Rubrika
HomilieŽalmy jsou velikou pokladnicí Starého zákona
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, chtěl bych něco málo říct k dnešnímu druhému čtení, a potom bych se chtěl zastavit u dnešního žalmu.
Druhé čtení je krásný básnický text, a co je na tom právě ještě jakoby paradoxnějšího je to, že když si položíme otázku, komu to svatý Pavel adresuje, kdo jsou ti lidé, pro které to píše. Pavel je zná, on si je představuje ve své hlavě, ve své mysli. Kdo jsou ti Korinťané, kterým je tento list adresován? Jsou to lidé, kteří jsou nám v mnohém podobní. Byli to obchodníci, tedy lidé, řeklo by se, praktičtí, lidé žijící přítomným okamžikem, takzvaně lidé zvyklí se otáčet. Jedna velká skupina lidí v Korintě. A druhá velká skupina byli vojáci v důchodu, římští vysloužilci.
Mě tady právě na tom fascinuje to, že svatý Pavel to nepíše nějakému kroužku básníků, poetů, lidí, kteří se zabývají krásou přírody a takhle. Ale píše to lidem, kteří s určitou nadsázkou řečeno mají nos zabořený do věcí této země, žijí tím každodenním životem, takovým docela rychlým i v tehdejší době, a právě svatý Pavel asi tím spíš je vyzývá a říká: „Na chvíli se zastavte a zvednite tu hlavu a podívejte se kolem sebe a obdivujte to, co uvidíte kolem sebe, a hlavně, hlavně se ptejte sami sebe, co je ta hlavní myšlenka, co vás vede, co vás ovlivňuje, čím se necháváte vést. Tak tolik k tomu druhému čtení.
A dneska bych chtěl začít takový asi další jakýsi cyklus, protože za ty roky, co tady spolu jsme, tak jsme postupně prošli všechny texty, které nám církev předkládá – evangelia, druhé čtení, první čtení a zůstávají žalmy. O žalmech jsme ještě nemluvili a žalmy jsou takovou velikou pokladnicí – pokladnicí Starého zákona, kterou převzala církev do své liturgie. Církev ji převzala bez úpravy, dneska v Písmu svatém je 150 žalmů.
Ty žalmy vznikaly postupně. Jakýmsi skutečně prvním impulsem byl král David, a všichni víme, že to byl člověk, který dokázal vzít do ruky hudební nástroj a hrát, byl to člověk, který dokázal skládat verše. A mnoho těch žalmů je mu taky připisováno. On je asi všechny nenapsal, ale hodně z těch žalmů, které jsou pojmenovány Žalm Davidův, vznikly za jeho života a na jeho královském dvoře.
My víme, že ta sbírka se tvořila dosti dlouhou dobu, a nakonec, když ji tak nějak uzavřeli, tak vytvořili žalm, který má číslo 1 jako úvod, uvedení do této sbírky, a ten žalm, který má číslo 150, tedy poslední, který je shrnutím toho celého.
My říkáme žalm, ale hebrejsky se to řekne tehilim, tato kniha, a znamená to hymny. To slovíčko žalm je odvozeno od řeckého slova xalterium, a xalterium byl hudební nástroj, strunný hudební nástroj, který sloužil právě k doprovázení zpěvu žalmů.
A když budeme ty žalmy dělit myšlenkově, tak tam najdeme tři takové velké okruhy. Právě první jsou ty hymny. Hymnus je oslavná báseň, oslavná píseň. Tady v Písmu svatém je to oslavný zpěv na Hospodina, na jeho díla, na to, co vykonal pro izraelský národ, ale i vůbec jsou to jenom zpěvy, které oslavují Boha a jeho vlastnosti, to, jaký Bůh je.
Druhou velkou skupinou jsou žalozpěvy. Všichni asi chápeme, tušíme, o co se tady jedná, o co tu jde. Ten žalmista má nějakou svízel, nějaký problém, něco ho bolí, něco ho trápí, a tak prosí – prosí o pomoc, o podporu. Co je velmi pěkné tady u těchto žalozpěvů, tak u mnoha z nich na konci je připojeno poděkování za vyslyšení. Tedy ty žalozpěvy, to co je nějakým způsobem, řekli bychom, truchlivé, takové někdy třeba i trošku depresivní, tak velmi často právě končí poděkováním. Nekončí to tedy tou beznadějí, ale končí to velkou vírou: Budu vyslyšen, Bůh na mě nezapomene. A to je to, co tam obdivujeme, že i v těch těžkostech se ukazuje víra těch žalmistů, těch, kteří tyto zpěvy složili – víra a naděje.
