Rubrika
HomilieObětí nic nekončí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2021 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, slavíme Paschu, tedy přejití - svátky, kdy se Izraelité přemístili z otroctví do svobody. Ale tady v tomto svátku jde o přesun, posun, který má nastat v hlavách, v myslích a v srdcích všech, kdo tady tyto svátky slaví.
Čtení, která jsme slyšeli, tak ve všech těch čteních právě byl pohyb. Někdo odněkud někam šel. Třeba v té epištole právě byl naznačen ten pohyb Ježíše Krista z kříže do hrobu, a z hrobu, když vstává z mrtvých. Byl tam naznačen taky ten pohyb při křtu. Tedy když někdo vlastně byl ponořen do vody a zase se vynořoval. A tady už šlo právě především o ty pochody vnitřní.
Já bych chtěl se vrátit k čtení, které jsme slyšeli dneska jako první. A sice o tom, jak Bůh zkoušel Abraháma a jak Abrahám měl obětovat svého syna Izáka. Je to text, který právě v sobě spojuje obojí ty myšlenky – té cesty vnější, ale především té cesty vnitřní. A navíc tedy naše situace, kterou teď prožíváme, v letošním roce, v loňském roce, je velmi podobná té situaci a tomu, co zažíval Abrahám.
Abrahám žil v klidu. Došel do země, která mu byla přislíbena, a narodil se mu syn, dědic. A teď slyší: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem.“ Je nám asi jasné, že to neříká s nějakým velkým nadšením, protože dál to pokračuje: „Vezmi svého syna, jediného syna.“ To slovo „jediného“ je tam ve smyslu „jedinečného“ syna. Toho dědice, kterého máš, a odevzdej mně ho.
Abrahám, když ještě žil v Cháranu, byl vyzván, aby se přestěhoval. Aby šel do země, kterou mu Bůh ukáže. On to udělal. Zpřetrhal kořeny s minulostí, odevzdal minulost. Teď má odevzdat budoucnost. To je ještě mnohem těžší. I my jsme v tom uplynulém roce museli toho hodně odevzdat a říkáme si: „A jak to bude dál?“
To, co hrozí Abrahámovi, je to, že se to totálně celé zhroutí. My bychom čekali, že bude smlouvat, že bude hledat skulinu, co, jak. Ne. Abrahám to přijal. Vstupuje do toho velmi, velmi aktivně. Vstal, osedlal osla, vzal dříví, naštípal, všechno udělal. Vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval. Třetího dne uviděl to místo a řekl služebníkům: „Zůstaňte zde s oslem, a já s chlapcem půjdeme támhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme.“
Všichni to známe a všichni víme, že každou krizi člověk musí prožít sám. V každé té krizi stojíme sám za sebe. Nikdo nás nemůže nahradit. Abrahám před tím neutíká, a dokonce vlastně vyjadřuje svoji víru. „Půjdeme, budeme se klanět, vrátíme se.“ Má přece obětovat syna. Jak toto může říct?
Abrahám je nazýván a označován jako otec víry. Ale on je to taky otec naděje. On ví nebo zná jednu skutečnost, a sice že obětí to nekončí. V této době, kterou prožíváme mnoho lidí říká: „Já jsem musel, musela obětovat to nebo ono,“ a říkají to, jako že to je konec, že to je zánik. Ale ne. My slavíme Paschu, a víme, že Ježíšovou obětí na kříži to neskončilo. Celé Velikonoce jsou utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.
Abrahám neví, nezná budoucnost, neví, jak to Bůh zařídí, ale věří a doufá. Obětí nic nekončí.
Bratři a sestry, vlastně znají to rodiče. Když obětují svým dětem čas, úsilí, svoje síly, vědí, že to nekončí, ale že v těch dětech to přinese ovoce. A takhle bych mohl pokračovat. Je potřeba, abychom si uvědomili tady tuto myšlenku: obětí to nekončí. A hlavně, abychom s ní dokázali žít ve svém životě. Abychom s tím počítali. „Vrátíme se.“
Tady dál pokračuje potom Abrahám s Izákem. Abrahám je obrazem Božím, Boha Otce. Izák je předobraz Ježíše Krista. To dříví, které Izák nese, je předobrazem kříže. Abrahám nese oheň a nůž. Oheň je Boží láska, nůž je nezvratná ochota obětovat, přinést oběť.
Je nám asi jasné, jaká atmosféra mezi těmi dvěma byla a jak to bylo těžké. Tento předobraz chce říct, jak je to těžké pro Boha, pro Boha Otce, když mu na Velký pátek umřel syn. Máme si uvědomit to, že při té oběti Izákově byl Izák ušetřen, vyměněn za berana. Při oběti Ježíše Krista Boží Syn ušetřen nebyl, ale zemřel.
V té oběti Abrahám obstál, protože byl ochoten říci, vykonat to, že říká: „Bůh je mi nadevšechno. Bůh je mi víc než moje zajištěná budoucnost.“ Ta dnešní společnost prožívá tu krizi proto tak těžce, že se mnoho lidí velmi bojí o svou budoucnost a usiluje pořád velmi křečovitě o tu budoucnost. Ale je to v křeči.
