Rubrika
HomiliePane, dej mi vytrvalost v dobrém
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.11.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Dnešní evangelium, jak jsem říkal, není příběh. Není to podobenství, je to událost, která se stala, kterou, můžeme říci, nikdo dopředu nepřipravoval, jenom Duch svatý. Dalo by se to říct taky jinak. Představte si, že by sem k nám do Bítýšky přijela nějaká návštěva k někomu z vás a vy byste mu řekli: „Pojď, půjdeme se podívat do našeho kostelíku, jak je pěkný.“ Teď byste sem přišli, ten člověk by se podíval a řekl: „Potřebuje to vymalovat, baroko, nic moc. Já bych to zboural..“ Co bysme mu řekli? „Běž si domů. Co nám tady to toho šťouráš? Nerýpej nám tady do toho.“ Takhle nějak dopadl vlastně Pán Ježíš. On si dovolil sáhnout na jejich pýchu, na jejich chloubu.
Abychom dobře pochopili celý ten, můžeme říci, snad i spor nebo tu jejich pýchu, je potřeba říct, že chrámová hora je vlastně čtverec, čtverec o velikosti jednoho kilometru čtverečního, obrovská plocha. Jestli jsem to dobře spočítal, tak je to sto hektarů. Aby tohle drželo pohromadě, tak oni kolem postavili zdi. Na některých místech ty zdi měly až 46 metrů, to je ještě daleko víc, než má naše kostelní věž. A na téhle, můžeme říci, rovině začali stavět chrám. Uvědomme si, že to bylo v době, kdy nebyla žádná mechanizace, kdy skutečně všechno tahali rukama. Ještě po tisíci letech od zboření chrámu tyto zdi tam stály a ony tam stojí do dneška. Když dobyli Jeruzalém křižáci, tak se usídlili tady v těchto zdech, v těch sklepích, které tam byly a jsou do dneška, a proto se některým těm křižákům začalo říkat templáři, protože bydleli v chrámě – latinsky chrám se řekne templum.
Chrám se stavěl 46 let a byla to jejich chlouba. Můžeme říci – pokud by to byla chlouba, bylo by to v pořádku, ale ona to začala být pýcha a co víc, oni to brali jako svou pojistku, pojistku proti Bohu, a to už bylo úplně špatně.
Bratři a sestry, náš život je nejistý, žijeme v nejistotě – jestli neonemocním, jestli nepřijdu o zaměstnání, jestli se mi na mé zahradě urodí úroda, jestli dobře vychovám své děti, jestli vystudují, a já nevím co ještě. A člověk se snaží zajistit se, pojistit se proti této nejistotě. Do slova a do písmene na něco máme pojišťovnu – na domy, na stavby, koneckonců vlastně i pro případ nemoci i úmrtí. Ale všichni cítíme, že to je slabé. Aby člověk získal úrodu na svém poli, na své zahrádce, dodržuje všechny možné postupy, používá nejmodernější prostředky na ošetřování těch plodin, ale přesto je ten výsledek pořád nejistý, ta nejistota je vysoká. A člověk hledá, jak by se zajistil.
A zase uvědomme si, že v době Pána Ježíše nebyly žádné pojišťovny, žádné prostředky pro ošetřování plodin a rostlin, takže oni tu svoji nejistotu prožívali daleko víc, citelněji. A tak si říkali: „Bože, my Ti postavíme chrám. My tam dáme zlato, my ty zdi pozlatíme, my sem budeme třikrát za rok chodit, my Ti budeme přinášet oběti a Ty se o nás za to budeš starat. A Ježíš jim říká: „Vy se hrozně pletete. Já se o vás totiž budu starat i bez toho všeho, ale to, co bych si přál, co by si přál Bůh, je to, když přicházíte na pouť svýma nohama, svým tělem, aby tam taky přicházela vaše duše, vaše srdce. Když se postavíte k modlitbě a vaše ústa pronášejí modlitbu, aby se modlilo vaše srdce, vaše duše, váš rozum, abyste se modlili celým srdcem a celou duší, aby to, co děláte navenek, aby to mělo vnitřní podporu, aby tělo i duše byly v jakémsi souznění.