No, a třetí jsou děkovné písně. To jsou písně především na poděkování, ať už v nějakých osobních situacích, anebo poděkování za to, jak se Bůh stará o izraelský lid.
Žalmy se zpívaly především v chrámu, ale také na královském dvoře třeba při korunovaci krále nebo při nějakých dalších význačných bohoslužbách. Ale taky je zpívali poutníci, když přicházeli k Jeruzalému, k Jeruzalémskému chrámu, když už ho viděli. Žalmy provázely Izraelity při všech bohoslužbách, a stejně tak je to tady při novozákonních bohoslužbách. Žalmy jsou součástí každé liturgie, všeho co se děje tady v kostele. Při udělování všech svátostí se používají žalmy. Církev je převzala beze změny, protože vidí v mnoha těch žalmech naplnění na Pánu Ježíši nebo jejich naplnění v novozákonní době.
Trošku potíž je v tom, že když překládali Písmo svaté z hebrejštiny do řečtiny, anebo potom i do latiny, tak některé ty žalmy rozdělili a některé zase spojili, takže je v tom trošku potíž, takže když čteme v Písmu svatém, tak vidíme, že u mnoha žalmů jsou dvě čísla. A je to taky u toho dnešního žalmu, který jsme slyšeli mezi čteními a zapojili jsme se tou odpovědí k němu. Podle jednoho číslování má číslo 71 a podle druhého 70.
Tady tento žalm je nazýván modlitbou staršího člověka. Má se za to, že se tady modlí nějaký člověk, který už dosáhl nějakého vyššího počtu roků, a na jedné straně ten člověk v tu chvíli zažívá už to, že mu slábnou síly, že už není tak pohotový, tak hbitý, jak byl dřív, a uvědomuje si tady v tuto chvíli, že ještě víc než kdy předtím bude potřebovat Boží pomoc, Boží podporu. Přirovnává se to, on tady říká: „Tys byl mou tvrzí, mým hradem.“ V té době to bylo tak, že v Izraeli existovalo několik takzvaných útočištných měst, a když bylo nějaké nebezpečí, tak každý věděl, do kterého toho města, do kterého hradu má utíkat s celou rodinou. Ale ten žalmista nemá na mysli nějaké nebezpečí vojenské nebo podobné, ale má na mysli nebezpečí, které pramení ze zla kolem nás, ze zla, které nás ohrožuje, a on vidí v sobě nebo cítí jakousi nedostatečnost, že se tomu nebude umět dostatečně bránit.
Taky můžeme to brát, že on cítí jakousi depresi a ptá se: „Kdo mi pomůže? Kdo se o mě postará?“ A říká: „Každý hrad je možné dobít, každou pevnost je možné zničit, ale Hospodin, to je to útočiště, které nelze zničit, to je to útočiště, které tady bude, které tady je. A teď se vrací do minulosti a říká: „Tys má důvěra od mého mládí.“ On si říká: „Vždyť je to pravda. Když zavzpomínám, tak si uvědomím, že ten Bůh se o mně stará, vždycky.“
Bratři a sestry, toto je první myšlenka, ke které nás vybízí ten žalm – abychom i my v tyto dny víc zavzpomínali a poděkovali za všechnu ochranu v uplynulých letech, v tom, co už jsme zažili. Dejme si tu práci a vylovme ze své paměti všechny ty momenty, kdy jsme cítili Boží pomoc, Boží podporu.
