Rubrika
HomilieVěříš, že to můžu udělat?
P. ICDr. Mgr. Karel Orlita, soudní vikář
31.01.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Moji drazí bratři a sestry, vidím nedávno narozené děti Boží, odešly do sakristie, a my, co jsme se narodili trošku dřív jako děti Boží, jsme tady zůstali, abychom si poslechli ze stolu slova Božího to, co nám dnes chce říct Ježíš.
Slyšeli jste to evangelium, bylo tomu rozumět? Shrneme si to trošku, co se tam vlastně děje dneska, o čem jsme četli? Ježíš přijde do svého města Nazareta. Předtím byl v Kafarnaum, kde udělal mnoho zázraků. Lidé se na něho tlačili, mnozí byli uzdravováni, byli vyháněni zlí duchové z posedlých, dokonce byli uzdravováni ti lidé tak, že jenom co stín, jak říká na jiném místě evangelista, dopadl na nemocné, byli uzdravováni, nebo žena, která trpěla krvácením, se dotkla lemu jeho šatů a byla uzdravena. Staly se tam velké věci.
Ježíš se vrátí domů do synagogy, to znamená do modlitebny, kde se modlili, a tam vlastně říká: „Všechno se vlastně naplnilo,“ ale oni tomu nerozumí. Pro ně je těžké přijmout Ježíše, těžké přijmout, že ten, který vzešel z jejich řad: „Není to snad syn Josefův?“ doslova čteme, že tento dělá tyto velké věci. Vždyť přeci oni ho znají, oni o něm vědí. Ne že by snad věděli něco špatného, ale jednoduše jejich srdce je uzavřené. Pro ně to, že to je někdo z nich, dělá nějaké tyto věci a možná i někdo mohl myslet: „Dobře, Ježíši, a neměl bys ty zázraky na prvém místě udělat tady pro nás v Nazaretě? A potom až někde jinde? Neměli bychom snad my mít přednost, nárok na tvoje divy? Nemělo by se snad stát toto naše místo tím poutním místem, kde budou mnozí přicházet a my z toho třeba můžeme mít i nějaký prospěch potom?“
Ježíš ale, to si všimněte, nejde proti nim. Neřekne jim: „Vy zatvrzelí. Vy tak uvažujete! Vy jste takoví nebo makoví.“ Ježíš jim ukazuje pro jejich dobro to jejich zavřené srdce, tu zatvrzelost tím příkladem, který se stal v době Eliášově. Byla to vdova ze Sarepty v Sidónsku. Nebo v době Eliseově potom malomocný, který byl uzdraven. Tedy to byli všichni ti, kteří byli odněkud odjinud, ne z Izraele.
A proč to všechno, co je poselstvím této věci? No, Ježíš hovoří o tom. On říká nebo evangelista říká: „Nemohl jsem udělat zázraky, protože nebyla víra.“ Tak Ježíš, když uzdravuje, když koná zázraky, když dělá znamení, se táže po víře těch lidí: „Věříš, že to můžu udělat?“ A pak Pán může konat.
A to je otázka na nás. Jaká je naše víra? Je opravdu naše víra otevřená pro Boha, pro něho? Anebo naše víra je více víra v nás samé, to znamená naše představy, naše uvažování? Ježíš nemůže udělat zázrak, Bůh nemůže udělat zázrak, nemůže udělat zázrak jenom proto, aby vyřešil naše problémy, aniž my bychom se chtěli obrátit. Bůh nedělá nějaké zakázky. Bůh, když koná znamení, dělá to proto, abychom se obrátili.
A kdo se nemohl obrátit, kdo odmítal obrácení? No, častokrát, jak čteme v Písmu svatém, to byli farizeové a učitelé Zákona, kteří pohlíželi na Ježíše s jakýmsi posouzením, co bude dělat. Bude dělat nějaké zázraky? Dokonce potom se uradili, že ho zabijí. Tedy Ježíš potom k nim hovořil zcela jasně. Jim vytýkal jejich zatvrzelé srdce. Pro zatvrzelé srdce Ježíš nemohl udělat zázraky, mnohé zázraky nemohl udělat v Nazaretě.
A teď se zeptáte, co to je to zatvrzelé srdce? Copak my máme zatvrzelé srdce, my kteří jdeme do kostela, kteří se třeba i něco pomodlíme, kteří něco dobrého uděláme? Možná bychom řekli, no zatvrzelé srdce, to mají ti teroristé, ti kteří chtějí zlo, ti kteří zabijí, ti kteří kradou, ti kteří dělají nevím jaké zlo, ti mají zatvrzelé srdce.