Oni to brali tak, že jeruzalémský chrám na svém místě bude stát do konce věků. Než zanikne svět, tak ten chrám tu bude. To pro ně byla taková jistota. A teď Ježíš říká: „Nebude to trvat tak dlouho a nebude tu nic. Celé to přijde v niveč, celé to bude zbořeno.“ No to pro ně bylo něco hrozného, protože to byla jistota. Oni nepochopili, že to je jistota falešná, že to je jistota klamná, že jistota je úplně něco jiného. A tak se ptají: „Kdy se to stane, jaké je znamení?“
Všimněme si, že Ježíš mluví, ale neodpovídá na jejich otázky. Ježíš vůbec neříká, kdy se to stane, ani neříká, jaké je znamení. Ježíš dává vysvětlení úplně jiného druhu. Říká jim: „Dejte si pozor. Dejte si pozor, abyste se nenechali zmást davem. Když něco dělá hodně lidí, tak je nebezpečné, že se k tomu přidávají další a další, a vůbec nepřemýšlí o tom proč. Vůbec neuvažují o tom, jestli ta většina, ten dav, dělá něco dobrého nebo špatného. Chcou jít s davem. A Ježíš říká: „Tohle nedělejte. Nenechte se takhle manipulovat, nenechte se takhle lacino strhnout.“
A potom podává Ježíš ještě jedno důležité vysvětlení. Když přijde nějaká válka, nějaká pohroma, tak lidé volají k Bohu a říkají: „Bože, proč náš trestáš, proč se na nás hněváš?“ A Ježíš říká: „Bůh vás netrestá a On se nehněvá. Ty katastrofy, ty války, rozbroje, vzpoury, to, o čem jsme tam četli v evangeliu, to není z hněvu Božího, ale to je z lidské zloby. To je proto, že nějaký člověk měl málo, že nějaký člověk sebe považoval za víc, než ty ostatní, a řekl: „Já jsem lepší.“ Ve své ješitnosti se postavil dopředu a řekl: „Vy mi budete sloužit a vy kolem mě budete skákat a běda vám, když ne.“ A z toho jsou potom ty hrozné katastrofy – poničené vztahy, poničené životy, poničené materielní hodnoty.
Bratři a sestry, co nám tedy Ježíš chce říct? Abych to vysvětlil krátce, vzpomněl jsem si na dva příběhy, oba jsou ze života. Ten jeden je víc úsměvný a jeden je velmi vážný.
Tak že ten první – co dělat nemáme nebo jak to dělat nemáme. Když moji rodiče chodili do školy, psal se sirup s „tvrdým y“. Bylo to snad tenkrát, jak se říkalo, i ve vybraných slovech. A pan řídící těm, kteří to spletli, tak i dost často vlepil nějaký záhlavec a říkával jim něco v tom duchu: „Jak můžeš být tak hloupý, vždyť to slyšíš, že tam je syrup – tvrdé y. Jak tam můžeš měkké i? Taková hloupost.“ Přešlo něco málo desetiletí a ejhle – sirup se píše s měkkým i. Když jsem chodil já do školy, už teda nepadaly záhlavce, už to byla vyjmenovaná slova a sirup tam nebyl, ani v příbuzných slovech, a soudružka učitelka, když se někdo spletl, říkala: „Jak můžeš být tak hloupý, vždyť to je přece slyšet, že sirup je s měkkým i. A Ježíš říká: „Vy v životě děláte něco velmi podobného. Dáváte důraz v podstatě na malichernosti a podstatné věci vám unikají. Jste ochotni se hádat, válčit, soupeřit o nicotnosti, a to podstatné vám uniká. A co je to podstatné? To je ten druhý příběh, který už je velmi vážný.
