Rubrika
HomilieMaria stojí u kříže za nás a místo nás
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, to, co jsme včera slavili svátostí, dnes si připomínáme jako událost. Včera při mši svaté při poslední večeři Ježíš o tom mluvil, naznačoval to a na Velký pátek to uskutečnil. Na Velký pátek církev neslaví žádné svátosti, ale připomíná si událost – ukřižování. V centru liturgie, všech těch obřadů je kříž.
Já bych se teď chtěl zastavit nad jedním odstavcem z pašijí, z té historie umučení, protože už vlastně od včerejška se snažíme odpovědět na otázku, proč to Ježíš všechno udělal, proč to všechno podstoupil. A odpověď je: Protože má rád nás, lidi. A tak bych se chtěl zastavit u těch, kteří stáli pod křížem, nebo spíš u kříže.
Slyšeli jsme v pašijích tuto větu: U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“
Co to znamená, že u Ježíšova kříže stála Maria, jeho matka? To znamená v první řadě, že ona byla v ty dny v Jeruzalémě, že tam byla a viděla všechno to, co předcházelo, že viděla, jak Pilát nechal jejího syna zbičovat, vyvedl ho ven a řekl tu známou větu: „Hle, člověk.“ Viděla, jak dav křičí: „Ukřižuj! Propusť Barabáše!“ Viděla, jak Ježíš nese kříž. Viděla, jak ho na ten kříž přibili, jak si rozebrali jeho šaty a losovali o jeho suknici.
Písmo o tom nemluví, odkud Ježíš měl svoje šaty, kde je vzal, od koho je dostal, ale zpravidla to bývá tak, že rodiče se starají o své děti, dokud mohou, a můžeme tedy říct, že Maria se starala o Ježíše, dokud mohla.
Bratři a sestry, Maria se sjednocuje v tuto chvíli se svým synem. Je mu blízko tak, jak mu byla blízko vždycky. Tento okamžik Ježíšova utrpení není vyjímkou. Pod křížem stály i jiní lidé – Marie Magalská, Marie Kleofášova, Jan, ale Maria je matka. V tuto chvíli můžeme myslet na všechny matky, kterým zemřelo dítě, na všechny matky, které viděly umírat své dítě a na jejich bolest.
Po Marii Bůh žádá totéž, co po svém synu. Když Ježíš říká: „Otče, odpusť jim. Nevědí, co činí,“ žádá to Bůh i po Marii, a Maria se v tomto okamžiku s ním sjednocuje.
„Když Ježíš uviděl u kříže svou matku, řekl jí: ‚Ženo, to je tvůj syn.‘“ Na většině zastavení křížové cesty je dvanácté zastavení zobrazeno tak, že Ježíšův kříž je vysoko, a tedy ten, kdo chce se podívat ukřižovanému Ježíši do očí, musí zvednout hlavu. Ale realita byla o mnoho horší, o mnoho bolestnější. Ježíš, Ježíšovy nohy byly necelého půl metru nad zemí, a tak když čteme v Písmu, že Maria stála u kříže, tak nemusela ani nijak zvedat hlavu, aby viděla do očí svému ukřižovanému synu. O to ten pohled byl bolestnější, ale o to si zase byli blíž.
Protože Ježíš se jí dívá do očí, nepovažuje za nutné, aby ji oslovoval jménem. Vidí jí do očí, a proto je tam to všeobecné oslovení „ženo“. Můžeme říci, že v tom okamžiku, kdy ti dva spolu mluví, to je snad jediný okamžik lásky, soucitu v celé té hrůzné křížové cestě, v celém tom hrůzném dramatu Ježíšova utrpení a Ježíšovy smrti. V tom okamžiku ti dva se stávají jedinou bytostí a spolu nesou bolest a hřích nás všech, celého světa.
Apoštol Pavel píše později Galaťanům: „Všechny jsem vás zrodil v Kristu, protože jsem vám přinesl evangelium.“ A my můžeme říct, že v tomto okamžiku nás Maria rodí znovu. V tomto okamžiku se Maria stává matkou církve, protože stojí u toho kříže za nás a místo nás.
