Rubrika
HomilieJežíš je léčitelem, který předepisuje lék, ale sám je tím lékem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli text, který (zaznělo to i v komentáři) vzniknul asi 550 let před narozením Pána Ježíše. Napsal ho v babylónském zajetí prorok, kterému říkáme Druhý Izaiáš, a je to píseň o Božím služebníkovi, v pořadí už čtvrtá, poslední.
A v čem je ten text, řekli bychom, tak významný, důležitý? Jednak je to proroctví, které předpovídá, co se stane s Ježíšem. Jsou tam popsány celkem přesně ty události, jak jsme to slyšeli v pašijích. Třeba bych zmínil to mlčení. „Ovce, která mlčí před střihači.“ Taková přímo paralela je v tom, jak Ježíš mlčí před Pilátem, až se Pilát diví.
Ale tento text je důležitý ještě z jiného pohledu. Víte, od prvního okamžiku, kdy začali apoštolové hlásat evangelium, tak především zase lidé, kteří byli mimo izraelskou komunitu, se jich ptali: „Dobře. Tak Ježíš zemřel na Velký pátek, zemřel hroznou smrtí, ale jaký to má dopad pro mě? Opravdu mně tou smrtí zachránil?“
My si dnes připomínáme vlastně dvě události, Ježíšovo opravdu hrdinství, ale také naši záchranu. Proto se často používá to spojení „Ježíšova vykupitelská nebo spasitelná smrt na kříži“. Kdyby byl Ježíš obyčejným pozemským hrdinou, tak bychom řekli: „Ano, pane, něco jsi dokázal Ježíši. Jsi pro nás vzorem, jsi příkladem.“ Ale on je naším zachráncem.
A toto právě, jak to funguje, také o tom mluví ten úryvek z toho prvního čtení, který jsme vyslechli. Oni se nad tím hodně zamýšleli dva církevní učitelé – svatý Irenej a Řehoř z Nisy. A oni to přeložili asi do takovéto řeči. Říkají, celý svět, celý vesmír i lidé, všechno co tady je, tvoří nějakou jednotu (oni to nazývají ontologická jednota, ale to je vedlejší). A tato jednota nějak onemocněla. Onemocněla hříchem. Hřích přirovnávají k nemoci, která tady tuto harmonii, tuto jednotu rozleptává. A do tohoto vstoupil Ježíš, který je zároveň léčitelem, ale také lékem. Ona každá ta naše teorie má nějaké mezery a každá ta teorie bude pouze přibližovat. Proto říkám, Ježíš zastává tyto dvě funkce. Je léčitelem, který ordinuje lék, lékařem, který předepisuje lék, ale sám je tím lékem. Vstupuje do té narušené jednoty, do toho narušeného bytí, váže na sebe to zlo, tak jako třeba lék na sebe váže v těle nějaké bakterie, bacily a podobně. Váže to na sebe a svou smrtí to ničí. Takto to funguje, protože on se stal součástí tohoto světa. Jinak by nám to bohužel nebylo nic platné, ale bohudíky ono to funguje. Takže Ježíš není jenom nějakým hrdinou, ale je naším vykupitelem a naším zachráncem.
A teď bych chtěl ještě se zamyslet nad několika body, které nám to čtení předkládalo. Hnedka to začínalo tím, že „můj služebník dojde úspěchu“. Co je úspěchem pro Božího Syna, co on považuje za úspěch? No, když spasí lidi. Říká se, že to nejtěžší pro Pána Ježíše bylo to, že věděl, že spousta lidí řekne: „Já to nepotřebuju,“ nebo: „Mně to nezajímá,“ nebo: „Mně je to jedno.“ Že k tomu byli lhostejní nebo že to odmítali.
Ale co považujeme za úspěch my? Tady bychom asi mohli udělat dosti dlouhé rozjímání a Velký pátek by na to byl vhodný, i třeba zítřejší den, Bílá sobota. Přemýšlejme u Božího hrobu o tom, co my považujeme za úspěch.
Velmi často lidé považují za úspěch bezstarostný život. Nemuset nic řešit, nemít žádné problémy, mít život bez starostí. Ježíš, jak jsme řekli, vstupuje do našeho světa, který je zatížený utrpením, bolestí a toto nese s námi lidmi. Ale samozřejmě nesl také radosti. Prostě, vstoupil do toho naplno. Právě to slovo, že „dojde úspěchu“ je možné taky přeložit, že on je ten, který přijme zodpovědnost. Zodpovědnost je právě opakem té bezstarostnosti.
Další myšlenkou je ten moment, kdy se tam říká, že králové před ním zavřou svá ústa. Jde právě o to, že člověk, který slyší o Ježíšově utrpení, tak si řekne: „No, to je tak hrozný, že na to už se nedá nic říct.“ Prorok říká: „I ti největší mluvkové, když se k nim dostane ta zvěst o tom, co Ježíš podstoupil na Velký pátek, když budou jenom trošičku soudní, tak zůstanou v tichu a nebudou k tomu už nic chtít říkat.“
Prorok dál taky říká, že ten způsob, kterým to Ježíš udělal, byl naprosto nečekaný. Opravdu to zaskočilo i mnohé Izraelity.
