Rubrika
HomiliePravda, strach a rozhodnutí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli pokračování příběhu o Ježíši Kristu, zase z pera svatého Jana tak, jako včera. Mezitím byly události v Getsemanech a Ježíšova velekněžská modlitba. Ale jinak jsme vlastně slyšeli z pera jednoho autora celý příběh od toho, kdy Ježíš ví, že přišla jeho hodina, až po to, kdy on může říct: „Dokonáno je!“ Nejenom v tom smyslu, že splnil všechno, co bylo předpověděno v Písmech, ale v tom smyslu, že dokázal svým učedníkům ukázat lásku do krajnosti.
Svatý Jan před námi rozvíjí příběh, který má několik vrstev. Pod tou vrstvou děje, kterou jsme slyšeli, je několik dalších vrstev myšlenkových. Někdy Jan přímo říká: „Stalo se to, aby se splnila Písma,“ a někdy Jan jenom naznačuje a chce, aby posluchači se namáhali a objevovali, co je tím všechno myšleno, jaké všechny souvislosti ten text má.
Vybral jsem z toho něco. Dalo by se to označit třemi pojmy: pravda, strach a rozhodnutí. Tyto tři pojmy, tyto tři myšlenky se celým tím textem velmi prolínají.
Pravda. Proč byl Ježíš odstraněn? Protože byl nepohodlný, protože se jim nelíbil jako mesiáš, ale když přijdou k Pilátovi, tak říkají: „On ze sebe dělá krále!“ Velerada to převádí na politický proces a z Ježíše dělají politického odpůrce Říma. To je první velká lež, velká nepravda, která tam je. Ale ještě předtím, než se vůbec rozhodnou Ježíše odstranit, zbavit se ho, tak Kaifáš říká: „Je lepší, aby zemřel jeden člověk, než aby zahynul celý národ, protože jinak přijdou Římané, vezmou nám chrám a vezmou nám národ. Tak bude lepší, když zahyne ten jeden.“ Oni se bojí. Oni se bojí, že přijdou o svůj vliv nad lidem, nad národem. To je první strach, se kterým se setkáváme, ale to jsme teprve pořád jenom na začátku.
Kaifáš, i když je veden sobeckými zájmy, svými vlastními zájmy, zájmy své rodiny, tak dává radu a mluví v tu chvíli jako prorok. Je skutečně lepší, aby zemřel jeden, než aby zemřel celý národ. Svatý Jan odkazuje a připomíná Ježíšova slova, kdy Ježíš svým žákům říká: „Poslouchejte dobře, co říkají farizejové a velekněží, ale podle jejich skutků nejednejte. Ježíš připomíná a říká: „I ten nejhorší člověk, i ten velmi zlý člověk, aniž je si toho vědom, může dát dobrou radu. A člověk by měl postupovat obezřetně a dávat pozor na to, co slyší, a ne šmahem to přehlížet a říct: „Protože je ten člověk špatný, tak i jeho rady nebo to, co říká, bude špatné.“ Nemusí tomu tak být.
Když ještě zůstaneme u Anáše a Kaifáše, u této rodiny, tady se odehrává první soudní proces, taková snaha odsoudit Ježíše. A oni to zkusí nejdřív přes to, že mluvil proti chrámu. To se jim nepodařilo, protože ti svědkové se neshodli, každý z nich mluvil jinak. A tak jdou k tomu, že se ho velekněz ptá: „Jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“ Jan to jenom tak naznačuje, další tři evangelisté o tom mluví přímo. Janovi tam totiž v tuto chvíli jde o někoho jiného – o Petra. Petr byl totiž první, kdo u Césareje Filipovy na Ježíšovu otázku: „Za koho mě pokládáte“ říká: „Ty jsi Mesiáš. Ty jsi ten, na kterého jsme čekali.“ A Ježíš mu na to říká: „To ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec.“ A teď tenhle stejný Petr, který tam mluvil za všechny, slavnostně, ten stejný Petr stojí nějakých možná dvacet, třicet metrů vedle Ježíše. Ježíš je v místnosti, Petr je na dvoře, dělí je jedny, možná dvoje dveře, a ten Petr se moc a moc třese o své tělo, o svou krev, o svou hlavu a říká: „Neznám toho člověka.“
Svatý Jan chce připomenout nám všem, kteří to budou číst, že stačí hrozně málo. Že člověk je velmi křehký, aby, když se bojí, když se začne bát, aby zapomněl na pravdu a aby řekl: „Neznám!“
Potom to pokračuje dál. Vedou Ježíše k Pilátovi, protože mají oslavit svátky a chtějí před lidmi vypadat dobře, a slavit svátky večer a ráno vstoupit do domu pohana, to by nešlo. Na to jsou předpisy, to se nesmí. A oni přece jsou ti, kteří zachovávají ty předpisy, tak tam nevejdou. Ale jiné přikázání – nezabiješ, nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému – to jsou přikázání Boží, ale ty pro ně v tu chvíli nějak neexistují. Hlavní je, „abychom vypadali dobře,“ a proto se dopouštějí této velké, velké nepravdy, velké lži.
