Rubrika
HomilieNebe není místo, nebe je stav
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Dřív než budeme pokračovat, než uslyšíme antifonu, a potom pašije, tak bych chtěl něco říct k tomu čtení, které jsme teď slyšeli, k listu Židům. Tento spis Nového zákona je v mnohém ohledu obestřen takovým tajemstvím, kdo to napsal, pro koho to napsal, kde to napsal. Je to vynikající spis. Samozřejmě je inspirován Duchem svatým, svatopisec byl veden Duchem svatým, ale na druhou stranu to byl člověk, my bychom řekli, velmi takového pronikavého myšlení. Ten spis je napsán velmi dobrou řečtinou a je tam postavena konstrukce, docela složitá, připomíná pyramidu, ale to teď nechci říci. Je to člověk, který neznal Pána Ježíše, to z toho vyplývá. On patří k druhé nebo možná až třetí generaci Ježíšových následovníků, k druhé, třetí generaci církve. A vůbec netušíme, kde ten list vzniknul. Víme, že mimo Palestinu.
A co jsme dnes slyšeli, co nám chce předat tento svatopisec? „Máme vynikajícího velekněze.“ On velmi často srovnává Nový a Starý zákon a ze Starého zákona si často bere příklad z bohoslužby, z židovské bohoslužby. Právě proto se asi říká list Židům.
Velekněz v době Starého zákona jednou za rok na Den smíření vstupoval do velesvatyně. Jinak tam nikdo nesměl. Ve velesvatyni byla archa úmluvy, v arše úmluvy desky Desatera, mana, Mojžíšova, Áronova hůl. Velekněz, než tam vstoupil, vykonal oběť, aby jemu byly odpuštěny hříchy. Potom mohl obětovat a prosit za odpuštění hříchů pro celý Izrael.
K čemu je velekněz? Právě aby zprostředkoval, aby byl prostředníkem mezi Bohem a člověkem. A autor listu Židům říká: „Skutečný velekněz je Ježíš Kristus. On je velekněz v plnosti.“ A pak říká ještě důležitou věc: „On je milosrdný velekněz.“ To je to, co nám chce tento úryvek sdělit. Že je Ježíš velekněz, zazní v tom listu celkem pětkrát, my jsme to dnes slyšeli dvakrát, ale to jádro je právě v tom: „Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci.“ A potřebujeme pomoc velmi často.
Říká, že Ježíš je velekněz proto, že došel až do nejvyššího nebe, prošel do nejvyššího nebe. Nám to trošku připomíná let nějaké rakety, nějakého kosmonauta, který stoupá k Měsíci, k Marsu a podobně. Ne. Toto svatopisec rozhodně nemá na mysli. Nebe není místo, nebe je stav, být s Bohem. Všechno, co nás od Boha odvádí, tak tento stav ruší. Být s Bohem v dokonalém přátelství, beze strachu, bez obav, v radosti, v klidu, v pokoji. To je nebe. A autor listu Židům říká: „On do toho prošel, do toho nebe.“ Čím? Tím, co si dnes připomínáme. Je to paradox záchrany. Tím, že se ponížil, vzal na sebe přirozenost služebníka, jak to uslyšíme za chvíli v té antifoně, tak prošel do tohoto nebe.
Jak jsem říkal, ten autor listu Židům nepatřil mezi ty, kdo by znali Ježíše osobně, ale co je zajímavé, tak zná hodně detailů, událostí ze života Ježíše, a říká, že je schopen mít s námi soucit, protože byl vyzkoušen ve všem možném. Takto to shrnuje. Vyzkoušet, někdy se taky říká pokoušet. My známe pokušení na začátku jeho činnosti, pokušení na poušti a to, co jsme si připomínali včera při adoraci. Na to naráží znovu ještě: „Když jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc od smrti ho vysvobodit.“ To je přímá narážka na událost v Getsemanech, kdy Ježíš je blízko člověku, jak to nejvíc jde. Je nám tak blízko, že s námi sdílí projevy, které děláme, když je nám zle. Když je nám zle, voláme, doslova křičíme o pomoc v rozčilení, v afektu, ale taky ze zoufalství. A zpravidla se při tom člověku hrnou do očí slzy.
Vykladatelé, teologové říkají, že vlastně tyto řádky jakýmsi způsobem nabourávají vznešenost Ježíše Krista. Není to pravda. Ten autor listu Židům říká: „Na jedné straně je to Boží Syn, to je něco zcela vyjímečného, on má zcela vyjímečný vztah k Otci, ale taky má zcela vyjímečný vztah k nám, protože se nám připodobnil ve všem kromě hříchu.“ On nám chtěl být podobný, chtěl být solidární. To, že Ježíš prosí v Getsemanech a potí se krví, to není výrazem jeho slabosti, to je výrazem blízkosti, kterou s námi sdílí.
