Rubrika
HomilieNa hoře Tábor se nespí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Já začnu takovou poznámkou. Pokud jste dobře poslouchali první čtení, tak jste si říkali: „To je nějaký divný s tím Abrahámem, že se tam říká Abrám.“ Jedná se skutečně o jednoho a téhož člověka, který se svým původním jménem jmenoval Abrám, a když s ním Bůh uzavřel smlouvu, ve které mu řekl, že mu dá zemi a že ho učiní praotcem velkého národa, tak na znamení té smlouvy mu také změnil jméno na Abrahám. Nám to zní tak celkem podobně a říkáme si, proč ta změna, ale v originále, v hebrejštině, rozdíl těch jmen je dost podstatný a dost veliký. Ale k tomu se vrátíme někdy, to si zasluhuje samostatnou promluvu a samostatné rozjímání. My dneska zůstaneme ještě u evangelia.
Ježíš se ukázal apoštolům ve slávě. Ježíš, když něco dělá, ví proč to dělá a volí všechny okolnosti, proto nic neponechává náhodě. Abychom dobře pochopili dnešní evangelium, je potřeba si uvědomit, že se to stalo krátce před Velikonocemi. Asi tak opravdu, jak my to teď čteme, ten měsíc před Velikonocemi. Vzal je s sebou, Petra, Jakuba, Jana, aby je posílil. Protože oni s ním měli být v okamžiku jeho utrpení. To jsou ti stejní apoštolové, kteří měli s Ježíšem bdít v Getsemanech. Vzal je s sebou, aby jim ukázal, jak to s ním opravdu je. Vzal je na místo velice odlehlé, na horu Tábor, která je skutečně vysoká. Když tam někdo chce jít pěšky, tak je to asi jak bychom šli tady z Bítýšky do kopce do Lažánek, ale přímo do toho prudkého kopce, a tak dvě hodiny cesty svižné chůze. Navrch vede sice cesta, která je ale velice úzká, provoz je tam velice omezený, jezdí tam takové speciální taxíky, které tam vozí poutníky a turisty, a jinak ostatní doprava je vyloučená, protože tam si dvě auta nevyhnou. Navrchu toho kopce je postavený chrám, kostel, který tam postavili křižáci. Ten kostel původně stál uprostřed hradu, pevnosti, kterou také postavili křižáci. Ta pevnost byla tak pevná, že ji nikdy nikdo nedobyl; oni ji pak opustili sami. Takže je to místo velice nepřístupné, odlehlé. Proč to Ježíš dělá? Aby měli klid, aby je nikdo nerušil. Ježíš je tam bere proto, aby jim znovu připomněl, že bude trpět, že umře, ale že taky vstane z mrtvých. Všechny tyto věci patří k sobě a nesmíme je od sebe oddělovat. A co oni? Jaká je jejich první reakce? Usnuli. Byli z toho výšlapu asi notně unavení. V Getsemanech taky usnuli. Nechci to evangelium vůbec nijak zlehčovat, ale vzpomněl jsem si, když jsem si to přečetl a chystal dnešní promluvu, na Broučky Jana Karafiáta. Vždycky na podzim to končí ... „a spali a spali a dobře se jim spalo.“ Mám pocit, že těm apoštolům se dobře nespalo, protože oni spát rozhodně neměli. Ani na hoře Tábor, ani v Getsemanech.
Bratři a sestry, to je o nás. My jsme na tom často velice podobně jak ti apoštolové. Bůh k nám přichází, je nám blízko a my spíme. Ne, že bychom spali fyzicky, ale spíme duchovně, duševně. Protože máme spousty zájmů. „Pane, vždyť jsem teď šel dvě hodiny pěšky do takového kopce. Tak to, prosím Tě, pochop, já jsem unavenej, já si potřebuju odpočnout.“ A když jsem nešel do kopce, tak jsem šel s kopce, a ono se vždycky něco najde, nějaká výmluva. Ale je to naše škoda, protože Pán je blízko, něco nám nabízí – svou přítomnost. A my to prospíme.
