Rubrika
HomilieRozlišovací kritérium má být to, že se budete mít rádi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, prožíváme dobu velikonoční, dobu radosti, ale přesto jsme realisty a víme, že v našem životě se nám často staví do cesty různé překážky, naše slabosti a vůbec celkově zlo. Když bychom hledali nějakou jednotící myšlenku dnešních textů, tak ta myšlenka nevystupuje na povrch hned. Musíme se do těch textů ponořit hlouběji.
Takovým textem, který sjednocuje všechno to, co jsme slyšeli, bylo dnešní druhé čtení. Byla to téměř závěrečná vize z knihy Zjevení, kde se mluví o novém nebi, nové zemi. Apoštol Jan záměrně používá velmi podobná slova, která jsou na začátku Písma svatého, kde se mluví o stvoření. Pro to, co jsme dnes slyšeli, se používá termín „obnovení“. Ta obnova spočívá právě v tom, že je odstraněno zlo – to zlo, které je symbolizováno právě tím mořem, které je nevyzpytatelné, nevypočitatelné, hluboké a symbolizuje jakýkoliv chaos, jakýkoliv zmatek.
Ale při tom stvoření nebyli lidé, to Bůh jaksi zvládl sám. Při té obnově už se počítá s lidmi. Je tam na prvním místě Bůh: „On, Bůh, bude s nimi přebývat. Oni budou jeho lidem a on, Bůh s nimi, bude jejich Bohem.“ Už se tam počítá v tom plánu obnovy s námi. Mluví se tam dokonce o tom, že Bůh bude s námi v našich slabostech, setře každou slzu z očí. Bůh utěšuje člověka jinak. My říkáme: „Neboj se, to přebolí, to přejde. Časem na to zapomeneš, s tím se vyrovnáš.“ To je naše lidská útěcha, která je mnohdy slabá, nedokonalá a omezená. Ale ta Boží útěcha, to setřít slzu, takhle se stará maminka o dítě, které si třeba rozbije koleno. To znamená, to je útěcha, která je na místě, to je útěcha, která dokáže právě člověka uklidnit, vrátit mu pokoj do srdce.
Takže tady toto druhé čtení vypovídá, vypráví o celém tom, řekli bychom, procesu obnovy a o tom, jak my jsme do něho zasazeni, jak se tam s námi počítá.
No, a právě první čtení a evangelium mluví o určitých okamžicích lidí, kteří se podílejí na té obnově. Když to vezmeme od prvního čtení, apoštol Pavel jde na svoji misijní cestu, kdy má v plánu obracet se k pohanům, především k Řekům. On vyráží z Antiochie v Sýrii, mnozí říkají: „To se nepodaří, to nepůjde, to nebude fungovat“ a Pavel s Barnabášem se po delší době vracejí. Slyšeli jsme, prošli Lystru, Ikónii a mluví se tam o druhé Antiochii, to je takzvaná Antiochie Pisická. Všechna tato města jsou v dnešním Turecku. V té době tam žilo hodně Řeků, byly to řecké kolonie, a hodně Židů, hodně Izraelitů, a Pavel i Barnabáš se obraceli ke všem, kteří byli ochotní se poslouchat.
A když vykonali tuto cestu, došli zpátky do té Antiochie v Sýrii, tak mohli říct: „S Boží pomoci jsme to zvládli a ta cesta přinesla velké ovoce.“ A i ti, od kterých by se to třeba nečekalo nebo od kterých byste to nečekali, tak oni přijali víru.
Pavel a Barnabáš tady v tuto chvíli vyprávějí o tom dobrém. Jak jsem zmiňoval na začátku mše svaté, my často slyšíme zprávy, kde se mluví o tom zlém – o tom, co se nepovedlo, o tom, co kde spadlo, o tom, kdo kde zahynul. A často se bavíme pouze o tomto. Je to chyba. Měli bychom se taky bavit o tom, co se podařilo, o tom, kde co je dobrého, protože toho dobrého je víc. Ale je potřeba, aby se ty dobré zprávy šířily.
Pavel a Barnabáš v tuto chvíli konají to, čemu se říká reflexe. Dívají se dozadu, hodnotí. Dělají to proto, aby až se budou dívat dopředu a budou podnikat další cestu, aby ji dobře naplánovali. Žijeme v době, kdy se lidé neustále ženou kupředu, kdy je očekávaný výkon. Máme toho hodně zvládnout a neuvědomujeme si, že to zvládneme s Boží pomocí, když budeme mít dobrý plán, když po té lidské stránce ty věci budou dobře připravené, dobře načasované, dobře rozplánované a bude fungovat spolupráce mezi lidmi. Takže není hanbou zastavit se, podívat se dozadu a zhodnotit to, jak se dařilo nebo jak se dařilo, a potom jít dál kupředu.
Tady ten text, který jsme slyšeli, má pro nás ještě vlastně jeden rozměr, je to rozměr varování. V té době to byla kvetoucí města, a potom se z nich staly kvetoucí, řekli bychom, církevní obce. Ale dneska tam vlastně křesťané téměř nejsou. Navíc v té Antiochii v Sýrii se bojuje. Takže je to pro nás takovým varováním. Nelze žít z minulosti, z minulé slávy. Nelze říkat: „Tady to kdysi kvetlo, tady to bylo bohaté,“ a podobně. Ne. Jde o to, že nám je svěřena přítomnost a my se máme postarat o to, aby to kvetlo tam, kde jsme, a abychom církevní obec, ve které jsme, předali těm, kteří přijdou po nás, pokud možno v lepším stavu.