A teď tady dochází k paradoxu: „A byl vyslyšen pro svoji úctu k Bohu.“ Někdo může říct: „Jak to, že byl vyslyšen? Vždyť přece umřel.“ Ano. My, když o něco prosíme, tak „víme“, jak by to Bůh měl udělat, a už čekáme dopředu. A když se to nestane, tak říkáme: „Bože, ty mě neslyšíš, ty o mně nevíš.“ Byl zachráněn, ale stalo se to jinak, než my bychom čekali. My bychom taky říkali: „Ať sestoupí z kříže, ať se něco stane!“ Ne. Ta událost lidsky došla do toho konce a Ježíš umírá, ale protože Bůh to má ve své moci, tak to pokračuje.
A on říká: „Naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Dá se to totiž taky přeložit ještě jinak. Co je to poslušnost? To je závislost. Dítě, které poslouchá svoje rodiče, tak je závislé. Ono se taky na ně spoléhá. Ježíš, který je Boží Syn, se stal závislým na Otci. Iniciativa pro naši spásu, pro naši záchranu, vychází od Boha, od Otce, on posílá Syna. A nám je nabídnuto, abychom se i my zařadili do tohoto vztahu, do řetězce té závislosti. Ne se strachem, ale s tím vědomím, že Ježíš, který je na jedné straně Synem Božím, tak je taky tím, kdo s námi nese to utrpení. Ježíš je ten, který spojuje.
Bratři a sestry, dnes si máme připomenout, uvědomit právě tu lidskost Ježíše, to jak je nám blízko v tom utrpení. Od Zeleného čtvrtku do Velkého pátku zažil snad všechny možné způsoby utrpení, ponížení fyzického, duševního. A ten autor listu Židům říká: „Má s námi soucit, protože to zažil.“ A my, když to zažíváme, tak ho můžeme volat a můžeme prosit o pomoc.
V první řadě děkujme dnes, děkujme za to, že přijal tuto přirozenost služebníka. Děkujme za to, že se Boží Syn stal člověkem. Dnes je to svátek, kdy vyvrcholilo jeho vtělení, jeho lidství. Zítra večer nebo spíš v noci ze soboty na neděli budeme oslavovat Ježíšovo božství, to zmrtvýchvstání. Dnes se klaníme jeho lidství.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, které bylo poměrně dlouhé, je z 52. kapitoly Knihy proroka Izaiáše. Když se to takhle řekne, tak to nikomu celkem nic dál nenapoví, ale tato 52. kapitola začíná slovy: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla – posla, který přináší radostnou zprávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli text, který (zaznělo to i v komentáři) vzniknul asi 550 let před narozením Pána Ježíše. Napsal ho v babylónském zajetí prorok, kterému říkáme Druhý Izaiáš, a je to píseň o Božím služebníkovi, v pořadí už čtvrtá, poslední. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli pokračování příběhu o Ježíši Kristu, zase z pera svatého Jana tak, jako včera. Mezitím byly události v Getsemanech a Ježíšova velekněžská modlitba. Ale jinak jsme vlastně slyšeli z pera jednoho autora celý příběh od toho, kdy Ježíš ví, že přišla jeho hodina, až po to, kdy on může říct: „Dokonáno je!“ Nejenom v tom smyslu, že splnil všechno, co bylo předpověděno v Písmech, ale v tom smyslu, že dokázal svým učedníkům ukázat lásku do krajnosti. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, to, co jsme včera slavili svátostí, dnes si připomínáme jako událost. Včera při mši svaté při poslední večeři Ježíš o tom mluvil, naznačoval to a na Velký pátek to uskutečnil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, Velký pátek je v liturgickém roce naprosto významný den. Zase to tady v kostele vypadá úplně jinak než včera. Zmizel ten velký kříž, který jsme měli před očima po celou dobu postní. Zmizely postavy, sochy svatého Jana a Panny Marie. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v centru dnešní liturgie je kříž. Všechno se to obrací ke Kristovu kříži. Ale já bych se teď chtěl vrátit na začátek pašijí podle Jana, jak jsme je teď vyslechli. Tam se mluvilo o tom, že Ježíš byl zrazen. Kým že to byl Ježíš zrazen? Všichni přece řeknou: „No, to je jasné. Jidášem! To všichni víme.“ Když bychom hledali v knihovnách, tak zjistíme, že o tomto člověku toho bylo napsáno spousty, spousty, mnoho papíru, byly napsány na toto téma. A přesto: kolik toho víme o tomto člověku, proč to udělal? Všechny ty spisy, nebo většina z nich, nešetří kritikou nad jeho hlavou, odsuzují ho velice tvrdě. Více...