Nemylme se, moji drazí, i nás se dotýká toto evangelium. Každý z nás má někde kousek oné zatvrzelosti, která spočívá v čem? Spočívá v nelásce, v nepřijetí Božího slova, které jako semínko, jež je zasazeno do země a z kterého všechno vyrůstá. Ta zatvrzelost často je obsažena v našem způsobu myšlení, uvažování, v našich, jak se moderně používá, v našich stereotypech nebo v našich standardech, které máme. Oni měli tito v Nazaretě také svoje uvažování a nebyli to lidé nějak špatní. Byli zbožní, šli vlastně do synagógy, byli tam, a přesto Ježíš jim ukazuje na jejich zatvrzelost, na jejich neschopnost přijmout něco nového.
Tady tato zatvrzelost častokrát spočívá u nás v malých věcech. Častokrát je to náš žebříček hodnot, který jsme si vytvořili v našem životě. A pak se tážeme: „No, jak je to možné, že nemám dostatek času na modlitbu nebo na to, abych měl čas pro nějakého bližního,“ manželka pro svého manžela a obráceně. Nebo třeba v rodině vůči rodičům nebo rodiče vůči dětem. Jak je to možné, že to takto mám?
A tady odtud vychází právě ta otázka, jaká je tvoje priorita? Jestliže člověk si dá na prvé místo Boha, modlitbu, povinnosti, které má, tedy závazky, které má vůči Bohu, a potom vůči bližnímu, které vychází z jeho stavu, jistěže v člověku se všechno uspořádá a potom člověk je otevřený vůči slovu Božímu a jistě nemá zatvrzelost. Zatvrzelost znamená dát si priority věcí, osob podle svého já. Mně teď v této chvíli vyhovuje, pro mé já, mně dělá dobře se dívat třeba na nějakou televizi nebo odpočívat, spát. Je to moje já, pro které dělám, a tedy to je to nejdůležitější v té chvíli a už nemyslím na to, nevidím vůbec to, že třeba manžel, manželka potřebuje nějak pomoci s dětmi nebo někdo jiný potřebuje pomoci. Ne, to přední se stává potom to moje já, moje uvažování. A v tomto, moji drazí, spočívá ona zatvrzelost, kterou máme obrátit.
Kdy? No, máme to udělat hned, co nejdříve. A zvláště v tomto roce Božího milosrdenství, v roce velkých milostí, v jubilejním roce, který je rokem výzvy k obrácení. Někdo uvažuje a myslí, setkávám se s takovým názorem a pohledem, jak se na nás lidé obracejí na biskupství v tom smyslu: „Aha, milosrdenství? To je něco, jako je amnestie, třeba prezidentská.“ Prostě se dá amnestie, otevřou se brány věznice, ti kteří tam jsou uvězněni, odejdou pryč. Ale chápejte, u amnestie se nikdo neptá, zdali ten člověk, který tam byl uvězněn, se obrátil. Když byl zloděj, zdali si udělal to předsevzetí a rozhodl se, že už nebude krást. Nebo když byl vrah, že už nebude vraždit. Když někdo lhal, klamal, falšoval nějaké listiny, tak že už to nebude dělat. Nikdo nepochybuje o platnosti amnestie, když tito lidé nezměnili svoje jednání. Nakonec častokrát mnozí z nich se znovu vrátí do té věznice.
Toto není rok milosrdenství, který vyhlásil papež František. Milosrdenství v sobě zahrnuje ono obrácení. Bůh může prokázat milosrdenství, milosrdenství je činná láska z Boha, je to slitovná láska, konkrétní láska k nám na základě našeho obrácení, na základě toho návratu, toho kroku, který spočívá v tom, že člověk vyzná, vidí, co udělal špatně, lituje toho a dá si předsevzetí už to nikdy více nekonat.
Tedy jakmile člověk udělá jenom malinký krůček tohoto obrácení, má byť malou lítost, Bůh ho zahrnuje velikou milostí a milosrdenstvím. Ale musí být udělán tento krůček.
Víte, je to něco podobného, já to přirovnám k takové věci nedaleko odtud. Není to zas tak daleko, je to elektrárna Dukovany. Hovoří se o ní i ve zprávách, jsou tam reaktory, vyrábí se tam mnoho elektřiny. Stálo to mnoho, a mnoho techniků obhospodařuje celou tu elektrárnu, jsou zavedena různá vedení, ale uvažujte o tom. Kdyby vy jste ve svém domě nezmáčkli ten jeden vypínač, tak co pomůže tomu, že tam je elektrárna, že je tam elektrické vedení, že jsou další a další věci udělány. Když vy nezmáčknete ten vypínač, tak se v té místnosti nerozsvítí.
