Rubrika
HomilieHle, všechno tvořím nové
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení svatého Jana mluví o dovršení stvoření. Mluví o tom, že stvoření se vrátí k té podobě, jak si ho Bůh přál mít na začátku. To znamená, že bude dokonalé, že tam nebude žádná chyba, žádná vada. Můžeme říct, že ten dnešní úryvek mluví o tom, jak Bůh spraví to, co člověk zkazil, protože prvním hříchem to stvoření člověk pokazil. Mezi člověka a Boha se postavil hřích a ten dnešní úryvek mluví o tom, jak na konci věku to zase Bůh dovede k dokonalosti, kterou zamýšlel už od začátku.
Když mluví různí lidé o konci světa, tak mluví o tom, že bude katastrofa, že to prostě všechno dopadne špatně. A co dál? Neříkají, co dál. Prostě berou to tak, že dál nebude nic. Ale kniha Zjevení nám říká: „Až skončí tenhle svět, který my známe a v kterém žijeme, tak neskončí katastrofou, ale skončí dovršením, tedy jakýmsi dovedením k dokonalosti.“ Tedy ne zánikem, ale naplněním.
V celé té knize Zjevení mluví mnoho postav. Nejvíc tam mluví anděl průvodce, který toho Jana provází, mluví tam ti zachránění, kteří zpívají Bohu chvalozpěv. Bůh tam říká jednu jedinou větu, a tu jsme slyšeli dneska v závěru toho úryvku: Ten, který seděl na trůně (to je Bůh), řekl: „Hle, všechno tvořím nové.“
To je základní myšlenka toho dnešního úryvku, toto nové stvoření. To nové stvoření začalo v okamžiku Ježíšova zmrtvýchvstání, kdy Ježíš se ukazuje apoštolům s novým dokonalým tělem, oslaveným tělem. V tomto okamžiku Bůh začíná tvořit novou zemi a nové nebe, ale úplně zřetelné, úplně zřejmé to bude až na konci.
„Já, Jan, jsem uviděl nová nebesa, novou zemi - dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není.“
Tady ta zmínka o moři je velmi zajímavá. Moře je zde míněno jako jakýsi příklad, symbol nevyzpytatelnosti, jakési snad i zrádnosti. Izraelité neměli rádi moře, neuměli plavat a víme, že Izraelité nebyli žádnými plavci ani v tom smyslu, že by podnikali nějaké obchodní cesty a podobně. Dokonce ani Římané, kteří ovládali celé Středomoří, tak nebyli žádnými velkými mořeplavci, a je známé, že jejich lodě, když pluly po Středozemním moři, tak většinou pluli v dosahu pobřeží, aby viděli na břeh, protože ten břeh jim dával jakousi jistotu. To moře je bráno právě jako symbol změny – naráz přijde vlna, naráz přijde bouře, všechno to tu spláchne. Tedy symbol nevyzpytatelnosti, nevypočítatelnosti, symbol nejistoty.
Takže moře zmizelo – dřívější země, dřívější nebe zmizely. Tím chce svatopisec říct, že Bůh odstraní z našeho života všechno nevyzpytatelné, všechno nečekané, všechny překážky – všechno to, s čím se teď potýkáme, všechno to, co nás trápí, všechno to, co se nám staví do cesty a čeho bychom se nejraději zbavili a ono nám to třeba nejde.
