Rubrika
HomilieA je to opravdu vážné?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli dva příběhy, které jsou myšlenkově, nebo řekli bychom opravdu i ideově naprosto protichůdné. V prvním čtení je to vyprávění o tom, jak se člověk pokusil, řečeno dnešní terminologií, ukrást Bohu jeho autorská práva. Jak člověk, který dostal něco a měl se o to starat, tu zahradu, to je symbolizováno tou zahradou, tak ten člověk se pokusil získat všechno. Pokusil se hrát si na pána, na tvůrce: „Jako Bůh budete poznávat, co je dobré a zlé.“ Ono to jde ještě trošku dál: „Jako Bůh budete určovat, co je dobré a zlé.“ To je to pokušení člověka. Člověk si tady v tomto příběhu vlastně hraje, hraje na stvořitele, a jak se zase dneska říká, nemá na to, protože je stvořenou bytostí.
V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak zase ten, kdo je tvůrce, kdo je opravdu tím autorem, přichází, aby z této šlamastiky člověku pomohl. Jde naprosto protichůdně, protože se stává slabým, pocítí omezenost, nedokonalost. Vyhladověl. Když vyhladověl, stal se slabým. Jeho tělo, jeho smysly ho přestávaly poslouchat. Bylo to velmi obtížné. Dostat se do obtížné situace, no to je něco, čemu se chceme všichni vyhnout a říkáme si, každý to máme v hlavě, tohle, tohle bych nechtěl zažít, s tímhle bych se nechtěl, nechtěla setkat. Chceme být všichni silní, bez vady, všechno aby fungovalo, žádná slabost. A do tohoto vstupuje Ježíš, aby se nám v tom stal podobným a aby řekl: „Já jsem tě přišel zachránit.“
Církev nám toto předkládá zase na začátku doby postní, doby, kdy máme o těchto skutečnostech uvažovat. Kdy si máme přestat hrát a máme začít žít. Protože jsme slabí a nedokonalí, tak to musíme dělat opakovaně, a pořád je v nás taková vzadu myšlenka: „A je to opravdu vážné? Nakolik je to vážné, tady ta pobídka?“ Vždyť vidíme spoustu lidí, která se tomu doslova směje, spousta lidí to nebere vážně.
Tady tu otázku té vážnosti už řešil filozof Søren Kierkegaard, který žil v první polovině 19. století. Byl to Dán, žil v Kodani většinu svého života a nebyl to katolík, byl luterského vyznání. Tak on aby to vysvětlil v jednom svém díle, tak napsal takový příběh.
Do jedné dánské vesnice přijel cirkus. Postavili to šapitó na kraji vesnice a každý den chodil někdo z cirkusu zvát vesničany na odpolední nebo večerní představení. Vesničané chodili. Koneckonců bylo to vítané rozptýlení. Oni se bavili. Nebylo to nijak drahé, tak proč nejít? Byla to docela príma zábava, a jak říkám, změna. Až jednoho dne došlo v cirkusu k nehodě a začlo tam hořet. Ti artisté začali okamžitě hasit a ředitel cirkusu křičí na tyto artisty, říká: „Prosím vás, utíkejte někdo rychle do vesnice, ať nám přijdou pomoct, nebo se stane velké neštěstí.“
První, kdo poslechne, je klaun. Potíž vzniká v tom, že klaun už je namaskovaný. Už je nalíčený na vystoupení, a když doběhne do vesnice a křičí: „Hoří, pojďte hasit!“ tak oni říkají: „To je bezvadná reklama.“ A on říká: „Ne, to je pravda. Pojďte, opravdu na nic nečekejte, pojďte!“ A oni říkají: „Ten ředitel je fakt dobrej. To by nás nenapadlo takhle nás pozvat na představení.“
Klaun se takzvaně zapřísahá, prosí je a oni mu říkají: „Ne, ještě je chvíli čas. My přijdeme, až si tady vyřídíme to svoje.“ Klaun už neví, co by dělal, a tak začne plakat, a to je dostane úplně nejvíc, protože říkají: „Fakt, on jak se do té role vložil, jak on to umí zahrát. To málokdo, klobouk dolů.“
Obdivují klaunův výkon do té doby, než přiběhne někdo, kdo bydlí na kraji vesnice a křičí: „Opravdu hoří a hoří už i vesnice.“
