Rubrika
HomilieS vírou roste pokora
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
07.07.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Sestry a bratři, první čtení, které jsme vyslechli, bylo z knihy proroka Zachariáše. Prorok Zachariáš žil v takové přelomové době, asi 500 let před Kristem, v době, ve které část izraelského národa byla ještě v exilu, ve vyhnanství v Babylónské říši, ale část už se vracela zpátky. Moc babylónského krále byla zlomena Peršany, Peršané dobyli Babylónskou říši, podmanili si ji, a perský král dal svobodu izraelským otrokům; dostali svobodu a část se jich vrací zpátky. Dokonce dostal nápad perský král: obnovit jeruzalémský chrám, vrátit jim zpátky samostatnost. Ale oni přicházejí do země, která byla původně zaslíbená, ale tenkrát byla vypleněna, Jeruzalém pobořený, chrám zničený, znesvěcený. A pláčou nad tou zkázou a nemají krále a prostě malomyslní. A proto přichází prorok Zachariáš a dodává jim odvahu. Je jakousi hlásnou Boží troubou. Dodává jim odvahu, sílu a předpovídá, vidí daleko do budoucnosti. Říká: „Přijde král; nový, silný král k tobě přichází, Mesiáš. Je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, na osličím mláděti.“ Nepřipomenulo nám to velikonoční události? Děcka, týden před velikonocemi slavíme Květnou neděli, kdy Pán Ježíš přijel do Jeruzaléma a kdy mu zástupy provolávaly: „Hosana synu Davidovu, požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ A na čem přijel do Jeruzaléma? Přijel tam autem nebo na koni? Na oslátku, právě na osleti! Když židovští králové šli do boje, tak jeli na koni. A když vjíždeli ke korunovaci do chrámu, tak přijížděli právě na oslovi. Aby tím něco zdůraznili. Aby tím zdůraznili, že mají pokoru, že mají odvahu sloužit těm ostatním. Jako osel je pokorný a vlastně slouží tomu, kterého veze bez nějakého toho reptání, tak stejně tak tyto vlastnosti má mít ten král. A myslím si, že tyto vlastnosti má mít ten, který chce Krista nést, který chce Krista třeba přinést dnešnímu světu. A to je asi jedna z příčin, proč ten dnešní svět se stává bezvěreckým, ateistickým a proč my nejsme hodnověrnými svědky Krista, nedokážeme světu přinést Krista, jako ho přinesl ten oslík do Jeruzaléma. Protože nám schází vlastnosti toho osla, schází nám pokora – jedna důležitá vlastnost, která se velmi těžko získává. Protože my často sloužíme vlastnímu tělu a svému já, a svým představám o životě, ale těžko z toho svého já ustupujeme. A ruku na srdce, lidský život a svět by byl skutečně šťastnější, kdyby lidé byli pokornější. Kdyby lidé uznávali člověka vedle sebe, druhého, kdyby si ho vážili, a neviděli jenom sami sebe. Veliké pokušení, které je vlastně v rozporu s pokorou, je taky dosažení něčeho. Často jsou to vzdělání, krása, úspěch, majetek. Prostě člověk přestane být pokorným, uzavírá se sám do sebe. Vidíme to všude kolem sebe a nemusíme hovořit třeba jenom o podnikatelích a politicích, ale třeba jsou to i vědci, špičkoví lékaři, profesoři, atd., prostě člověk je v pokušení ztratit pokoru, když dosáhne něčeho, když se něčím stane. Vidíme to třeba v nemocnici: špičkový chirurg nedokáže přijít s pokorou za tou babičkou a vysvětlit jí, co všechno, jaké léčení musí podstoupit, prostě jedná kolikrát necitelně a necitlivě, a přesto všechno, že je odborníkem na svém místě. Vidíte to třeba i u vědců, prostě dnešní přístup k přírodě a volání SOS přírody, která je ohrožena, odumírá, je důsledkem toho, že člověk a lidstvo ztratilo pokoru, že nad sebou neuznává Boha Stvořitele a že si neváží darů stvoření, třeba přírody, která nám byla daná.