A teď dochází k velkému rozhovoru mezi Pilátem a Ježíšem. Jak jsem říkal už na začátku, na Ježíše žalují, že je politicky nebezpečný, a že je potřeba s ním tedy takto jednat. Pilát podle většiny historiků a badatelů byl člověk velmi schopný. Byl to člověk, kterého bychom dneska označili za pragmatika. To znamená, pragmatik si říká: „Dnes je výhodné, abych s tebou kamarádil, tak s tebou budu kamarádit. Zítra? No, nevím. Jestli to pro mě nebude výhodné, tak s tebou kamarádit nebudu. Dnes s tebou souhlasím, protože se mi to hodí. Zítra, jestliže se mi to hodit nebude, tak s tebou souhlasit nebudu.“ Pilát byl člověk, který dokázal udržet veřejný pořádek, a to za cenu brutálních represálií.
Pilát začíná tušit, že tento člověk nebezpečný nebude a ptá se.
Teď trošičku přeskočíme. Dostaneme se k tomu momentu, kdy oni mu řeknou, že Ježíš ze sebe dělal Božího Syna, a Pilát se uleknul. Velmi se uleknul, protože byl to pohan a pohané věřili, že mezi lidi přicházejí bohové, a že bůh může vstoupit do nějakého člověka. V tu chvíli se Pilát lekl, že si rozhněvá nějaké božstvo, které navíc ještě nezná, a to by mohlo být zlé, a usiluje o to Ježíše propustit. Ale, a teď si všimněme, jak postupuje ten Zlý: „Máš strach? Tak ten strach překonáme, vyženeme ještě větším strachem.“ „Jestli ho propustíš, nejsi přítel císařův,“ a císaře se bál ještě víc.
Bratři a sestry, takto postupuje zlo i v našem životě. Máš strach? Jsi tím chycený, zotročený, ale tak tě chytnu ještě víc, a potom uděláš to, co já chci. To je taktika toho Zlého.
Pilát nějakou dobu mezi tím bruslí. Jinak se to nazvat nedá. Asi, co znají všichni lidé, je to, kdy se ptá Ježíše: „Jsi tedy přece král?“ a Ježíš mu na to říká: „Ano, já jsem král, ale já jsem přišel vydat svědectví Pravdě.“ A to v tuto chvíli Pilátovi už nejde vůbec dohromady. Co je to království, co symbolizuje každé království? Čím je království víc totalitnější, tím má větší armádu. Tím víc ukazuje svoji moc, svoji sílu. A Ježíš? Pilát se ho ptá: „Kde je armáda?“ „Není.“ Tak pro něho Ježíš není král, protože nemá moc, nemá armádu. A Ježíš říká: „Moje království je založené na pravdě.“
Římská politika v těch okupovaných zemích byla založena na dvou pilířích – na armádě a římském právu. Římské právo je do dneška veličina ve světě, to je pojem. Ale Pilát v tuto chvíli řekne Ježíšovi: „Co je pravda?“ A uvažuje, přemýšlí o tom, jestli si může dovolit zachovat právo a spravedlnost – jestli se mu to vyplatí nebo jestli se mu to vymstí. A nakonec se rozhodne, že ne. Že zachová veřejný pořádek a že Ježíše obětuje.
