Rubrika Homilie

Abrám byl upřímný a byl ochotný hledat

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;

	Abrám byl upřímný a byl ochotný hledat	11:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.63 MB]

Bratři a sestry, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad dnešním prvním čtením. Vystupuje v něm člověk, kterého my známe pod jménem Abrahám, ale tam bylo ještě jméno Abrám. Je to ten stejný člověk, ta stejná osoba, ale zatím v tom vyprávění má jméno, které mu dali jeho rodiče. Je to jméno veskrze pohanské. To Abrám se překládá buď jako „otec je vznešený“ anebo jako „můj otec je Baal“. Je to tedy jméno, které vyjadřuje víru jeho rodičů.

Na počátku tedy byl člověk, který hledal svoji víru. Neměl víru v Hospodina, v Boha Jahve, ale byl upřímný a byl ochotný hledat. A toto jsou dvě vlastnosti, můžeme říci dvě takové hodnoty, které jsou pro Boha dostačující, aby s tím člověkem potom mohl pracovat.

Vidíme tohoto Abráma nebo Abraháma, já asi ta jména budu střídat, ve chvíli slabosti. Abrahám je považován za praotce víry. Považují ho za svého praotce Izraelité, Židé, ale považují ho za svého praotce také Arabové a mluví o něm s velkou úctou a berou ho jako takového hrdinu. Ano, byl v mnoha ohledech hrdinou. Ještě se k tomu dostaneme. Ale také prožíval chvíle slabosti.

My jsme ten příběh neslyšeli úplně od začátku. Ono to začíná tím, že Abrám se jde modlit a víceméně si stěžuje: „Bože, já jsem tě poslechl,“ Bůh mu nařídil, vezmi všechno, co máš, přestěhuj se do země, kterou ti ukážu. Šel někam, nevěděl kam. Prožil mnoho chvil, řekli bychom, v napětí, ale na druhou stranu se mu zase dařilo. Byl velmi bohatý, měl hodně služebníků, měl velká stáda, ale on se teď jaksi ohlíží dozadu na tu cestu fyzickou i na tu cestu, kterou ušel, řekli bychom, ve své hlavě, a říká: „A k čemu to bude? K čemu já jsem to všechno tady budoval? Komu já to tady zanechám? Nějakýmu příbuznýmu z Damašku, protože nemám syna, jsem bezdětný.“

Být bez dětí, to je pro každé manžele opravdu smutná situace. Ve Starém zákoně v době, kdy žil Abrám, ale známe to i z Nového zákona, být bezdětný se považovalo v některých kulturách přímo za Boží trest a v některých kulturách, v některých náboženstvích říkali: „Ty lidi Bůh nemá rád, protože jim nedopřál potomstvo.“

Tam je ještě taková zvláštní souvislost, že to slovo bezdětný má stejný slovní základ jako slovo vyvrátit. My, když třeba někdo něco hodně pokazí, tak řekneme, že to zničil. Ale Izraelité používali to slovo „vyvrátil“. Když nepřátelé dobyli město a všechny tam zahubili, tak Bible používá termín, že vyvrátili to město. A ta dvě slova, být bezdětný a vyvrátit, mají stejný slovní základ a znějí stejně nebo velmi podobně. Takže být bezdětný, oni spojovali s tím, že to je totální záhuba, že ten člověk i kdyby se tady namáhal sebevíc, vybudoval nevím co, tak že to s jeho smrtí prostě skončí. A byla to v některých situacích dokonce i nadávka, dost silná, dost škaredá.

A Abrám tady v této chvíli, kdy taková malomyslnost na něho dolehne, tak prosí, modlí se a říká: „Bože, proč?“ On je nazýván praotcem víry a v tuto chvíli dostává znamení, ale které je zase v té víře: „Podívej se na hvězdy. Podívej se, věř!“ On si na to nemohl sáhnout.

Potom je další znamení, že bude toho potomstva jako písku na mořském břehu. Na ten písek se dá sáhnout, ale pořád je to jenom znamení. Když potom dostane syna Izáka, tak je podroben té nejtěžší zkoušce, že se ho má vzdát a má ho obětovat. Tedy Abrahám je právem nazývaný praotcem ve víře, protože velmi, velmi dlouho ho Bůh vedl pomocí těch znamení, symbolů, ale on si nemohl na nic sáhnout. Víra byla skutečně jeho přesvědčení, jeho názor, jeho rozhodnutí: „Ano, já svěřím svůj život Hospodinu,“ ale nemohl si na to šáhnout.

Nicméně tedy Hospodin v tuto chvíli s ním uzavírá smlouvu a uzavírá ji podle tehdejších zvyklostí. Smlouvu uzavírají dva minimálně a vlastně říká se v té smlouvě: „My budeme partneři.“ Smlouvu uzavírají zpravidla dva, kteří stojí na stejné úrovni. Když jsou ty dva, říká se subjekty, na různých úrovních, tak je to nařízení, diktát, rozhodnutí. Ale když jsou právě si rovni, tak se mluví o smlouvě.

