Rubrika
HomilieDuch Boží je ten, kdo dává dohromady církev
P. Mgr. Leo Zerhau
18.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
Myslím, že jsem zde v poměrně živé farnosti. Ráno jsem byl v Lažánkách, to také vypadalo velmi příznivě, i když všechno je samozřejmě relativní a asi zde není celá Veverská Bítýška, takže ještě pořád je komu zvěstovat evangelium. Na druhou stranu jistě ani vy ještě nejste svatí, že byste nepotřebovali poslouchat Boží slovo. I tam, kde to vypadá pěkně, tak se člověk nemá nechat mýlit a má nadále pomáhat a dávat nějaké skutky lásky, které tomu druhému pomohou. Dávat Boží slovo je skutek lásky.
Také já potřebuji obrácení a jsem rád, že mohu slyšet tento rozhovor Ježíše s Petrem, protože se dotýká i mého života, i mě se Ježíš ptá, jestli ho miluji. Samozřejmě někdy pro to člověk nemá uši, ale jde o zásadní otázku mého života, určitě i vašeho.
Jsme zde tedy shromážděni, poměrně bohatě jsou zde ministranti a rodiny, starší, mladší lidé, a ten, kdo nás vede dohromady, kdo působí to, že jsme se tu takhle sešli, tak je samozřejmě Ježíš, jehož svíce tu hoří a který tu bude přítomen na oltáři, který k nám hovoří v Božím slově, ale duší církve, jak říkají církevní dokumenty, je Duch svatý, Duch Boží, který působí, že mezi námi je něco víc než jenom sympatie nebo společný obřad, povinnost. Duch Boží, který není vidět a kterého je i těžké nějak popsat, protože on opravdu má něco společného s tím slovem dech, duch, vdech, něco, co vane a co není vidět, co cítíme, cítíme působení. Když vane vítr ostrý nebo jemný, tak cítíme na kůži nebo na hlavě, já to cítím víc než mnozí z vás na své hlavě, když vane vítr :), ale nevidíme, nevidíme vítr. A podobně Duch Boží – je možné pozorovat to, co působí, ale jej samotného si nemůžeme zachytit nebo nemůžeme nějak přesně ho popsat.
Tak tento Duch Boží je ten, kdo je velmi důležitý v církvi, kdo stojí jako takový zásadní pramen duše celé církve. Když vyznáváme to vyznání víry, tak říkáme: „Věřím v Ducha svatého,“ a pak hned potom říkáme: „Věřím ve svatou církev obecnou.“ Ducha svatého a hned za tím je církev. Duch Boží je ten, kdo dává dohromady církev.
Jak působí Kristus a jak působí jeho Duch? Je v tom nějaký rozdíl nebo je to vůbec nějak důležité tyto věci rozlišovat – Ježíše Krista a Ducha svatého? Máme se víc modlit ke Kristu nebo k Duchu svatému? Jak to je s Duchem svatým?
Víme, že celá velikonoční doba má svůj začátek a svůj konec. Začátek velikonoční doby, to je slavnost vzkříšení, to je ta noc a potom ten den, to nedělní ráno. Kristus vstává z mrtvých. Najednou vidíme Krista, který je vítěz nad smrtí. Tak to je začátek té velikonoční doby, a konec velikonoční doby, to je slavnost Seslání Ducha svatého. Učedníci najednou, kteří mají strach, kteří mají pochybnosti tak jako Petr jsme dnes viděli v evangeliu, tak začínají se chovat úplně jinak, začínají hlásat evangelium tak, jak jsme to slyšeli v prvním čtení: „Odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří.“
Najednou se něco v apoštolech změní. Ne, že by jim nějak přeskočilo, jak si mysleli mnozí z těch, kteří byli kolem nich, ale něco v jejich srdci se změnilo. Do jejich srdce zvláštním způsobem sestoupil Duch svatý, ten, který spočíval na Ježíši Kristu. Tak ten najednou spočívá zvláštním způsobem na apoštolech. Konají zázraky, mají odvahu hlásat.
Kristus - to slovo Kristus je myslím z řečtiny, Chrestos nebo hebrejsky Mašijah, Mesiáš, je pomazaný, ten, na kom spočívá Duch svatý. Pomazali olejem někoho, třeba proroka, krále a vyprošovali Božího ducha pro toho člověka. Kristus je pomazaný, on má plnost Ducha, on je pomazaný Duchem svatým. On sám to o sobě říká: „Duch Páně je nade mnou. Pomazal mně, abych přinesl chudým radostnou zvěst, zajatým propuštění, zarmouceným radost ...“ Tak Ježíš je pomazaný Duchem svatým, on je plný Ducha svatého. Tak do určité míry můžeme říct, že Ježíš Kristus a Duch svatý patří k sobě. Dokonce říká jeden autor hned na začátku křesťanství, svatý Irenej, že to jsou jakoby dvě Otcovy ruce. Otec má dvě ruce (to si tak můžeme představit, ne, že by skutečně měl ruce) a ta jedna ruka, to je Syn, a ta druhá ruka, to je Duch svatý, a oni oba působí. Syn se stává člověkem, jedním z nás, ale co by nám to pomohlo, kdyby byl jenom jedním z nás, ale neměl s námi nic společného. A Duch svatý, který způsobil, že se Syn stal člověkem, protože vyznáváme, že se narodil z Marie Panny skrze Ducha svatého (on tam dělá to spojení, Duch svatý, Duch Boží působí, že Bůh se může stát člověkem, tento zázrak, že dvě úplně nespojitelné věci najednou jsou spolu – Bůh a člověk, že Ježíš Kristus je opravdu Bůh a opravdu člověk) tak tento Duch svatý, to pouto, ten, který sjednocuje, tak najednou nás sjednocuje s Kristem. Působí, že my můžeme v něj uvěřit, můžeme s ním žít a že také my sami se můžeme proměňovat a můžeme se stávat Božími dětmi. Tak jako Kristus je Boží Syn, tak i my se máme stávat Božími dětmi, takovými jako adoptivními.