„A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha.“
Jeruzalém znamená místo pokoje a víme, že zrovna tohle město nemá moc pokoje. Téměř každý den slyšíme ve zprávách o tom, že jsou tam nějaké nepokoje, že se tam pořád něco děje. Proč? No, protože tohle místo si nárokují hned tři náboženství, a co si budem povídat, nejradši by ho měli jenom pro sebe – každé z nich jenom pro sebe. A v tom je ten problém - v tom „jenom pro sebe“. Když chce mít člověk něco jenom pro sebe, tak v tom nebude pokoj. Pokoj bude v okamžiku, kdy je člověk ochoten se rozdělit. Bůh si svoji spásu, svůj nový život, svůj nový svět, svoje nové nebe, svoji novou zemi nechce nechat pro sebe, chce se o ni s námi rozdělit. To je ta základní myšlenka, že Bůh se s námi rozděluje, a v okamžiku, kdy tedy někdo to chce mít jenom pro sebe, tak nebude mít pokoj – ani v sobě, ani kolem sebe, to prostě nejde, to se vylučuje.
Ten nový Jeruzalém, tím není myšleno ani tak místo na zemi, zeměpisně, ale je tím myšlen nový vztah Boha a lidí, že mezi Bohem a člověkem nebude ten hřích, že tam nebude žádná překážka, že člověk nebude muset říkat: „Bože, odpusť mi. Mně je líto, já jsem to zase zkazil,“ protože my všichni máme i třeba předsevzetí a řekneme si: „Ano, já se budu snažit, chci být lepší. Budu se varovat něčeho, na něco si dám pozor.“ A třeba nám to vydrží týden, čtrnáct dnů a za měsíc musíme s pokorou říct: „Pane, a ono mi to nejde. A já jsem fakt tolik moc chtěl a tolik jsem se snažil a ono mi to nejde.“ Tady toto už nebude, nebude žádná překážka ve vztahu mezi Bohem a člověkem. V tom bude ten vztah nový, v tom to bude všechno krásnější a dokonalejší.
„A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: ‚Hle, Boží stan mezi lidmi!‘“ Když Izraelité putovali pouští, když šli z Egypta do zaslíbené země, bydleli ve stanech, a stejně tak Bůh s nimi bydlel ve stanu. Nechtěl pro sebe nic zvláštního, nic odlišného. Řekl: „Já prostě budu s Vámi. Tam, kde jste vy, já s vámi budu.“ A tak je to napořád. Bůh říká: „Člověče, budu s tebou tam, kde jsi ty. Budu s tebou prožívat to, co prožíváš ty, ať prožíváš radost nebo bolest.“
My třeba někdy přijdeme na nějaké místo a řekneme: „Tady se mi nelíbí, tady nebudu, půjdu odsud.“ Ale Bůh to neřekne. Bůh řekne: „Já tady budu. Já tady s tebou budu, člověče, protože jsi tady ty. To je důvod toho, abych tu byl i já. Já tě neopustím.“
„On jim setře každou slzu z očí. Nebude už ani smrt, ani zármutek, nářek ani bolest.“
Bůh utěšuje, ale utěšuje jinak, než utěšujeme my. Když nějakého člověka potká něco nepříjemného, nějaká ztráta, že třeba umře někdo mu blízký, nebo nějak onemocní, tak my ho těšíme a říkáme: „Neboj se, to bude dobré, to uzdraví čas, z toho se dostaneš, z toho se vyléčíš,“ a takhle. Utěšujeme toho člověka. Ale jak ho utěšujeme? My nejsme schopni odstranit příčinu, my odstraňujeme následek, utěšujeme následek. Kdežto Bůh dělá něco úplně jiného, On odstraňuje tu příčinu a v tom je ta jeho útěcha úplně jiná, že On říká: „Já odstraním to neštěstí, to nepříjemné,“ v tom je to úplně jiné.
Bratři a sestry, my žijeme v době, kdy se lidé sjednocují, žijeme v době, kdy se sjednocuje Evropa, kdy se sjednocuje celý svět. Do určité míry to není nic nového, lidé se snažili sjednotit vždycky, ale má to různé základy, různý podtext. Většinou v tom je podtext, že se sjednocuje silou. I Římané koneckonců sjednotili Středomoří, ovládli ho. Vzpomínám si teď na výrok o německém kancléři Bismarkovi, o kterém se říká, že sjednotil Německo železem a krví.