Mluví o výhonku, o rostlině, která vyroste na poušti. Poušť je pouští proto, že tam nic neroste. Poušť je místo, kde se nedá žít. V okamžiku, kdy na poušti něco vyroste, tak všichni, kteří to vidí, tak se k tomu sbíhají, ukazují si to a obdivují to.
Způsob, kterým nás Ježíš zachránil, byl opravdu nečekaný, pro mnohé nepochopitelný. Je nazývaný mužem bolesti – mužem, který nesl naše utrpení, a je možné tam říct, i naše nemoci.
Prorok tady líčí Ježíšovo utrpení ve třech rovinách. V rovině fyzické, v rovině duchovní, a také líčí jeho opuštěnost. Právě asi tak jako je sám člověk, který je nemocný nějakou nakažlivou nemocí a ke kterému nemohou návštěvy. Tady se říká, že si před ním zakrývají tvář, aby ho ani neviděli. Ježíš si opravdu připadal takto. Nikdo se k němu neznal. I ti, kteří byli nejbližší, ti, kterým on projevoval svoji náklonnost a svoji péči.
Další dvě myšlenky jsou velmi znepokojující a velmi hluboké. Říká prorok, že naše hříchy ho přivedly na Golgotu. Nemyslí tímto, čemu říkáme hříchy nebo chyby ze slabosti, selhání proto, že nám došly síly nebo že jsme vyčerpali svoje možnosti, ale říká hříchy. Hřích je vědomé a dobrovolné zlo, tedy něco, o čem vím, že je to špatně, že bych to dělat neměl, neměla, ale přesto se rozhodnu, že to udělám, protože to považuji za lákavé, tak jak to stojí na prvních stránkách Bible.
A nakonec je tam upozornění, že na tu kalvárii ho přivedly hříchy jeho vlastních. Tím se v prvé řadě myslí izraelský národ. Těmi vlastními jsou myšleni ti, kteří na něho čekali. Ale vlastními jsme myšleni také my, kteří se k němu hlásíme a říkáme: „Pane, já jsem křesťan, já jsem křesťanka.“ Vlastní mají k Ježíšovi nejblíž, ale také se podílejí a mají podíl na jeho utrpení a na jeho bolesti.
Bratři a sestry, Velký pátek je dnem, kdy se neslaví mše svatá, kdy jsou obřady na památku umučení, a tyto obřady nezačínají křížem ani nekončí požehnáním, tedy zase křížem. Kříž máme mít především ve svých srdcích a máme si uvědomit, kolik toho Ježíš podstoupil, ale on nechce být pro nás jenom hrdinou, ale chce být zachráncem a spasitelem každého z nás.
Děkujme mu za to.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, které bylo poměrně dlouhé, je z 52. kapitoly Knihy proroka Izaiáše. Když se to takhle řekne, tak to nikomu celkem nic dál nenapoví, ale tato 52. kapitola začíná slovy: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla – posla, který přináší radostnou zprávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Dřív než budeme pokračovat, než uslyšíme antifonu, a potom pašije, tak bych chtěl něco říct k tomu čtení, které jsme teď slyšeli, k listu Židům. Tento spis Nového zákona je v mnohém ohledu obestřen takovým tajemstvím, kdo to napsal, pro koho to napsal, kde to napsal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli pokračování příběhu o Ježíši Kristu, zase z pera svatého Jana tak, jako včera. Mezitím byly události v Getsemanech a Ježíšova velekněžská modlitba. Ale jinak jsme vlastně slyšeli z pera jednoho autora celý příběh od toho, kdy Ježíš ví, že přišla jeho hodina, až po to, kdy on může říct: „Dokonáno je!“ Nejenom v tom smyslu, že splnil všechno, co bylo předpověděno v Písmech, ale v tom smyslu, že dokázal svým učedníkům ukázat lásku do krajnosti. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, to, co jsme včera slavili svátostí, dnes si připomínáme jako událost. Včera při mši svaté při poslední večeři Ježíš o tom mluvil, naznačoval to a na Velký pátek to uskutečnil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, Velký pátek je v liturgickém roce naprosto významný den. Zase to tady v kostele vypadá úplně jinak než včera. Zmizel ten velký kříž, který jsme měli před očima po celou dobu postní. Zmizely postavy, sochy svatého Jana a Panny Marie. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v centru dnešní liturgie je kříž. Všechno se to obrací ke Kristovu kříži. Ale já bych se teď chtěl vrátit na začátek pašijí podle Jana, jak jsme je teď vyslechli. Tam se mluvilo o tom, že Ježíš byl zrazen. Kým že to byl Ježíš zrazen? Všichni přece řeknou: „No, to je jasné. Jidášem! To všichni víme.“ Když bychom hledali v knihovnách, tak zjistíme, že o tomto člověku toho bylo napsáno spousty, spousty, mnoho papíru, byly napsány na toto téma. A přesto: kolik toho víme o tomto člověku, proč to udělal? Všechny ty spisy, nebo většina z nich, nešetří kritikou nad jeho hlavou, odsuzují ho velice tvrdě. Více...