Jestli si vzpomínáte, v době postní jsme četli událost ze života Abraháma a Izáka, to, čemu se říká obětování Izáka. Izák je předobrazem Pána Ježíše a Abrahám je předobrazem Marie. Abrahámovi Bůh slíbil a říká mu: „Dám ti syna, dědice.“ Když se Izák narodí, tak Bůh mu říká: „V Izákovi je to dědictví. V Izákovi bude tvůj rod pokračovat.“ Když přichází anděl Gabriel k Marii, tak říká: „Bůh ti dá syna. Bude veliký, mocný. Bůh mu dá království jeho otce Davida.“ Později Bůh po Abrahámovi žádá, aby mu dal, vrátil Izáka. V tuto chvíli Bůh žádá po Marii, aby mu dala, obětovala svého syna Ježíše.
Abrahám vzal dříví, oheň, nůž a šel se svým synem. Maria nemusela nic nést, ale nesla Ježíšovu bolest. Musela se na to dívat, jak její syn nese kříž. Abrahám došel s Izákem na horu Moria. Maria došla, doprovázela svého syna na Kalvárii. U Abraháma tady dochází k obratu, v poslední chvíli Bůh zasáhne a říká: „Dost, stačí! Nic nedělej svému synovi. Teď vím, že mně nic neodepřeš.“ U Marie takto Bůh nezasáhne. Bůh jde dál. Maria musí překročit tu hranici, ze které není návratu. Abrahámovi Bůh vrátil živého Izáka. Marii vrátili na klín mrtvého Ježíše.
Potom Bůh říká Abrahámovi: „Protože jsi mě poslechl, protože jsi mi neodepřel svého syna, svého jediného syna, v tobě požehnám všem národům. A tak říkají křesťané společně se židy: Abrahám se stal příčinou, důvodem požehnání pro všechny. A my to můžeme vztáhnout i na Marii. Protože Maria neodepřela svého syna, svého jediného syna, i ona se stala příčinou a požehnáním pro všechny národy.
Bratři a sestry, Bůh žádá po Marii, aby mu odevzdala svého syna. Můžeme říci, že se opakuje ta situace, která poprvé nastala při zvěstování: „Přijmeš Syna? Přijmeš Slovo? Dáš mu život?“ Při zvěstování Maria odpověděla: „Ano, tady jsem. Staň se mi podle tvého slova.“ A odpověděla to znovu pod křížem. List Římanům říká, že Maria doufala proti vší naději a věřila proti vší na ději.
Bratři a sestry, musíme si uvědomit, že Maria věřila tomu, co jí řekl anděl. Bůh mu dá jeho trůn předka Davida: „Bude kralovat nad Jakubovým rodem.“ A tak Maria věřila a doufala, že v průběhu toho procesu se něco stane a vyjde najevo nevina Ježíšova. Věřila a doufala v to před Pilátem, protože Pilát tam byl od toho, aby bránil právo, aby prosazoval právo, aby se staral o to, aby nevládlo bezpráví. Nestalo se, zklamal.
Maria věřila a doufala i na křížové cestě. Věřila a doufala i do okamžiku, než jejího syna přibili na kříž. A nestalo se. Proč Bůh nezasáhl? Říkal, že mu dá trůn jeho předka Davida a dává mu kříž.
Bratři a sestry, i my jsme někdy v podobné situaci. I někdy k nám přijde takový den, takový okamžik, kdy Bůh po nás žádá to, co žádal po Marii pod křížem – abychom odevzdali to, co máme rádi. I nám se někdy může zdát, že náš život jde od prohry k prohře, i nám se může zdát, že Boží slovo přestalo platit, i my si můžeme myslet, že je kolem nás tma, jako byla na Kalvárii od dvanácti do tří hodin odpoledne, ale vždycky máme s Marií říct: „Pane, já Ti nerozumím, nevím, co tím zamýšlíš, ale já Ti věřím, já na Tebe spoléhám.“
Bratři a sestry, může se stát, že třeba i v tyto dny po někom z nás Bůh žádá, abychom mu odevzdali něco, co máme rádi, tak, jako Abrahámovi žádal, aby mu odevzdal Izáka. Může to být osoba, může to být věc, může to být nějaká činnost, nějaký plán, něco, co jsme po léta budovali. Bůh po nás žádá, abychom ukázali, čeho si ceníme nejvíc – zda jeho díla, jeho darů, anebo jeho samého. Co u nás najde v tuto chvíli rozhodování? Najde v nás to smýšlení, jaké měla Maria?