Bůh je, obrazně řečeno, chápejte to analogicky, Bůh je ona atomová elektrárna Boží milosti, Božího milosrdenství. Bůh udělal na kříži všechno. Získal pro nás spásu. Tedy, že jsme se stali dětmi Božími, že nám zasloužil Nebe a jsme dědici Nebe. A že nám dal všechny Boží milosti, dal nám dary Ducha svatého. On udělal tolik. Můžeme se zeptat, co by Ježíš ještě měl udělat jiného navíc? Udělal všechno, ale je to tvoje rozhodnutí, tvůj akt vůle, tvoje obrácení. To je to malinko, to zmáčknutí toho jednoho vypínače, který rozsvítí něco velkého a krásného.
A v tomto světle víry potom my vidíme, tak jako když rozsvítíme v místnosti, tak vidíme tu krásu, která tam je. Můžeme se radovat z toho, co tam je, můžeme v té místnosti něco dělat, můžeme se tam s někým setkat. Pokud tam máme tmu, jak těžko se žije.
Jistě, ano, jsou ti, kteří se bojí a nechtějí vyznat svůj hřích a bojí se toho, co udělali, a proto utíkají od světla. Nechtějí žít ze světla. Je to Ježíš, který je světlem světa. O tom píše apoštol Jan ze začátku svého evangelia, ti kteří světlo nepřijali, kteří unikají proto, že by poznali a museli by se obrátit. Ale my, když uděláme tento krůček obrácení, tento krůček lítosti, tak se v našem životě, v našem srdci rozsvítí. A prosím vás, nebojte se toho, že uvidíte něco nedokonalého, neuspořádaného, tak jako když my rozsvítíme v místnosti a uvidíme: „Aha. Jo, tamhle má prach, támhle to nemá správně vymyto v tomhle tom koutě, támhle má nepořádek ve skříni,“ nebojte se toho, protože je to Ježíš, který vám dává toto světlo, abyste to mohli uspořádat, ale on vám také dává milost k tomu, abyste to mohli udělat. Copak my můžeme udělat něco bez něho? On to říká zcela jasně: „Beze mě nemůžete udělat nic.“ Jak bychom mohli být ve světle, jak by tam mohlo něco svítit v té místnosti našeho srdce, v té komůrce našeho srdce, jak bychom mohli s něčím pohnout, když by to nebylo z Boží milosti. Ale důležitý je ten krok. Říci: „Ano, v tom či onom jsem neuspořádaný, v tom či onom v minulosti dával jsem prioritu něčemu jinému, svému pohodlí, svému já, svým zvykům, svým způsobem smýšlení, nevím čím vším ostatním.“ To uvažujte vy, vy rozjímejte o Božím slově, které jsme slyšeli. Ale od této chvíle dám přednost, dám na prvé místo Ježíše.
Víte, papež František nás všechny vyzval k tomu, abychom se stali, a to neuhádnete, abychom se stali revolucionáři. Nemáme ovšem vzít nějaké červené prapory a jít tady do ulic, nějaká mávátka nebo něco křičet někde. Ne, takoví revolucionáři nemáme být. On řekl papež František, že máme být revolucionáři něhy. Co to znamená? On to vysvětluje. Říká, že když ještě byl kardinálem a byla synoda biskupů, tak o tom hovořil, že Bůh nás miluje něžnou láskou. A nějaký spolubiskup mu řekl: „No, není moc vhodné používat tento název, někdo by tomu mohl špatně rozumět.“ A on to vysvětluje: „Ano, je to tak, že Bůh nás miluje láskou otcovskou, ale také láskou mateřskou.“ A právě ten aspekt mateřské lásky, která je v Bohu, to je ona Boží něha, se kterou přichází k nám.