Tento žalm se velmi rádi modlili Izraelité v babylonském zajetí, protože si uvědomovali, že jsou na dně, že je to s nimi špatné, že je to s nimi zlé, ale říkali: „Ale on na nás nezapomněl. On se k nám zase vrátí.“
Ten žalm končí jakousi výzvou k svědectví a končí díkůvzdáním, poděkováním. Co je zase zajímavé, je to, že napřed je tam to svědectví, a potom je tam až to díkůvzdání. My bychom čekali, že to bude naopak, jako: „Bože, až mě vyslyšíš, tak ti poděkuju a budu o tom svědčit.“ Tam je to naopak: „Ještě než mě Bože vyslyšíš, ještě než splníš to, co já od tebe očekávám, tak budu o tobě svědčit.“ Pro Izraelitu to bylo víceméně povinnost. Brali to tak: „My jsme národ vyvolený, lid smlouvy, a naším úkolem, naším posláním je svědčit o této smlouvě.“
Bratři a sestry, jak je to s naším svědectvím? Izraelité na toto nezapomínali ani v babylonském zajetí. My žijeme v době, kdy se nám říkalo: „Tvoje víra je tvojí soukromou záležitostí. Vyznávej si, co chceš, ale hlavně o tom nemluv, hlavně se s tím nikde moc nechlub.“ Koneckonců si říkáme: „Tak je nás málo, je to tady pár procent, v našem národě,“ a tak se za svoji víru často stydíme. Je tady další věc, říkáme si: „Já tomu ještě taky tak nerozumím. Farář na to studoval, tak on tomu rozumí, ale já? No tak radši o tom nebudu mluvit, abych ještě něco neřekl špatně.“
Tento žalm nás přímo vybízí a říká: „Máš o své víře svědčit, máš o ní mluvit.“ Je to tedy pobídka k tomu třeba, abychom překonali ostych, abychom překonali obavy, abychom i třeba doplnili svoje znalosti, zkrátka a dobře abychom si uvědomili, že víra je hodnota, která nás nese – nese nás v našem životě, a myslet si, že je to nějaká soukromá záležitost, je mylné, a není to možné oddělit, není možné oddělit víru od života. Ono to patří k sobě.
Často tu hlavní myšlenku žalmu nějakým způsobem podtrhuje právě odpověď žalmu. Ta dnešní odpověď byla: „Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti.“ Tedy je tam to svědectví a je tady to o čem budu vyprávět. Tou spravedlností se nemyslí spravedlnost nějaká právnická někde u soudu, ale myslí se tím právě ta péče, to zanícení, ta starostlivost, se kterou Bůh myslí na člověka. A toto, bratři a sestry, máme si uvědomit, že jsme to zažili, máme si vzpomenout a máme o tom svědčit. Toto svědectví, které bylo tolik u Izraelitů posunuto dopředu, tak toto by mělo platit i dnes, i my jsme lidé smlouvy, lidé nové smlouvy, a o této nové smlouvě máme svědčit, jak to jde, jak každý umíme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.01.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, chtěl bych se teď společně s vámi zastavit u dnešního druhého čtení z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům. Slyšeli jsme poměrně známý text, který se čte často na svatbách, ale málokdo už zná ty souvislosti a málokdo si je vědom toho, že tady v tom prvním listě Korinťanům je ještě mnoho dalších krásných myšlenek a že je to list, který vlastně by se nám hodil do našeho života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.02.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, dnešní texty tvoří takovou velmi ucelenou stavbu pomocí tří obrazů ze tří různých dob. Prvně prorok je povolán jako kněz. Byl povolán někdy kolem roku 627 před narozením Pána Ježíše v Jeruzalémském chrámu. Více...
P. ICDr. Mgr. Karel Orlita, soudní vikář
31.01.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Moji drazí bratři a sestry, vidím nedávno narozené děti Boží, odešly do sakristie, a my, co jsme se narodili trošku dřív jako děti Boží, jsme tady zůstali, abychom si poslechli ze stolu slova Božího to, co nám dnes chce říct Ježíš. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.01.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, povolání člověka. Slyšeli jsme o tom, jak byl povolán Jeremiáš, v jaké to bylo době, kdy se to stalo. Víme to celkem přesně. Bylo to v roce 628 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.01.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, my se zamyslíme asi nad nejznámějším textem svatého Pavla – velepísní na lásku. Text se čte velmi často na svatbě. Je to dobře, protože ten text je takový programový, říká, co člověk má dělat, a je to program na hodně dlouho, můžeme říct, na celý život. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.02.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Jer 1,4-5.17-19; ž. Žl 71; 2. čt. 1 Kor 12,31-13,13; evang. Lk 4,21-30;
Bratři a sestry, my dnes budeme mluvit o druhém čtení, o Velepísni na lásku, kterou napsal sv. apoštol Pavel, ale můžeme se tak nějak odrazit pro tuto naši úvahu od evangelia. Proč Ježíš neudělal v Nazaretě ty zázraky, které udělal v Kafarnau? Myslím, že většina z nás by odpověděla: „Protože ti Nazareťané neměli víru. Více...