Tak vidíme, že Kristus a Duch svatý vždycky působí spolu, že patří k sobě. Duch Boží provází jednání Ježíše Krista a Kristus nám jej chce dát. On chce, abychom zakusili tak jako on, že jsme Boží děti, že patříme Otci, že můžeme k němu volat: „Abba, Otče!“ A tak Kristus nám dává svého Svatého ducha a Duch svatý nepřichází k nám a neříká: „Já jsem Duch svatý. Podívejte se na mě!“ ale Duch svatý, když přichází do našeho srdce, tak nám říká: „Podívej se na Krista. Toto je opravdu Boží Syn.“
Ducha svatého nemůžeme nějak uvidět, zachytit, ale on působí najednou, že jsme fascinováni Kristem. Duch svatý je ten, který probudí v našem srdci lásku ke Kristu. Najednou si všimneme: „Kristus je to!“ tak, jako si toho všiml apoštol Jan v tom dnešním evangeliu. Řekl Petrovi: „Pán je to!“ Apoštol Jan měl Ducha svatého v srdci. On jediný byl u kříže, vytrval. Ostatní učedníci utekl. On byl plný Ducha svatého, poznal Pána a Petr najednou poznává také.
Tak toto v nás působí Duch svatý, že najednou vidíme Pána, že jsme jím přitahováni, že mu uvěříme, přestáváme váhat. To je proces, ale Duch svatý v tomto nám pomáhá. A on působí, že Kristus je tu s námi. Tak, jako způsobil, že se Kristus mohl narodit z Marie Panny, že panna počala, tak on působí, že Kristus je zde na oltáři. Svoláváme Ducha svatého, prosíme, aby dal Pán rosu svého Ducha, aby se tyto dary staly tělem a krví Ježíše Krista. Ve svaté zpovědi zase prosíme, aby Duch svatý očistil srdce.
Tak Duch svatý, jehož příchod znovu si budeme vyprošovat na konci této velikonoční doby, to je vlastně ten největší dar, jaký nám Ježíš dává. Nebo možná můžeme říct, že on je taková ta pošta, kterou nám přicházejí ty velké dary od Pána. Bez Ducha svatého jsme jenom organizace, lidé, kteří se sešli, ale Duch svatý působí, že jsme Boží děti, že jsme v kontaktu s Bohem a že můžeme dělat velké věci, i když jsme úplně obyčejní lidé. Že můžeme sloužit Pánu a že můžeme být prospěšní také lidem kolem nás, že jim můžeme přinést světlo.
A tak příchod Ducha svatého si také vyprošujeme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
Bratři a sestry, dnešní texty, mám namysli především první čtení a evangelium, jsou vlastně ve velkém kontrastu. Evangelium líčí, řekli bychom, takovou opravdu téměř domáckou atmosféru. Ano, apoštolové jsou doma, dělají to, na co byli zvyklí, většina z nich měla rodiny, to znamená, ty rodiny bylo potřeba nějak živit, a nedaří se. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
 |
Hoďte síť | 9:14 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.05 MB] |
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, v tomto zjevení Ježíš přichází do prostředí, ve kterém ti učedníci žili. Jaké je to prostředí? Evangelista říká, u Tiberiatského jezera nebo moře. Je to jezero, jinak se také nazývá Genezaretské jezero. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
Bratři a sestry, když mluvíme o Janově evangeliu, které bylo napsáno jako poslední z těch čtyřech, tak si asi většina lidí zná to, čemu se říká prolog, tedy úvod. Začíná velmi vzletně, na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
14.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
Přátelé, vědci 19. století v čele s Darwinem nám museli trošku pootevřít oči, a často to bylo bolestné otevření očí, abysme pochopili, že Písmo svaté není učebnicí dějepisu a přírodopisu. A i když jsme tuto zkušenost udělali a víme, že Písmo svaté je učebnicí víry a taky mravů, chování, tak přesto všechno pořád jsme v takovým pokušení tam hledat nějaký ty přesný faktologický výčty událostí a tak dál. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,27b-32.40b-41; ž. Žl 30; 2. čt. Zj 5,11-14; evang. Jan 21,1-19;
Bratři a sestry, a co nám říká dnešní druhé čtení? Je to zase z knihy Zjevení svatého Jana. Je to obraz, my bychom řekli, nebeské liturgie. Nechci teď se dostávat do nějakých vzletných frází nebo do něčeho podobného. Více...