Rubrika
HomiliePotřebujeme být blíž Bohu
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.01.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nás přivádí do Jeruzaléma na podzim roku 445 před Kristem. Bylo to v říjnu. Víme to celkem přesně. Stala se tehdy taková velice zvláštní věc. Obyvatelé Jeuzaléma přišli za Ezdrášem a Nehemiášem, a žádali je, aby svolali shromáždění Izraele. Je to něco velice zvláštního. Vezměme si, že my sami žijeme v době, kdy je to přesně naopak. Já na konci mši svaté budu číst ohlášky, budu říkat, kdy jsou mše, kdy jsou různé jiné akce, a budu vás na ně zvát, a vy buď přijdete nebo nepřijdete. Tady to bylo naopak. To celé společenství, ta skupina lidí, většina lidí, žádala, aby se udělalo, aby bylo svoláno bohoslužebné shromáždění. Proč? Co je k tomu vedlo? Vedlo je k tomu to, co zažili v minulých letech. Jak víme, Židé byli odvlečeni do Babylóna. První Židé dostali možnost vrátit se kolem roku 530. Ale ne všem se chtělo, ne všichni se vrátili. A začali s obnovou Jeruzaléma. Dlouho váhali, jestli mají obnovit chrám. Říkali si totiž: „No, když se nám stalo něco tak hrozného, že jsme byli odvedeni do cizí země, má vůbec cenu stavět ten chrám? Může nás tenhle Bůh zachránit? Může nám nějak pomoci?“ A teprve postupně přicházeli na to, že ta chyba, ten problém není v Bohu. Není to v tom, že by Bůh ztratil něco ze své moci, ale že ta chyba je v nich, v tom, jak oni to chápali a jak oni se k tomu stavěli. Oni došli k tomu, a uvědomili si, že když zapomněli na Boha, když se od něho odvrátili, že to byl ten hlavní důvod, který je dovedl do babylónského zajetí, do vyhnanství. Oni si to uvědomili, svolali shromáždění do obnoveného jeruzalémského chrámu, který do té doby byl v troskách. Oni ještě, když ten chrám obnovovali, tak se domnívali, že jde o to postavit znovu stěny, udělat střechu, dát tam dveře, uklidit, zamést, udělat nová bohoslužebná roucha, pozlatit ty nejdůležitější věci. Starali se o ten dům, o budovu, a teprve v průběhu té obnovy si uvědomili, že nejde jenom o to obnovit dům, budovu, ale že jde o to obnovit sebe, být blíž Bohu, přiblížit se víc Bohu. Teď to pochopili a svolali bohoslužebné shromáždění. Trvalo to od rána, od svítání, do poledne. Uvědomme si, že v to poledne už tam je pěkně velké vedro. A oni stáli. Z úcty k Písmu svatému, ke slovu Božímu, se postavili. To Písmo jim bylo natolik vzdálené, že oni už ani nerozuměli. Tam už došlo i k tomu, že se vyměnily jazyky. Bible byla napsána hebrejsky, oni mluvili už aramejsky. Oni si uvědomili: „My jsme tak strašně daleko, že už tomu ani nerozumíme, co se tam čte.“ A proto nejen četli, ale také překládali a vykládali, aby všichni porozuměli. A když porozuměli, tak začali plakat, protože si uvědomili: „Aha, to je kořen, to je to, na čem stojí náš národ: na vztahu k Bohu. A my jsme se od toho vzdálili. My jsme tohle hlavní si nechali vzít. My jsme se honili za vším možným, a to všechno možné nás dovedlo až do babylónského vyhnanství.“ A teď se vrátili, vrátili se nejenom fyzicky z toho vyhnanství, ale vrátili se i duchovně ke svým kořenům, ke svým základům. A když si to uvědomili, že to bylo veliké štěstí, veliký Boží dar, že se mohli vrátit takhle vnitřně, tak začali plakat štěstím, dojetím. Oni s největší pravděpodobností četli to, čemu říkáme Desatero. Jak víme, to je několik kapitol v druhé knize Mojžíšově a potom v páté knize Mojžíšově. Čili to není jenom těch deset vět, ale je to celý soubor, část Písma svatého. A oni si uvědomili jednu takovou krásnou věc: to Desatero, jak ho říkáme třeba i my, tak ho říkáme negativně. „Nebudeš. Nebudeš mít jiné bohy. Nevezmeš jména Božího nadarmo. Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepromluvíš křivé svědectví.“ Když se to říká s tím „ne“, tak mnoho lidí se hned tak nějak podvědomě naježí a řeknou: „Bůh mi bere svobodu, on mi linkuje život, předpisuje mi, co nesmím, co musím.“ Ale celý tento Boží zákon, tato přikázání, je možné chápat také pozitivně, kladně. „Můžeš. Můžeš mít pravého Boha, ne žádné falešné bohy. Můžeš tohohle pravého Boha oslovit a zavolat ho na pomoc v modlitbě. Můžeš za ním přicházet do chrámu, do kostela. Můžeš ctít život, svůj i těch druhých. Můžeš milovat, správně milovat a projevovat svou lásku. Můžeš mít v úctě věci, majetek, svůj i těch druhých. Můžeš mluvit – dobře, krásně, můžeš chválit, můžeš povzbuzovat.“ Oni vnitřně urazili velký kus cesty k tomuto; že si uvědomili, že člověk má vždycky nějakého Boha: buď toho pravého, nebo nějakého bůžka. Že člověk vždycky, v něco nebo v někoho, věří. Jde o to, aby člověk věřil v toho pravého Boha.