Evropská unie se sjednocuje na základě nařízení, různých směrnic, které platí pro všechny ty země, a někdy je to skutečně kuriózní, protože to platí pro všechny země a třeba víc to odpovídá tomu, co je potřeba někde na jihu Evropy a tak ti na severu nad tím kroutí hlavou a říkají si: „No, k čemu toto je,“ a nechápou to. Všechno toto lidské sjednocování má své meze, má své hranice. Je to lidské, je to nedokonalé. Ale Bůh dělá něco jiného, taky nás sjednocuje, ale On říká: „Činím všechno nové.“ V čem je to nové? Bůh říká: „Já přináším do světa nové vztahy, nové skutečnosti,“ a člověče, ty se k tomu můžeš přidat.
My si někdy ve svém životě, když něco děláme, když něco budujeme, tak si říkáme: „A proč? Jsem tady na světě chvilečku, pár let, pak odsud odejdu a k čemu mně to bude?“ No, mně třeba k ničemu, ale vším tím, co tady budujeme, ať už v tom smyslu hmotném, anebo i v tom smyslu třeba vztahů, kdy se snažíme vybudovat pěkné a dobré vztahy, tak tím vším se připojujeme k Bohu, který buduje a tvoří novou zemi a nové nebe.
Takže všechno to, co podnikáme, všechno to, o co se snažíme, máme nějak směřovat a říkat: „Bože, já to chci přidat k tomu tvému, k tomu, co buduješ Ty už od toho okamžiku zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Chci to přidat k tomu, cos udělal Ty, chci Ti to nabídnout, aby Tys to použil tam, kde potřebuješ a jak potřebuješ. Vzpomeňme na to vždycky, když budeme mnět udělat něco obtížného, něco, do čeho se nám nebude chtít. Vzpomeňme na to vždycky, když budeme dělat něco dobrého, krásného. Přispívám tím k budování nového nebe a nové země.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenkou dnešní neděle jsou nová nebesa, nová země a nové přikázání. My, když si kupujeme novou věc, tak si klademe vždycky otázku a doufáme v to, že ta nová věc bude lepší, dokonalejší, že bude lépe fungovat, že lépe odpoví na naše očekávání. A ne vždycky to tak bývá.
Někdy se stane i to, že člověk musí říct: „To staré bylo lepší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, slyšeli jsme o tom, jak Pavel a Barnabáš dokončili svoji apoštolskou cestu. Ona byla první. V tu chvíli nevěděli, že třeba budou ještě další.
Tady to vyprávění z té první apoštolské cesty je ve 13. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, prožíváme dobu velikonoční, dobu radosti, ale přesto jsme realisty a víme, že v našem životě se nám často staví do cesty různé překážky, naše slabosti a vůbec celkově zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Hlavní myšlenkou všech dnešních textů je děkování – děkování v nejrůznějších situacích. Tuto myšlenku lze nalézt v úplně všech textech, které jsme právě vyslechli.
Svatý Pavel, který se vrací ze své misijní cesty, nevzpomíná na útrapy, na příkoří, na nepřátelství, ale děkuje. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
Bratři a sestry, když se podíváme na první čtení a na evangelium, tak vidíme, že se tam jedná o cesty. Pavel a Barnabáš se vracejí do Antiochie v Sýrii a Jidáš odchází z večeřadla, aby přivedl vojáky, služebníky velerady, aby zatkli Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 14,21b-27; ž. Žl 145; 2. čt. Zj 21,1-5a; evang. Jan 13,31-33a.34-35;
 |
Jako já vás | 9:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.83 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, hlavně prvního čtení a evangelia, jsou obtížné. Obtížné hlavně pro kazatele, protože tam není ani tak co vysvětlovat. Je to celkem jasné, a obtížné je to z toho důvodu, že každý z nás, úplně každý, i ten kazatel, musí říct: „To se týká i mě. Více...