Ten příběh končí tím, že shořel cirkus a shořela vesnice. A Kierkegaard říká (jsme v první polovině 19. století), že ten kdo mluví o Bohu, ten kdo mluví o evangeliu, si často připadá jako ten klaun, který už neví, co by řekl. A oni mu říkají: „Jo, je to dobrý, říkáš to dobře, dobře ses vložil do té role.“ Nebo říkají: „Až teda budeme mít náladu, až budeme mít čas.“
Žijeme v době, kdy právě náboženství se stalo takovou privátní záležitostí nebo je zde cítit ta snaha po té privatizaci. Chceme, aby to bylo, když my máme čas, když my máme náladu, když nám se to hodí. Ale v tom příběhu je ta objektivní skutečnost. Jednak tedy přichází ta zvěst, ta je symbolizovaná tím, že tam přijíždí někdo a něco říká, a potom je ta objektivní potíž, kdy teda to hoří. Chce tím filozof říct, že ty objektivní situace nám nebudou vždy příznivé a že my musíme využít ten čas, který je nám dán, a neříkat si: „Však mám času dost, však ono je to všechno jedno.“
Bratři a sestry, první polovina dvacátého století, nebo téměř u nás i konec dvacátého století, to bylo postavené, že byla zašlapána práva člověka. A teď zas se mluví o tom, že člověk má právě práva. Je to takzvaná doba subjektu. Nesmíme zapomenout na to, že člověk má práva, ale také má povinnosti a má odpovědnost. A má také schopnosti. A církev nám dnes říká: „Ty schopnosti, které jsi, člověče, dostal, tak je využívej a dívej se dobře na to, co se děje kolem tebe a nepodceňuj to. Protože ta doba příhodná, ta doba spásy nemusí být vždycky, nemusí to být vždycky tobě příhodné. Ale abys obstál i v těch chvílích, které jsou obtížné, kdy je to těžké, tak je důležité, abys byl připravený.“ K tomu má přispět i letošní doba postní.
Kéž ji tedy s Boží pomocí prožijeme co nejlépe.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.02.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, texty, které uslyšíme letos v době postní v nedělních čteních, tak byly určeny k výuce katechumenů, tedy těch, kdo se připravovali na křest. A jednak tam jde o to, aby ti katechumeni poznali, co v jejich životě bylo špatně, aby to dokázali změnit, ale také vlastně aby se připravili na to, že ta změna nebude snadná. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, a nás čeká úkol zamyslet se nad otázkami, které už si kladli lidé odedávna: odkud jsme přišli na tenhle svět, jaký je náš úkol na tomto světě, jaké je naše poslání a co s námi bude, až z tohoto světa odejdeme. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.02.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, vlastně všechny dnešní texty mluví o hříchu, o vině, o následcích. To je první myšlenka, kterou bychom si z dnešní neděle měli odnést: naše jednání nikdy není izolované, naše jednání má vždycky nějaké důsledky a je jedno, jestli je to jednání dobré nebo špatné – vždycky tam budou nějaké následky. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, co nám chtějí připomenout dnešní texty? Chtějí nám na jedné straně připomenout to, že se setkáváme se zlem. Můžeme říct, že to zlo nás vlastně i vyhledává. Na druhé straně nám dnešní texty chtějí připomenout, že tady v tomto setkání se zlem, v tom zápase se zlem, nejsme sami. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
17.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, milé děti, církev je často přirovnávána nebo označována jako tělo Kristovo. Kristus je hlava a my jsme části. A jsme svědky toho, že každé tělo bývá během svého života nemocné. Asi nikdo z nás tady nebyl celý život zdravý, určitě aspoň jednou nás schvátila nějaká ta choroba. Některé nemoci – s těmi si poradí tělo samo, některé je třeba intenzivně léčit. Jak však léčit slabou víru, jak léčit to, že jsem se odklonil od cesty pravdy, od cesty svatosti, od cesty vedoucí k Bohu? Církev odedávna hlásá pět takových prostředků: půst, modlitba, almužna, pouť a vzdělávání ve víře. Více...