A co to je, tato něha? Tady máme maminky, vy jste mnozí otci, matkami. Maminka rozumí dítěti. Ještě dítě neumí hovořit, ale v té své něžnosti, v tom svém vcítění se rozumí tomu, co to dítě potřebuje. A tak to vlastně udělá. Papež František říká: „My jsme pozváni v roce milosrdenství být těmi, kteří mají něhu vůči Bohu, ale i vůči bližnímu. To znamená, že se vcítí do toho druhého. Toto je důležité, vcítit, že já neuvažuji a nedívám se na toho druhého podle mé mentality, podle toho, jak já to mám nastavené, podle toho, jak já to vidím, jak bych já jednal. Ale vstoupím do toho druhého. V psychologii se tomu říká empatie. Ale chápejte, v náboženském rozměru já vstoupím do toho druhého: „Proč ten druhý tak uvažuje, proč on takto jedná?“ A potom, když mám tuto lásku, tuto něžnou lásku vůči druhému, tak zároveň rozumím, protože Bůh má tuto něžnou lásku vůči nám. Že ji necítíš? No, to není vina Pána Boha. To, že nevnímáš útěchu z jeho strany, je právě plodem tvého zatvrzelého jednání, tvého myšlení, tvých způsobů, tvého očekávání, které sis vymyslel, vysnil a které Bůh ti nechce brát, protože kdyby ti udělal třeba ten zázrak jako objednávku, jako zakázku, tak by tě to spíš od Boha odvedlo, než přivedlo. Proto Bůh čeká na tvoje obrácení a Bůh je do tebe zamilovaný, jak o tom hovoří apoštol Pavel velmi krásně ve čtení. Bůh je do každého z nás zamilovaný, do mě zamilovaný, do tebe, do tebe, do tebe. Do každého z nás je osobně zamilovaný. A čeká na to, že my otevřeme své srdce, abychom vnímali útěchu jeho lásky. A když on se dotkne právě našeho srdce svojí něžnou láskou, jak potom budeme schopni tuto něžnou lásku dávat ostatním? Už nemyslete ze své pozice, ze svého stupínku, ze svého piedestalu, být někde nad někým. Ale opravdu pokorně vstoupíme do území toho druhého, jak o tom hovoří papež František, když říká: „Před druhým člověkem, před jeho svědomím se musím zout. To je posvátná půda toho druhého.“
A kolik je to, moji drazí, hříchů proti lásce. Kolikrát jsme kritizovali, posuzovali, porovnávali, kolikrát jsme si vytvořili předsudky, předpojetí. Může Bůh hovořit k těm, kteří mají předsudky, vůči Bohu a vůči bližnímu? Ne. Ale to všechno můžeme změnit. Máme ještě dost času v tomto roce milosrdenství, abychom na tom zapracovali. A Bůh nám k tomu dává svou milost. A já vám to přeji, aby se vám to podařilo, abyste řekli na konci roku milosrdenství: „Ano, Bůh nám dal milost. My jsme změnili svůj život.“ Ne, že byl rok: „No, něco bylo, my jsme to prožili. A už zase to není.“ Pak zase řekneme: „Škoda, mohli jsme to lépe využít.“ Ne, teď je ta doba milosti, teď je ten den, čas spásy. Jdeme ke Kristu a Bůh to v nás pěkně všecko narovná, ale buďme pokorní, buďme pokorní.
Pochválen buď Ježíš Kristus.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.01.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, chtěl bych se teď společně s vámi zastavit u dnešního druhého čtení z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. Slyšeli jsme poměrně známý text, který se čte často na svatbách, ale málokdo už zná ty souvislosti a málokdo si je vědom toho, že tady v tom prvním listě Korinťanům je ještě mnoho dalších krásných myšlenek a že je to list, který vlastně by se nám hodil do našeho života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.02.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, dnešní texty tvoří takovou velmi ucelenou stavbu pomocí tří obrazů ze tří různých dob. Prvně prorok je povolán jako kněz. Byl povolán někdy kolem roku 627 před narozením Pána Ježíše v Jeruzalémském chrámu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, chtěl bych něco málo říct k dnešnímu druhému čtení, a potom bych se chtěl zastavit u dnešního žalmu.
Druhé čtení je krásný básnický text, a co je na tom právě ještě jakoby paradoxnějšího je to, že když si položíme otázku, komu to svatý Pavel adresuje, kdo jsou ti lidé, pro které to píše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.01.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, povolání člověka. Slyšeli jsme o tom, jak byl povolán Jeremiáš, v jaké to bylo době, kdy se to stalo. Víme to celkem přesně. Bylo to v roce 628 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.01.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, my se zamyslíme asi nad nejznámějším textem svatého Pavla – velepísní na lásku. Text se čte velmi často na svatbě. Je to dobře, protože ten text je takový programový, říká, co člověk má dělat, a je to program na hodně dlouho, můžeme říct, na celý život. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.02.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, my dnes budeme mluvit o druhém čtení, o Velepísni na lásku, kterou napsal sv. apoštol Pavel, ale můžeme se tak nějak odrazit pro tuto naši úvahu od evangelia. Proč Ježíš neudělal v Nazaretě ty zázraky, které udělal v Kafarnau? Myslím, že většina z nás by odpověděla: „Protože ti Nazareťané neměli víru. Více...