A potom ještě úplně nakonec, když žijeme v míru, tak za to máme děkovat, protože si máme uvědomit, že to není samozřejmé.
No, a evangelium? Evangelium, to je taky takový, řekli bychom, kritický okamžik. Svatý Jan nás vede do večeřadla do momentu, kdy Ježíš umyl apoštolům nohy a kdy jim říká: „Jeden z vás mě zradí.“ Oni se začnou mezi sebou nějak dohadovat, kdo to je. Tam je ta věta: „Jsem to snad já?“ Oni jsou si všichni vědomi toho, že by toho byli schopni.
A nakonec Jan se zeptá Ježíše: „Kdo to je?“ a Ježíš řekne: „Pro koho namočím kus chleba, komu ho podám, ten to je,“ a podá ho Jidášovi. A Ježíš řekne Jidášovi: „To, co chceš udělat, udělej rychle, nebo udělej hned,“ a Jidáš odchází. A tady začínal ten úryvek, který jsme slyšeli.
Ježíš využívá tu situaci k tomu, aby předal těm jedenácti důležité poselství, důležitou myšlenku. Vůbec při Poslední večeři Ježíš říká samé důležité věci, protože ví, že už má málo času. No, a ta důležitá myšlenka je, mějte se rádi tak, jak jsem měl rád já vás.
Co to znamená, mít rád? To znamená mít starost, mít o někoho obavy, mít o někoho strach, ale na druhé straně taky se radovat z úspěchů toho milovaného, té milované. Prostě být s ním. A Ježíš toto říká těm jedenácti, kteří mu tam zbyli, proto, že těch jedenáct má rádo především samo sebe. Protože kdyby měli rádi Jidáše, kdyby o něho měli starost, tak by se zeptali: „Kam jdeš? Nepotřebuješ pomoc? Co je tak neodkladného, že teď večer?“(Uvědomme si večer, on odchází ze slavnostní hostiny, v půlce. Proč teď naráz jdeš pryč? Co se děje?) Ale oni nemají starost o Jidáše. Oni mají starost sami o sebe, eventuelně o to, aby byli blízko Ježíšovi. Protože jim je dobře a oni o tuto chvíli, řekli bychom, toho lidského štěstí, nechtějí přijít.
Takže právě proto, že to těm jedenácti v tuto chvíli nejde, že se jim to nedaří, proto to Ježíš i připomíná: „Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy.“ Ježíš to dává jako rozlišovací znamení. Lidé se často odlišují různě, podle barvy, podle jazyka, podle národa, podle náboženství, prostě různě, jsou tady různá kritéria a říkají: „My patříme k sobě, a ten k nám nepatří,“ a podobně. A Ježíš říká: „Jediné to rozlišovací kritérium má být to, že se budete mít rádi, že budete mít starost jeden o druhého.“
Bratři a sestry, je to ideál. Je to ideál postavený velmi vysoko. Je to ideál, za kterým půjdeme celý náš život. Když by to byl slabý ideál, tak bychom ho dosáhli brzo, a potom bychom museli hledat nějaký nový. Ale protože tenhle je tak silný, je postavený tak vysoko, tak, upřímně, nikdy s tím nebudeme hotoví a nikdy ho nedosáhneme. Ale je to právě něco, na co se máme dívat, máme se inspirovat třeba životem apoštola Pavla, o kterém jsme slyšeli, a tak nějak jako třeba Pavel a Barnabáš se snažit za tím ideálem jít. Ani Pavlovi, ani Barnabášovi to nešlo vždycky dobře, nešlo to těm jedenácti, ale to Ježíšovi nevadí. Ježíš si přeje, abychom se na tu cestu vydali a abychom z té cesty nikdy nesešli a hlavně abychom se na ní nikdy nezastavili.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle jsou nová nebesa, nová země a nové přikázání. My, když si kupujeme novou věc, tak si klademe vždycky otázku a doufáme v to, že ta nová věc bude lepší, dokonalejší, že bude lépe fungovat, že lépe odpoví na naše očekávání. A ne vždycky to tak bývá.
Někdy se stane i to, že člověk musí říct: „To staré bylo lepší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, slyšeli jsme o tom, jak Pavel a Barnabáš dokončili svoji apoštolskou cestu. Ona byla první. V tu chvíli nevěděli, že třeba budou ještě další.
Tady to vyprávění z té první apoštolské cesty je ve 13. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Hlavní myšlenkou všech dnešních textů je děkování – děkování v nejrůznějších situacích. Tuto myšlenku lze nalézt v úplně všech textech, které jsme právě vyslechli.
Svatý Pavel, který se vrací ze své misijní cesty, nevzpomíná na útrapy, na příkoří, na nepřátelství, ale děkuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, když se podíváme na první čtení a na evangelium, tak vidíme, že se tam jedná o cesty. Pavel a Barnabáš se vracejí do Antiochie v Sýrii a Jidáš odchází z večeřadla, aby přivedl vojáky, služebníky velerady, aby zatkli Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení svatého Jana mluví o dovršení stvoření. Mluví o tom, že stvoření se vrátí k té podobě, jak si ho Bůh přál mít na začátku. To znamená, že bude dokonalé, že tam nebude žádná chyba, žádná vada. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
 |
Jako já vás | 9:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.83 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, hlavně prvního čtení a evangelia, jsou obtížné. Obtížné hlavně pro kazatele, protože tam není ani tak co vysvětlovat. Je to celkem jasné, a obtížné je to z toho důvodu, že každý z nás, úplně každý, i ten kazatel, musí říct: „To se týká i mě. Více...