A v tehdejší době se smlouva uzavírala skutečně pro nás zvláštním rituálem. Mohli to někde napsat, mohla to být i smlouva jenom ústní, ale byla potvrzena tím, že vzali ta zvířata, zabili je, rozpůlili, položili ty půlky tak, že vznikla jakási ulička a tou uličkou oba dva, ti kteří uzavírali tu smlouvu, prošli. A teď je velmi zvláštní, co říkali. Neujišťovali se jeden druhého o tom, že budou tu smlouvu plnit, necitovali ten text, ale jeden druhému vyhrožovali. Slyšíte dobře. Jeden druhému říkali výhružky a doslova i kletby, co se stane, když ten první nebude tu smlouvu dodržovat. Když takhle prošli, tak na závěr toho rituálu zasadili strom, aby tam bylo něco, co by tu smlouvu připomínalo.

A proč jsou tam ta mrtvá rozpůlená zvířata? Těch názorů je několik, ale jeden, který se jeví jako velmi pravděpodobný a takový velmi vypovídající, říká to, že jestliže bude dodržovat tu smlouvu jenom jeden z těch dvou, tak ta smlouva bude mrtvá tak, jako ta zvířata. Bude to totiž jen jedna polovina. Je potřeba, aby tu smlouvu dodržovali oba dva, potom ta smlouva bude žít.

Abrám udělá všechno co má a čeká. Ve víře se velmi často čeká. Že člověk je připravený, nachystaný a potom mu nezbývá, než čekat, často dlouho. Tady vlastně se říká, že přilétali dravci. To znamená, to byly hodiny, kdy on čekal. A teď nevěděl, co bude, jak to bude: „Udělal jsem všechno? Měl jsem udělat ještě něco?“ Ne, už nebylo potřeba udělat nic, ale měl čekat na ten správný okamžik.

Ten jeho stav je popsán velmi podobně jako stav apoštolů, těch tří na hoře Tábor, a jako stav Adama, prvního člověka, v okamžiku, kdy Bůh mu dává, řekli bychom, jeho druhou polovinu, Evu. A je to stav, který se popisuje jako spánek, ale někdy se mu taky říká zjevení, jako Boží zásah. To, že Bůh přijde a zasáhne do života člověka.

A tady vidí Abrám, jak přechází Boží znamení, to je ta ohnivá pochodeň. My úplně přesně tomu nerozumíme, ale faktem je, že Bůh prošel tou uličkou. Po Abrámovi se to nežádá. Od Abráma stačilo to, že to všechno připravil, že to nachystal.

Když Bůh uzavírá s někým smlouvu, tak mu nevyhrožuje, naopak slibuje, co člověk dostane. Izraelitům na Sinaji slíbil ochranu, pomoc. Říká: „Budete mi zvláštním lidem.“ A Izraelité tuto smlouvu obnovovali. Hlavně když se vrátili z babylonského zajetí, tak každý rok tu smlouvu obnovovali.

Texty letošní doby postní nás vedou k tomu, čemu se říká znovusmíření, reconciliatio, znovuobnovení vztahu, znovunajití cesty. U Abráma to vyvrcholilo celé tím, že Bůh mu mění jméno na Abraháma, „otec nových“. Z toho pohanského jména, kde je vzýván ten bůh Baal se on stává otcem. Dokonce tam není potřeba, aby on někoho vzýval, protože ostatní budou vzývat o přímluvu jeho. A Bůh mu toto jméno mění na konci. My jsme zvyklí, když se vymění režim, tak se mění jména ulic. Hlavně pokud se jmenují po nějakých lidech. Tak na začátku ten režim vymění ty tabule a řekne: „Odteď to bude jinak!“ Kdežto Bůh nemění jméno Abrámovi na začátku, ale až na konci, až Abrám dojde tu cestu nejenom fyzickou, ale i duševní, v hlavě, dojde k tomu, že se z Abráma stane Abrahám, že je skutečně otcem těch, kteří přijdou po něm a že všichni my, kteří jsme přišli po něm, si z něho můžeme brát příklad, můžeme ho vzývat, můžeme se na něho dívat jako na někoho, kdo obstál i v těžkých chvílích, kdo nějakým způsobem tu cestu nevzdal.

Bratři a sestry, zažíváme různé těžkosti, různé svízele, ale vzpomeňme si na to, že Bůh je nám blízko. A je myslím dobré v okamžicích, kdy právě prožíváme něco těžkého, uvědomit si, že Bůh nám dává mnoho okamžiků, kdy jsme s ním mohli prožít něco pěkného a radostného.

Tak na to nezapomeňme.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku