Rubrika
HomilieHospodin je záštita mého života
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech dnešních textů je víra. Jak vypadá moje víra? Je slabá, je silná, je ryzí nebo je něčím zatížená, je nějak pokroucená, anebo je opravdová, skutečná? Tady tuto otázku si zpravidla klademe při nějakých význačných příležitostech, a tuto otázku si položil taky žalmista.
Žalm, který jsme slyšeli, se přednášíval v Jeruzalémském chrámu o slavnostech. Zpravidla ho tam vždycky předčítávali nebo spíš zpívali na začátku roku, tedy když začínali nové období. Žalm, který jsme slyšeli, pokud byste ho hledali v Bibli, tak podle hebrejského číslování má číslo 26, podle latinského 27. Ten celý žalm není dlouhý, má 14 veršů. My jsme z něho slyšeli asi zase jenom necelou polovinu.
Má dvě části, ale hned v úvodu, hned pod tím nadpisem je taková poznámka, a sice „žalm Davidův“. Někdy, v některých překladech je uvedeno „žalm pro Davida“. Překladatelům tyto poznámky dělají docela velké potíže. Nebo spíš než překladatelům, vykladatelům Písma. Tady tyto poznámky se nacházejí zhruba u poloviny žalmů, tedy u nějakých 70 žalmů, a samozřejmě ti vykladatelé Písma si položili otázku, co to znamená žalm Davidův nebo žalm pro Davida. Znamená to, že ten žalm David složil, nebo že ho někdo složil a jemu to adresoval? Není to tak jednoduché, protože, jak jsem říkal, ten žalm, který jsme slyšeli, byl přednášen v Jeruzalémském chrámu na začátku nového roku. V době, kdy žil král David, Jeruzalémský chrám ještě nestál. Ten postavil až jeho syn Šalamoun.
Kdo to byl David? Král. Ale David je jedna ze tří postav, které si Izraelité nejvíc váží. Tou první postavou je Abrahám, druhou je Mojžíš a třetí je právě král David. David je symbolem obyčejného člověka, který se vypracoval z toho, který byl doma jako nejmladší, poslední, z toho, s kterým se nepočítalo, tak ten se stal králem. David byl skutečně schopný. Byl to dobrý vojevůdce, dobrý válečník, stratég, ale byl to člověk, který uměl pěkně zpívat, uměl hrát na harfu, skládal žalmy. Byl to člověk, který dokázal mít pochopení, byl velkorysý, byl dobrým pastýřem, byl dobrým králem. Jediné, co David nezvládl, nebyl diplomatem. To mu nešlo, protože byl spíše prudké povahy. Jednal často velmi impulsivně, a to se s diplomacií vylučuje. Ale toto mu Izraelité rádi odpustili a odpouštějí dodneška, protože jinak je to skutečně vyjímečná postava.
A tak každý izraelský král, který když nastupoval, tak mu připomínali a říkali: „Sedíš na trůně krále Davida. Jednej jako on, snaž se ho napodobit. Buď jeho dobrým následovníkem.“ A to chce říct tato poznámka, tedy každý, kdo stojí v čele, má napodobit Davida.
Ten žalm má dvě části. V první části žalmista připomíná tomu králi, říká: „Budeš mít mnoho povinností, ale mezi tvými povinnostmi bude také to, abys vydával svědectví o víře. Stojíš v čele věřícího národa, lidu Smlouvy, a ty o tom musíš svědčit.“
Prvních sedm veršů toho žalmu působí tak jaksi neohroženě: „Hospodin je záštita mého života. Před kým bych se třásl? On je mé světlo a má spása. Koho bych se bál?“ V Jeruzalémském chrámu rádi přirovnávali Hospodina, Boha ke světlu. Koneckonců to vidíme. Prožíváme zimní období, za tmy vstáváme, za tmy se vracíme z práce a světlo nám chybí. Vzpomínáme na ty dny v létě, kdy bylo dlouho světlo, kdy jsme toho mnohem víc stihli, ale kdy jsme se hlavně cítili lépe, protože když je tma, tak na člověka přicházejí deprese, chmury a různé jiné obtíže. A naopak světlo dodává člověku energii, radost do života. A tak ti Izraelité říkali: „A takhle je to s tebou, člověče, a s Bohem. Jako potřebuješ ke svému životu světlo, potřebuješ i Boha. Neodděluj to.“ Je to takový jednoduchý příměr, jednoduché srovnání, ale fungující srovnání.
No, a v té první části, kde je ten král vybízen k tomu, aby neohroženě hájil víru, aby neohroženě vydával svědectví o své víře, tak v té druhé části se to úplně mění: „Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám. Smiluj se, vyslyš mě. Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.“ Když bychom ten žalm četli celý, tak tam je téměř cítit, jak je to vyjádřeno i gesty. V té první části jakoby někdo stál zpříma, opravdu tak kurážně, neohroženě, a v té druhé části jakoby tam někdo byl tak jako schoulený, smotaný do klubíčka tak, jako se umí smotat malé dítě, když se bojí.
A tady vlastně ti Izraelité si kladli otázku: „A ten, kdo stojí v čele, má právo na to, aby projevil slabost, aby projevil pochybnosti, aby taky někdy řekl: ‚Nemám sílu, nevím jak dál.‘?“ A ten žalm odpovídá a říká: „Ano, protože i ten, kdo stojí v čele, je jenom člověk. Není žádný superčlověk, není nadčlověk, ale člověk z masa a kostí, jako všichni ostatní.“ Ale zároveň hned žalmista radí a říká, co má každý člověk, který cítí, že ta jeho víra nějakým způsobem je ohrožená, člověk, který se cítí slabý, co má dělat. A žalmista říká dvě věci: hledat a vzpomínat.
„Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.“ Jak to je, když se ztratíme? Každý z nás se asi někdy někde ztratil, jako dítě anebo i třeba dospělý. Když se tedy ztratíme, co děláme? Instinktivně zvedneme oči a díváme se po obličejích, po tvářích těch druhých. Mohli bychom se dívat i po nohách, ale to chápeme a cítíme, že to by bylo celkem k ničemu. To, podle čeho poznáme druhého člověka rychle, jasně, bezpečně, je tvář. A Bůh říká: „Hledej. Hledej, snaž se nezůstat stát, neuváznout právě v těchto těžkých chvílích. Hledej a vzpomínej na to, co bylo, a vzpomeň si, kolikrát už jsem ti pomohl, kolikrát jsem tě z toho vytáhl, že jsem tě takzvaně nenechal na holičkách. A toto ti dodá sílu, toto tě podepře v tu chvíli slabosti, aby sis uvědomil, i toto překonám, i toto s Boží pomocí překonám a projdu tím a moje víra bude ještě pevnější.
Na konci té druhé části, v samotném závěru toho žalmu, je takové zvolání: „Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce. Doufej v Hospodina.“ Celý ten žalm v Jeruzalémském chrámu někdo zpíval – před tím králem, před jeho dvořany, před celým tím shromážděním. Zpíval to jeden člověk, bylo sólový zpěv, ale na konec to, co jsem teď přečetl, „důvěřuj v Hospodina, buď silný, …“, to zazpíval sbor. I tady v tom vyjádření, v tom, jak to bylo uspořádáno, se chce říct: „Králi, my jsme tady s tebou. My víme, že ty jsi před námi nebo jsi první z nás, ale my jsme tady s tebou.“
Tady i v tom, jak se střídá to, že zpívá jeden člověk a že zpívá sbor, tak toto uspořádání má vyjádřit: „Někdy jsme ve víře silní všichni, někdy jsme slabí. Jestliže budeme schopni jeden druhého podpořit v těch chvílích slabosti, půjde se nám životem lépe, snáze.“
Jak jsem říkal, ten žalm byl v první řadě adresován králi, ale každý z nás je někdy v té situaci, že stojí někde v čele, před někým, někomu má ukazovat cestu. Někdy si říkáme: „Tak docela by to šlo,“ ale často si říkáme: „Vůbec mi to nejde. Nevím, co s tím, nevím, jak dál.“ A tento žalm nám má poskytnout podporu. Má nám říct dvě věci: Všichni lidé jsou na tom stejně, Bůh to ví a nabízí nám svoji pomoc, jak tuto chvíli nejistoty, jak tuto chvíli pochybnosti překonat. Jednak Bůh nám nabízí svoji pomoc, a každý z nás by měl nabídnout svému bližnímu pomoc, když vidíme, že on tuto pomoc potřebuje, že potřebuje podpořit, podepřít ve chvílích nějaké nejistoty, ve chvílích slabé víry.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
13.03.2022
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Naše farnosti již pomáhaly obětem války. V době 1. světové války žili na území našich farností Italové násilně vystěhovaní z okolí Tridentu, aby "snad" nepomáhali italské armádě. V matrikách jsou vedeni jako uprchlíci, ale byli nuceně přesídleni. Narodili se zde jejich děti, jsou zde pohřbeni jejich zemřelí. Bylo jim zde zima a trpěli depresemi. Podle jejich svědectví byli šťastni, že s nimi byl jejich farář a udržoval jejich společenství.
V pátek jsem mluvil s ředitelem Diecézní charity, nabídnuté ubytovací kapacity v diecézi byly vyčerpány. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, jak už jsem zmiňoval, hlavní myšlenkou textů, které letos čteme, je smíření, řekli bychom znovusmíření, obnovení vztahů – především mezi člověkem a Bohem. A z tohoto pohledu se máme také dívat, ať už na evangelium, anebo na čtení ze Starého zákona, vůbec na všechny ty texty. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, chtěl bych se společně s vámi zamyslet nad dnešním prvním čtením. Vystupuje v něm člověk, kterého my známe pod jménem Abrahám, ale tam bylo ještě jméno Abrám. Je to ten stejný člověk, ta stejná osoba, ale zatím v tom vyprávění má jméno, které mu dali jeho rodiče.
Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.02.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Když se člověk podívá na hvězdy, tak má v sobě takový majestátní pocit. Někdy ho přepadne bázeň. Mnozí básníci tvořili básně, když se dívali na hvězdnou oblohu. Je velmi známý výrok filosofa Kanta. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Bratři a sestry, než začnu mluvit blíže k dnešnímu úryvku z listu Filipanům, tak bych chtěl připomenout aspoň v kostce okolnosti vzniku listu. Apoštol Pavel je ve vězení a Filipy byly první církevní obec, kterou Pavel založil na evropském kontinentu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 15,5-12.17-18; ž. Žl 27; 2. čt. Flp 3,17-4,1; evang. Lk 9,28b-36;
Já začnu takovou poznámkou. Pokud jste dobře poslouchali první čtení, tak jste si říkali: „To je nějaký divný s tím Abrahámem, že se tam říká Abrám.“ Jedná se skutečně o jednoho a téhož člověka, který se svým původním jménem jmenoval Abrám, a když s ním Bůh uzavřel smlouvu, ve které mu řekl, že mu dá zemi a že ho učiní praotcem velkého národa, tak na znamení té smlouvy mu také změnil jméno na Abrahám. Více...