Svět trpí nedostatkem pokory a my máme světu přinést tu pokoru, protože určitě pokora jde ruku v ruce s vírou. Když roste víra, tak roste u člověka i pokora. Když víra upadá, tak pokora někde mizí, vytrácí se. Vidíme to třeba u světců. Ti, kteří víc rostli ve víře, víc se Pánu Bohu přibližovali, tak poznávali obrovskou propast mezi sebou a Bohem. A najednou taky viděli mezi sebou člověka, a dokázali být skutečnými příklady pokory. Třeba kněz, který přichází vybírat na sirotky do hospody. Nějaký pijan mu plivne do tváře. A ten kněz mu s pokorou řekne: „To byl dar pro mě, přispěj něco těm sirotkům.“ Anebo třeba Terezička od Ježíška. Kolik musela zažít ústrků v klášteře, a přesto všechno z toho kláštera neutíká a miluje ty sestry, které jí ubližují. Roste v těch ctnostech a stává se obrovským příkladem pro ostatní. Veliké příklady pokory jsou mezi námi, a nejsou to jenom řeholníci a řeholnice. Třeba Antonín Dvořák, který po svém turné po Americe, kdy hudbou dobyl Ameriku a získal Ameriku, se vrací zpátky a Praha mu připravila krásné ovace, přivítání. On ve své pokoře to nechce přijmout, říká, že děkování a sláva přísluší jenom Pánu Bohu. Ono už v jeho době bylo nemoderní věřit, a proto za ním přicházejí ti pochybující útokem a říkají: „Copak vy věříte v Boha?“ On se pousměje a říká: „Kdyby nebyl Bůh, tak by určitě řeznickému chasníkovi nedal do vínku tolik muziky jako mně.“ Dokázat mít pokoru: ne já, moje schopnosti, moje nadání, moje akademické tituly, moje výřečnost a já nevím, co dalšího, ale Bůh. Víte, taková kazatelská povídka říká, že po ulicích města si vykračoval osel. Najednou se všichni zastavovali na chodnících a tomu oslovi se začali klanět. On se tomu diví a pak si říká: „Asi jsem takový krásný, asi tak dobře chodím...“ a začne se těm lidem uklánět a přijímá ovace a dělá mu to dobře. Najednou se mu ti lidi začnou smát. On si myslí, že se smějí někomu za ním a ohlídne se; na tom jeho hřbetu sedí Kristus. Pochopil, že ti lidi se klaněli ne jemu, ale Kristu. Já si myslím, že touto kazatelskou pomůckou, tímto příběhem kazatelé dřív chtěli něco vyjádřit. Že jestli chceme světu přinést Krista, tak se musíme stát tím oslem, musíme mít pokoru. A ono to stojí trošku námahy, to není jenom něco daného shora do vínku. To máte jako ten záhonek doma na zahradě. Když do něho něco zasejete, třeba křtem do našeho života, tak se musíte o tu setbu starat. Musíte zavlažovat, okopávat, vytrhávat nějaké to býlí, nějaký ten pýr, aby na tom záhonku vyrostlo to co má, nejenom plevel. Když se o tu zahradu nestaráte, tak zdivočí, zplení. Zrovna tak je tomu s naším duchovním životem. A jednou s nějvětších ctností v tom duchovním životě je právě pokora. Ona je jakoby klíčem a bránou k tomu ostatnímu poznání.
Ve druhém čtení jsme slyšeli od apoštola Pavla, že se nemáme pomíchat se světem a že nemáme sloužit tělu. Jiný na mém místě by zde vyjmenovával hříchy proti tělu a hříchy kolem šestého přikázání a takové ty různé nedostatky a varoval vás, a já vám říkám na svém místě, že když člověk se dostane do konfliktu třeba s tím šestým přikázáním, tak za to Pánu Bohu děkujte. To je vynikající možnost, jak růst ve ctnosti pokory. Já si myslím, že pro nás, pro křesťany, je to právě zamýšlení se nad vlastním svědomím, a svátost smíření je takovou výbornou pomůckou a příležitostí, jak růst právě v té ctnosti pokory. Ono se nám kolikrát do té zpovědnice nechce: říkat na sebe něco ... co si ten pan farář pomyslí ... ta zpovědnice spadne, kostel shoří ... a já nevím, co všechno dalšího. Ale je to vynikající možnost, jak právě poznávat svůj stav a nebýt zahleděný jenom do sebe, a ono někdy i to slovo kněze, takové to duchovní vedení: „To děláš špatně a neměl bys jít jinou cestou? A nemá třeba pravdu ten druhý vedle tebe, s kterým si nerozumíš?