Maria se v tu chvíli stala matkou církve, matkou nás všech. Některé výklady Písma svatého říkají, že Ježíš schválně neřekl Maria, ale řekl to „ženo“ a Janovi neřekl „Jane“, ale jenom: „To je tvá matka,“ aby tam zůstalo místo pro nás, abychom my všichni věděli: „Ano, to je tvoje Matka. Ona je Matka církve, ona je Matka tvoje.“
Izraelité, když je jim hodně zle, když přijde nějaká chvíle zkoušky, tak Izraelité říkají: „Bože, nezapomínej na své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, svého přítele.“ A tak my můžeme volat úplně stejně: „Bože, nezapomínej na své milosrdenství pro Marii, svoji a naši matku, která stála pod křížem.“
Bratři a sestry, máme si uvědomit, že v žádnou těžkou chvíli svého života nejsme sami, že je s námi Boží Syn a že je s námi Maria. Máme si uvědomit, že všechny těžké chvíle našeho života prožíváme obklopeni někým, i když se nám to nezdá. Kolem Ježíše bylo málo těch statečných, ale byli tam. Máme si být vědomi, že jako ti tři, čtyři, kteří byli pod křížem a těšili Ježíše a posilovali ho svou mlčenlivou přítomností, tak že i nám posílá Ježíš do naší blízkosti druhé lidi, kteří nás těší. A máme si uvědomit, že v těžkých chvílích našeho života jde před námi Ježíš, protože on se ponížil a Bůh ho povýšil.
Bratři a sestry, nezapomeňme, že když budeme prožívat nějaký Velký pátek svého života, Ježíš ho prožil přede mnou a Ježíš je ten, který mně dovede k nedělnímu ránu vzkříšení.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, které bylo poměrně dlouhé, je z 52. kapitoly Knihy proroka Izaiáše. Když se to takhle řekne, tak to nikomu celkem nic dál nenapoví, ale tato 52. kapitola začíná slovy: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla – posla, který přináší radostnou zprávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli text, který (zaznělo to i v komentáři) vzniknul asi 550 let před narozením Pána Ježíše. Napsal ho v babylónském zajetí prorok, kterému říkáme Druhý Izaiáš, a je to píseň o Božím služebníkovi, v pořadí už čtvrtá, poslední. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Dřív než budeme pokračovat, než uslyšíme antifonu, a potom pašije, tak bych chtěl něco říct k tomu čtení, které jsme teď slyšeli, k listu Židům. Tento spis Nového zákona je v mnohém ohledu obestřen takovým tajemstvím, kdo to napsal, pro koho to napsal, kde to napsal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli pokračování příběhu o Ježíši Kristu, zase z pera svatého Jana tak, jako včera. Mezitím byly události v Getsemanech a Ježíšova velekněžská modlitba. Ale jinak jsme vlastně slyšeli z pera jednoho autora celý příběh od toho, kdy Ježíš ví, že přišla jeho hodina, až po to, kdy on může říct: „Dokonáno je!“ Nejenom v tom smyslu, že splnil všechno, co bylo předpověděno v Písmech, ale v tom smyslu, že dokázal svým učedníkům ukázat lásku do krajnosti. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, Velký pátek je v liturgickém roce naprosto významný den. Zase to tady v kostele vypadá úplně jinak než včera. Zmizel ten velký kříž, který jsme měli před očima po celou dobu postní. Zmizely postavy, sochy svatého Jana a Panny Marie. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v centru dnešní liturgie je kříž. Všechno se to obrací ke Kristovu kříži. Ale já bych se teď chtěl vrátit na začátek pašijí podle Jana, jak jsme je teď vyslechli. Tam se mluvilo o tom, že Ježíš byl zrazen. Kým že to byl Ježíš zrazen? Všichni přece řeknou: „No, to je jasné. Jidášem! To všichni víme.“ Když bychom hledali v knihovnách, tak zjistíme, že o tomto člověku toho bylo napsáno spousty, spousty, mnoho papíru, byly napsány na toto téma. A přesto: kolik toho víme o tomto člověku, proč to udělal? Všechny ty spisy, nebo většina z nich, nešetří kritikou nad jeho hlavou, odsuzují ho velice tvrdě. Více...