Bratři a sestry, bylo dost velkou chybou, kdy v minulých dobách se říkalo: „Musíš chodit do kostela.“ Znáte to, i malé děti se zeptají: „A musím do toho kostela jít? Když mě to tam nebaví a já tomu nerozumím. A dneska je tam taková zima.“ A my jsme ochotni říct: „Musíš.“ A když se to děcko zeptá proč, tak řekneme: „To je přikázání.“ To je všechno pravda, ale tady nejde o to, že tam musíme kvůli Bohu, že by nás Bůh trestal, když tam nepůjdeme. My tam musíme kvůli sobě. Jinými slovy řečeno lépe: my to potřebujeme. Je dobré, když se z toho ztratí to slovíčko „musíš“, protože když člověk něco musí, tak má chuť se toho zetřepat, zbavit se toho. Je dobře i těm malým a mladým vysvětlovat, že to potřebujeme. Že to potřebujeme: jako potřebujeme jíst, pít a spát, tak potřebujeme mluvit se svým Bohem, potřebujeme někde složit svoje radosti i starosti, potřebujeme někde načerpat sílu do dalších dní. A když to takhle vezmeme, že to potřebujeme, tak už to bude postavené úplně jinak.
Bratři a sestry, když přišel Ježíš do Nazareta, tak tam taky nemluvil o tom, co oni musí dělat, ale mluvil tam o tom, co Bůh dělá pro ně. A po nich, po Nazareťanech, se chtělo, aby to přijali. Stejné je to s námi: i nám Bůh nabízí, zve nás. Každému z nás vlastně říká: „Dnes na tobě se chce naplnit Písmo svaté, ty k tomu musíš dát svolení. Uvědom si, že když nepůjdeš za pravým Bohem, půjdeš za nějakým falešným, bůžkem. Uvědom si, že tě nepotrestá Bůh, ale že se potrestáš sám, protože tě to zavede do nějakého Babylóna, odkud ty se potom budeš pracně vracet.“ Bratři a sestry, každá obnova se týká věcí vnějších, ale i věcí vnitřních. A když tedy budeme myslet na náš kostel, a na náš vztah k němu, nedívejme se na to, že musím, ale obnovme se v tom, že můžu, že jsem pozván, a koneckonců, vždyť já to potřebuji.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.01.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku, slovo tvoří podstatnou část našeho shromáždění. Slovo je něco, co nás spojuje, co umožňuje ten kontakt mezi námi lidmi, a mezi námi a Bohem.
Když začínal svatý Lukáš psát svoje evangelium, tak vlastně zmiňuje a říká, že to tedy prozkoumal a přijal svědectví těch, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky Slova. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.01.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, my si dnes máme znovu uvědomit nebo hlouběji uvědomit, že naše víra je založena na slovu. Slovo má vůbec v našem životě důležité postavení. My máme rádi obrazy. Rádi se třeba bavíme o nějakých, řekněme, ať už třeba zjeveních nebo takhle, ale když zůstaneme u toho, co jsme teď zase slyšeli, tak se nám celkem dobře snadno představí, jak šel Ježíš do Nazareta, jak šel do synagogy, jak mu podali nějak ten svitek a tady to všechno s tím spojené. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.01.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, dnešní první čtení nám vypráví o tom, jak Izraelité slavili při bohoslužbě Nový rok. Je to popis oslavy, která proběhla, když se vrátili z babylónského zajetí, a podle této oslavy potom vlastně se začla utvářet bohoslužba v synagóze, kde každou sobotu Izraelité předčítají z Písma, z těch knih, kterým my vlastně říkáme Starý zákon. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.01.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, dnešní evangelium, jak jsme ho slyšeli, se vlastně skládalo ze dvou částí. Nejdříve jsme četli první čtyři verše, úplně začátek první kapitoly Lukášova evangelia, kde, jak to i říkal komentář, on vysvětluje důvody, proč se do toho pustil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.01.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, slyšeli jsme o první bohoslužbě slova. Víme přesně, kdy se udála – 445 let před narozením Pána Ježíše. Podle našeho počítání to bylo v květnu (tam bylo asi teplejc). Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
21.01.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Nech 8,2-4a.5-6.8-10; ž. Žl 19; 2. čt. 1 Kor 12,12-30; evang. Lk 1,1-4; 4,14-21;
Jako Lukáš doprovází toho Teofila a sepisuje mu, co se dozvěděl o Ježíšově narození, působení, ukřižování a zmrtvýchvstání – o dějinách spásy, tak zrovna tak prorok Nehemiáš doprovází izraelský národ z exilu zpátky do vlasti a nacházejí Palestinu v zbědovaném stavu. Více...