Když si tedy odpočali a otevřeli svoje oči, tak se nestačili divit. Uviděli Ježíše proměněného. A moc se jim to líbilo: „Pane, my jsme vždycky věděli, že jsi úžasný! Fakt, my jsme Ti věřili, my jsme vždycky říkali, že Ty jsi něco extra, že Ty tady uděláš pořádek, že Ty to povedeš. A my Ti budeme pomáhat, my se na tom taky přihřejeme. A, Pane, hlavně, aby to tak zůstalo! Už to neměň, už ať Tě vidí všichni takhle, ať jsou všichni oslněni z té záře a tady z té Tvé nádhery! Pane, ať to tak zůstane, to je tak nádherný. Postavíme tu tři stany. Zůstaneme tady.“ Uvědomme si, že v té době se bydlelo ve stanech, že ten Petr už by chtěl, aby to tak bylo napořád, aby se už nikdy nevraceli dolů mezi ty lidi, kteří pořád přicházejí a něco chtějí. Aby už se nevraceli mezi protivníky a odpůrce, aby se nevraceli do těžkostí. Oni uviděli tvář Ježíše, která jim byla velice příjemná, a chtěli, aby to tak zůstalo. Oni tu Ježíšovu oslavenou tvář ale uviděli proto, aby měli sílu o Velikonocích, na Velký pátek. To oni v tuhle chvíli ještě neví, ale my to víme.
Bratři a sestry, nesmíme ustrnout na hoře Tábor, nesmíme chtít vidět jenom jednu Ježíšovu tvář. On má většinou tvář obyčejného člověka. Jeho tvář většinou nezáří. A někdy je ta tvář opravdu zbitá, zmlácená, ale je to Ježíš. Jeden můj kamarád, když mu bylo asi 18, tak se tak zamyslel a povídá: „No, být křesťanem o prázdninách, když jsme na chalupě, všichni věřící, sedíme u táboráku, zpívá se, hraje se na kytaru, to není těžké být věřící. Ale když se potom vrátím domů, tak je to daleko těžší.“ A je to pravda, bratři a sestry. Není těžké být věřícím tam, kde jsou všichni věřící, ale je těžké být křesťanem, když si na mě ukazují prstem, když říkají: „On (ona) je nějakej divnej. On chodí do kostela.“
Bratři a sestry, jako Ježíš nedovolil apoštolům zůstat na hoře Tábor, tak to nedovolí ani nám. Nedovolí nám ustrnout v tomto momentě. Kdybychom četli dnešní evangelium ještě o kousek dál, tak bychom se dočetli o tom, že když se vrátili dolů s hory, tak okamžitě tam na ně čekal ten velký zástup, to, do čeho se apoštolům nechtělo, spousty lidí, kteří něco chtěli: uzdravit, poradit, odpustit hříchy. Lidí, kteří padali pod svými starostmi, kteří nevěděli, co se svým životem. A nejvíc, nejvíc se tam domáhal pozornosti otec jednoho syna, který byl postižený tím, že byl posedlý zlým duchem.
Bratři a sestry, když někdo zažije něco krásného, něco opravdu velkého, tak když se vrátí dolů, do reality všedního dne, tak mu všechno připadá malé, obyčejné, všední, malicherné. Všechno ho to dusí a říká si: „Proč? To jsou starosti pořád dokola, každý den znova, vždyť mě to ubíjí, vždyť mě to zabije.“ Nezabije, neubije, protože jsme byli s Ježíšem na hoře Tábor. Ale jde o to, abychom ten svůj zážitek na hoře Tábor neprospali. Četl jsem jeden takový citát. Je z knihy Bruce Marshalla, který napsal mj. knihu Plná slávy, kterou asi většinou znáte. On v jiné své knize napsal ... je to takový rozhovor mezi biskupem a čerstvě vysvěceným knězem, ale ten výrok se dá vztáhnout na všechny lidi; ten biskup vlastně dává tomu knězi radu do života a říká: „Víš, od té doby, co už kněze nezavírají, nepopravují a nevěší, tak nám zbyl jeden jediný prostředek, jak se aspoň trošičku posvěcovat. A sice, že jeden budeme snášet druhého. Je to těžké, bolest není tak prudká, ale je o to delší.“
Bratři a sestry, jde o to, snášet jeden druhého. Jeden člověk druhého člověka. Bolest není tak prudká, ale je o to delší. Když mám kolem sebe nepříjemného souseda, když mám někoho, kdo mi, jak se říká, leze na nervy, koho bych se nejraději zbavil, nejraději bych ho zašlapal do země, ale to přece nejde. Kde k tomu vzít sílu? Na hoře Tábor.