Po druhé světové válce, když se dostali v Číně k moci komunisté, tak totálně, totálně začali pronásledovat katolickou církev. Zavřeli všechny biskupy, všechny kněze, všechny řádové sestry, všechny kostely zbourali. Sebrali jim knihy, sebrali jim bibli, sebrali jim úplně všechno. Totiž na každého kněze, na každého biskupa se časem přijde, protože k němu chodí lidé. Takže to není až tak těžké to vypátrat. A takže když je všechny pozavírali, všechno jim sebrali, tak si říkali: „Je to dobré, ta církev zanikne.“ A když to pronásledování po nějakých pětadvaceti letech utichlo v té nejhrubší formě, tak se ukázalo, že církev přežila. Ne, že by kvetla v podzemí, to ne, ale přežila. Jak přežila? Přežila v rodinách, protože rodiče se se svými dětmi modlili, rodiče svým dětem vyprávěli příběhy z evangelia a z celé bible, otcové křtili své děti a snoubenci uzavírali manželství před dvěma otci. Jestliže není kněz nebo biskup nebo jáhen, tak tyhle dvě svátosti jsou takhle platné.
Bratři a sestry, to je to důležité nebo tady to někde je. Oni totiž byli vytrvalí, oni vytrvali v dobrém - poslední věta z dnešního evangelia. Víme, že i v dnešní době se mnoho lidí pro něco nadchne. Vydrží to měsíc, půl roku i rok a pak konec. Všichni to známe. Když mám vstávat brzy ráno jednou, dvakrát, tak si řeknu: „To přežiju.“ Ale když celý život? Když mám něco nachystat, připravit, jednou dvakrát, tak si řeknu: „No honem do toho, ať to mám za sebou.“ Ale když celý život? Když se mám starat o nemocného člověka týden, čtrnáct dnů, i to jde. Ale když je to deset, dvacet let, to už je opravdu něco. A Ježíš přesto říká: „Tohle je cesta. To je cesta, protože tady je to důležité. Důležitý je náš vztah k Bohu a od toho se budou odvíjet naše vztahy k ostatním lidem. Prosme tedy za to: „Pane, dej mi vytrvalost v dobrém. Ukaž mi, co je to pravé, co vydrží, a pomoz mi na tom budovat.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.11.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Bratři a sestry, úryvek, který jsme vyslechli z evangelia podle svaté Lukáše, je z 21. kapitoly, a tam začíná to, čemu se říká Velká apokalypsa. Je to poměrně rozsáhlý oddíl. My jsme z něho teď vyslechli asi takovou slabou třetinu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.11.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Bratři a sestry, evangelní úryvek, který jsme slyšeli, se nazývá Velká apokalypsa. To co jsme četli doteď z pera svatého Lukáše, byla takzvaná malá apokalypsa. Bylo to vlastně jakési napomenutí, aby člověk si byl vědom toho, že jeho život má začátek a bude mít jednou i konec. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Bratři a sestry, budeme se věnovat čtením, kterým se říká apokalyptická. Všechna ta čtení, která jsme slyšeli včetně žalmu, mají tady toto označení, tento přídomek. Co to znamená? Když se řekne apokalypsa, tak mnoho lidí se domnívá, že se toto slovo překládá jako zkáza, pohroma, neštěstí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.11.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Bratři a sestry, my se zastavíme na chvilečku u prvního čtení z knihy proroka Malachiáše. Tento spis je zase velmi krátký spis a je řazen mezi takzvaných dvanáct malých proroků. Co znamená jméno Malachiáš? Hebrejsky se to řekne Malea ki a není to jméno, ale je to vlastně otázka nebo takové konstatování: „Můj posel. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
18.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mal 3,19-20a; ž. Žl 98; 2. čt. 2 Sol 3,7-12; evang. Lk 21,5-19;
Drazí v Kristu, snad se také vám někdy stalo, v práci nebo v kanceláři, že přišel někdo a říká: „Šéf chce s tebou mluvit, máš se k němu dostavit.“ Po takovém vzkazu se někdo zatřese a zvedne.
„Copak se stalo? Někdo na mě žaloval? Šéf chce udělat inventuru v mých papírech, v mém účetnictví?“
Anebo: „Chce dělat kontrolu mých výrobků a zjišťovat zmetky?“
Tak se stane potom, že takovéto setkání je provázeno strachem. Jak to dopadne. „Šéf chce s tebou mluvit.“ Tak nám připomíná také to dnešní slovo Boží. Více...