Bratři a sestry, je to velmi krátkozraké a za nějakou dobu se to Pilátovi vymstilo i osobně. On skončil ve vyhnanství a v Judsku se rozpoutala první židovská válka.
Vztahy založené na pravdě. Ta otázka Piláta, co je pravda, je otázka, která doléhá na nás všechny. Čím kdo má větší moc a odpovědnost, čím kdo má vyšší postavení, tím je ta otázka palčivější. Mohu si dovolit žít v pravdě? Mohu si dovolit zahrnout pravdu do svého života? Tak se ptají všichni politikové. A současná situace v naší zemi ukazuje, že většina lidí jedná jako lidé nevykoupení.
Já jsem si dnes donesl knížku, napsal ji současný papež Benedikt XVI., a já vám z ní kousíček přečtu:
Vydávat svědectví pravdě znamená uplatňovat oproti zájmům světa a jeho moci Boha a jeho vůli. Bůh je měřítkem bytí.
Teď ještě kousek: Nevykoupenost světa spočívá právě v nečitelnosti stvoření, v nepoznatelnosti pravdy, což nám potom vnucuje vládu pragmatismu a moc silnějších se stává bohem tohoto světa.
Bratři a sestry, svět kolem nás velmi, velmi potřebuje slyšet tady toto, že Ježíš staví do toho prostředku pravdu a říká: „Zahrňte ji do svých vztahů. Počítejte s ní.“ Pro Ježíše pravda není něco, ale někdo – Bůh. Pro nás, tady Evropany, je pravda něco. Tomáš Akvinský říká: „Pravda je shoda našeho poznání s objektivní skutečností.“ To je taková definice, to je jedno. Jestli si ji nezapamatujete, to nevadí, protože hned potom Tomáš říká: „Ale to, co člověk vnímá, to je kousek, to je jenom zrníčko, to je jenom úzký průzor, ale celou tu pravdu, tu nám ukazuje Bůh. Bůh je zrcadlem pravdy.“
Bratři a sestry, Velký pátek je tady od toho, aby nás na to upozornil a aby nám řekl: „Máš žít v pravdě. Jsi k tomu povolán. Neměj strach, neboj se!“
Bratři a sestry, naproti tomu Pilátovi a všem těm mocným stojí někdo další – pod křížem. Jan, Marie a další ženy. A tady se taky setkáváme s tím, čemu se říká rozhodnutí – rozhodnutí postavit se tam. Ten jeden muž a těch několik žen tam stojí. Nic neříkají, ale to, že tam stojí, je svědectví pravdě. Apoštolové vůbec v celku se domnívali, že se bude zatýkat dál, a proto se rozutekli, proto se rozprchli. Ale těchto několik lidí se rozhodlo překonat svůj strach a šli a postavili se tam.
Ježíš ve chvíli, kdy umírá, tak se projevuje jak jeho božství, tak jeho lidství. Lidství se projevuje v tom, že se obrací k Janovi a říká: „Postarej se o moji maminku.“ Proč? Protože Marie byla vdova, její jediný syn umírá a ona by neměla zastánce, nikoho. A zase Marii říká: „Přijmi Jana jako svého syna.“ Tedy Marie najde u Jana zastání a Jan najde u Marie domov. To je jedna rovina, ale druhá rovina, kterou Jan, myslím teď Jan evangelista, chce zdůraznit v tom textu, je to, že Ježíš oslovuje Marii „ženo“. Tak ji oslovil při svatbě v Káni Galilejské.
A potom známe ještě jeden velký obraz. Je v apokalypse, kdy Jan mluví o ženě oděné Sluncem s Měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd. Tou ženou v apokalypse je v první řadě míněna církev, ale potom také Maria. A celý ten text, když složíme všechny ty tři obrazy do sebe, tak nám z toho vyjde na té rovině lidské: Každý z nás někdy potřebuje, aby nás někdo podepřel. Každý z nás někdy stojí vedle někoho, kdo potřebuje podepřít. Udělejme to jako lidé. Ale každý z nás patří také do církve. Mějme tedy zájem o církev, podpírejme svoji církev, protože církev podepře nás, když my to budeme nejvíc potřebovat. I tento rozměr tady na kříži můžeme nalézt.