Abrahám podruhé slyší Boží hlas a odpovídá: „Tady jsem.“ Je nám jasné, že na začátku a na konci, i když jsou to stejná slova, že jsou řečena úplně v jiné situaci a úplně, řekli bychom, s jinou náladou. Na začátku to spíš bylo asi: „No, tak tady jsem. Copak asi budeš zase ještě chtít?“ Ale podruhé: „Tady jsem!“ to je obrovská úleva, výkřik radosti z toho, že Bůh nezapomněl, že Bůh vidí a že se stará.
Abrahám označí tu horu jako „Hora, kde se Bůh stará“. Dá se to přeložit a někdy se to překládá jako „Hora, kde Bůh vidí“. Ono je to ve finále to stejné. Ten, kdo se stará, tak se musí dívat, musí si všímat.
Abrahám neviděl Boha. Abrahám neviděl ani toho anděla. On ho slyšel. Abrahám po celou tu dobu té zkoušky velmi vnímal a usiloval o to být v kontaktu s Bohem. A proto shlédl, viděl a uviděl berana. Ten anděl ho neupozorňoval na toho berana. On nebyl veden úplně přesně za ručičku. Ale on v té zkoušce obstál, protože před tou zkouškou neutekl, ale naopak tu zkoušku podstoupil a vyšel z toho velmi posílený. Byl z to taky posílený právě ten jeho vztah k Bohu.
Bratři a sestry, prožíváme Paschu, prožíváme Velikonoce. Izraelité viděli rozdělené moře, suchou nohou. Ženy viděly odvalený kámen a viděly prázdný hrob. Co máme vidět my? Máme vidět a zažít, že Bůh se stará. V těch modlitbách, které jsme teď slyšeli, tak to zaznívalo pořád dokolečka. To, co Bůh začal, stále pokračuje a chce nás do toho zapojit.
Bratři a sestry, bylo by velmi, velmi žádoucí, abychom i my v té situaci, kterou prožíváme, kdy musíme třeba i hodně obětovat, abychom zažili to, že Bůh vidí tu naši oběť a že se stará. A v žádném případě, že nás neopouští, ale naopak chce být s námi.
Kéž tedy v tomto duchu prožijeme letošní Velikonoce a vyjdeme z té zkoušky posilněni a obohaceni. Kéž tedy každý z nás potom může říct: „Vím, že Bůh se stará o mě.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2024 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2018 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, prožíváme to, čemu se říká Velikonoční vigilie. To znamená bdění – bdění po té stránce fyzické, kdy bychom tedy mohli odpočívat, třeba i spát, být v pohodlí svého domova, tak jsme na místě, kde jsme společně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.04.2015 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, včera nám byl průvodcem v tom okamžiku Ježíšovy smrti svatý Pavel a chtěl bych dnes, abychom se aspoň kratince zamysleli také nad tím, co jsme slyšeli v epištole, v dopise z Nového zákona svatého Pavla Římanům. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2012 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
 |
Chyť se mě | 12:24 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.41 MB] |
Bratři a sestry, naším průvodcem při vstupu do velikonočních svátků byl svatý Marek. Na Květnou neděli jsme vyslechli pašije z pera tohoto evangelisty. Pašije končí okamžikem uložení Ježíše do hrobu, a dnes slyšíme pokračování. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2009 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, jaký význam mají dnešní obřady, co si připomínáme? Slavíme to, čemu se říká už od dob Starého zákona pascha, přejití. Svatý Augustýn k tomu říká: „Pascha se neslaví jako výročí, ale slaví se jako svátost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2006 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, prožíváme Velikonoce, velikou noc vzkříšení. Nevím, jak vy, ale já se dost často setkávám s tím, že mi lidé říkají: „No, Velikonoce, to je v pondělí.“ Ne. Velikonoce jsou v noci ze soboty na neděli. Židé si připomínají v tuto noc svoje vysvobození z egyptského zajetí, noc, kdy odešli, kdy přešli rákosové moře suchou nohou a byli zachráněni. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2003 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (Velikonoční vigilie)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 1,1-2,2; 2. čt. Gn 22,1-18; 3. čt. Řím 6,3-4.8-11; evang. Mk 16, 1-7;
Bratři a sestry, obřad vigilie Vzkříšení, na kterém jsme právě přítomni, prodělal velké změny, hlavně v minulém století. Vy starší určitě ještě pamatujete, že velká část obřadů se konala na Bílou sobotu ráno. Potom, zhruba v polovině minulého století, papež Pius XII. provedl takovou reformu, a všechy ty obřady byly přesunuty na večer, nebo resp. mají se konat v noci. Má to svůj důvod, já jsem to tady zmiňoval už o Vánocích. Křesťané dvakrát za rok bdí. O veliké noci Narození a o veliké noci Zmrtvýchvstání. Více...