“ taky mnoho zmůže a v mnohém nám třeba otevře oči, pokud jsme aspoň trošku vnímaví. Jít cestou pokory. Pokora nám všem schází. Příkladem jsem třeba já. Kdybych byl pokorným Božím služebníkem, tak jsem třeba na jiném místě, kdybych měl pokoru, tak dokáži leccos ve svém životě řešit líp. Víte, my jsme v semináři byli vychováváni k pokoře, ale k takové divné pokoře, hrbaté. Prostě být pokorný před Pánem Bohem, přijmout od Pána Boha všechno, být pokorný k představeným církevním – to se skoro kladlo na první místo. Ale ztráceli jsme pokoru vůči sobě navzájem a vůči lidem kolem nás. A když jsem se vracel domů, tak maminka kolikrát byla ze mě rozčarovaná, říkala, že dokud jsem byl malý, tak se mnou neměla problémy, že jsem byl ten hodnej Jarda a že mě v semináři zkazili za těch pět let. A dneska poznávám, že v mnohém měla pravdu. Víte, třeba kdybych já měl dostatek pokory, tak konflikt, který nastal mezi mnou a biskupem, dokáži líp přijmout. Kdybych měl dostatek já pokory, kdyby měl dostatek pokory pan biskup, který byl nade mnou, tak jsme se nerozhádali, ale vzájemně se usmířili. Že jsme se rozhádali ošklivě, to je pravda, že to skončilo málem před soudem, a já nevím, co všechno ostatního. Kdyby Boží služebníci vždycky měli dostatek pokory, tak třeba nevzniknou konflikty na pražské teologické fakultě mezi arcibiskupem a bývalým děkanem té fakulty, prostě leccos v církvi by bylo zdravějšího a lepšího, a možná bychom byli lepším svědectvím těm ostatním. Ale k tomu, abychom rostli ve ctnosti pokory, k tomu nejsou povoláni jenom biskupové a kněží, ale každý z nás.
My jsme na křtu byli povoláni k tomu, abychom světu přinášeli Krista, abychom se stali tím oslátkem, protože Kristus nepojede na tom koni, a nepojede tím autem, ale pojede právě na tom osleti. A když světu budou scházet ti oslíkové, kteří ho přinesou, tak Kristus k tomu světu nedojde, a my nesplníme své poslání. Máme se stát tím oslem, oslíkem, osličím mládětem. Proto třeba i ten prorok Zachariáš to třikrát opakuje: „Přichází na oslu, osličím mláděti.“ Na trojím místě to říká, aby zdůraznil vlastně to poslání oslíka. A nám nezbývá než prosit v duchu evangelního slova: „Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle srdce svého.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.07.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
09.07.2017
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Slyšeli jsme, bratři a sestry, ta Ježíšova slova hned v úvodě: „Velebím tě, Otče, pane nebe a země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, ale odhalil jsi je maličkým.“ O jakých věcech Ježíš vlastně hovoří, že je chytrým, tedy velkým skryl, a maličkým odhalil? Jde o věci, tedy o smýšlení a jednání, které vede k poznání Boha, anebo které odvádí od Boha, od Božího království. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.07.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Žalm má číslo 145 a je to modlitba – modlitba před jídlem, a je to taková velmi krásná modlitba, která začíná, řekli bychom, úzkým pohledem na ten stůl. Ten Izraelita děkuje za to, že má co jíst. A potom se ta modlitba rozšiřuje, to je na tom to krásné, a nakonec do té modlitby je zahrnutý celý svět, a řekli bychom vlastně, i problémy celého světa s tím, že je tam nabídnuto i jejich řešení. Krása tady této modlitby spočívá v tom rozšiřování se, že to neskončí jenom tím prvním pohledem na to, co ten modlící se člověk vidí před sebou, ale že to pokračuje i dál a že on do toho svého děkování zahrne prakticky celý svět. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
03.07.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Ve hře Karla Čapka s názvem Matka na otázku, co je to udělat pořádek, říká konzervativec Kornel: „Dát věci tam, kde byly.“ Jeho mírně socialisticky laděný bratr tvrdí: „Dát věci tam, kde mají být.“ Jejich matka má ale jiné pojetí pořádku a říká: „Pořádek znamená dát věci tam, kde je jim dobře. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.07.2008
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Bratři a sestry, my se zase po třech nedělích setkáváme se svatým Pavlem a se čtením z listu Římanům. Minulou neděli byla slavnost svatých Petra a Pavla a předtím jsme měli 1. svaté přijímání, a to se tedy četly vždycky jiné texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.07.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zach 9,9-10; ž. Žl 145; 2. čt. Řím 8,9.11-13; evang. Mt 11,25-30;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je pro nás dost těžko pochopitelné a, co si budeme povídat, dost těžko se na to i káže, pokud nechceme sklouznout do nějakých frází. Můžeme tam najít dvě myšlenky. První: „velebím tě Otče, Pane nebe a země,“ a ta druhá myšlenka začíná tím pozváním „pojďte ke mně všichni. Více...