A nakonec? Nakonec jsou tam znovu lidé, o kterých už jsme slyšeli na Květnou neděli – Josef z Arimatie a Nikodém. Lidé, kteří přicházejí, aby Ježíše pohřbili. Vůbec ten fakt, ta skutečnost, že se k němu přihlásili, je vyjádřením jejich víry v to, že to, co Ježíš říkal, je pravda, že on není zločinec.
Ježíš umírá ve chvíli, kdy se v Chrámu zabíjí beránci k velikonoční večeři. Žádnému tomu beránkovi nesměla být zlomena ani kost. Vojáci si rozdělili Ježíšovy šaty, ale suknici, která byla utkána odshora dolů, si vzal jeden. Suknici udělanou stejným způsobem měl velekněz, který právě v těch okamžicích vstupoval do velesvatyně. Jan chce říct: „Přesto, že Ježíš je ponížený, přesto, že to vypadá jako zkáza, Ježíš je skutečný Velekněz, a při tom pohřbu Nikodém přinesl tolik balzámu a vonných mastí, že by to stačilo na pohřeb krále. To bylo obrovské množství. A tím oni chtějí říct: „On je pro nás tím skutečným králem.“
Bratři a sestry, uvědomme si, že všichni tito lidé – ti pod křížem, ti na pohřbu – oni nevěděli, že bude nějaké vzkříšení, nevěděli, že to bude pokračovat, ale tím, co dělali, projevili víru v Ježíše Krista a odhodlání pokračovat v tom, co začal. Oni ještě nevěděli, že on bude pokračovat s nimi. My už to víme. Prosme, aby o těchto Velikonocích se posílila, upevnila naše víra a naše odhodlání žít v pravdě.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, které bylo poměrně dlouhé, je z 52. kapitoly Knihy proroka Izaiáše. Když se to takhle řekne, tak to nikomu celkem nic dál nenapoví, ale tato 52. kapitola začíná slovy: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla – posla, který přináší radostnou zprávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli text, který (zaznělo to i v komentáři) vzniknul asi 550 let před narozením Pána Ježíše. Napsal ho v babylónském zajetí prorok, kterému říkáme Druhý Izaiáš, a je to píseň o Božím služebníkovi, v pořadí už čtvrtá, poslední. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Dřív než budeme pokračovat, než uslyšíme antifonu, a potom pašije, tak bych chtěl něco říct k tomu čtení, které jsme teď slyšeli, k listu Židům. Tento spis Nového zákona je v mnohém ohledu obestřen takovým tajemstvím, kdo to napsal, pro koho to napsal, kde to napsal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, to, co jsme včera slavili svátostí, dnes si připomínáme jako událost. Včera při mši svaté při poslední večeři Ježíš o tom mluvil, naznačoval to a na Velký pátek to uskutečnil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, Velký pátek je v liturgickém roce naprosto významný den. Zase to tady v kostele vypadá úplně jinak než včera. Zmizel ten velký kříž, který jsme měli před očima po celou dobu postní. Zmizely postavy, sochy svatého Jana a Panny Marie. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v centru dnešní liturgie je kříž. Všechno se to obrací ke Kristovu kříži. Ale já bych se teď chtěl vrátit na začátek pašijí podle Jana, jak jsme je teď vyslechli. Tam se mluvilo o tom, že Ježíš byl zrazen. Kým že to byl Ježíš zrazen? Všichni přece řeknou: „No, to je jasné. Jidášem! To všichni víme.“ Když bychom hledali v knihovnách, tak zjistíme, že o tomto člověku toho bylo napsáno spousty, spousty, mnoho papíru, byly napsány na toto téma. A přesto: kolik toho víme o tomto člověku, proč to udělal? Všechny ty spisy, nebo většina z nich, nešetří kritikou nad jeho hlavou, odsuzují ho velice tvrdě. Více...