalitě naší společnosti.    Více...

---

Vydávat svědectví o Ježíšovi

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.01.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 49,3.5-6; ž. Žl 40; 2. čt. 1 Kor 1,1-3; evang. Jan 1,29-34;

	Vydávat svědectví o Ježíšovi	16:45
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 3.48 MB]

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou všech dnešních textů je svědectví. Co to je svědectví? Svědectví má v našem životě velké místo. Ani si to moc neuvědomujeme. Všichni známe svědectví někde u soudu, když člověk má dosvědčit, že se nějaká věc stala tak, jak se stala, třeba dopravní nehoda.    Více...