Bratři a sestry, doba postní je zvlášť příhodná pro to, abychom v sobě udělali prostor pro výstup na horu Tábor. Bude to stát námahu, určitě, nejmíň dvě hodiny půjdeme do kopce, do prudkého kopce, určitě se zadýcháme a unavíme, nebude to samo sebou a nebude to jednoduché, ale bude to stát za to. Bude to stát za to, a když se vrátíme dolů, budeme mít v sobě sílu, ne sami ze sebe, ale sílu z toho, že jsme viděli Ježíše proměněného. Obrazně řečeno: že si doneseme dolů něco z toho obrazu prozářeného světlem, že budeme vidět všechny ty starosti a trampoty všedního dne jinak a hlavně budeme mít sílu je nést a navíc, dokonce, budeme mít sílu posilovat i ty druhé, ty kteří nevědí, co se životem, ty, kteří nevědí, co dál, a sami pod tím padají. Takže tedy nebojme se vystoupit na horu Tábor a nebojme se potom zase vrátit se dolů. I Ježíš s apoštoly se vrátili dolů mezi ty lidi, kteří ho tolik a tolik potřebovali.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
13.03.2022
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Naše farnosti již pomáhaly obětem války. V době 1. světové války žili na území našich farností Italové násilně vystěhovaní z okolí Tridentu, aby "snad" nepomáhali italské armádě. V matrikách jsou vedeni jako uprchlíci, ale byli nuceně přesídleni. Narodili se zde jejich děti, jsou zde pohřbeni jejich zemřelí. Bylo jim zde zima a trpěli depresemi. Podle jejich svědectví byli šťastni, že s nimi byl jejich farář a udržoval jejich společenství.
V pátek jsem mluvil s ředitelem Diecézní charity, nabídnuté ubytovací kapacity v diecézi byly vyčerpány. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak už jsem zmiňoval, hlavní myšlenkou textů, které letos čteme, je smíření, řekli bychom znovusmíření, obnovení vztahů – především mezi člověkem a Bohem. A z tohoto pohledu se máme také dívat, ať už na evangelium, anebo na čtení ze Starého zákona, vůbec na všechny ty texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad dnešním prvním čtením. Vystupuje v něm člověk, kterého my známe pod jménem Abrahám, ale tam bylo ještě jméno Abrám. Je to ten stejný člověk, ta stejná osoba, ale zatím v tom vyprávění má jméno, které mu dali jeho rodiče.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech dnešních textů je víra. Jak vypadá moje víra? Je slabá, je silná, je ryzí nebo je něčím zatížená, je nějak pokroucená, anebo je opravdová, skutečná? Tady tuto otázku si zpravidla klademe při nějakých význačných příležitostech, a tuto otázku si položil taky žalmista. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Když se člověk podívá na hvězdy, tak má v sobě takový majestátní pocit. Někdy ho přepadne bázeň. Mnozí básníci tvořili básně, když se dívali na hvězdnou oblohu. Je velmi známý výrok filosofa Kanta. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, než začnu mluvit blíže k dnešnímu úryvku z listu Filipanům, tak bych chtěl připomenout aspoň v kostce okolnosti vzniku listu. Apoštol Pavel je ve vězení a Filipy byly první církevní obec, kterou Pavel založil na evropském kontinentu. Více...