Rubrika
HomilieJe možné obstát
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, a nás čeká úkol zamyslet se nad otázkami, které už si kladli lidé odedávna: odkud jsme přišli na tenhle svět, jaký je náš úkol na tomto světě, jaké je naše poslání a co s námi bude, až z tohoto světa odejdeme. To jsou otázky klasické filosofie. Filosofie na ně odpovídá a používá při tom rozum. Náboženství používá víru, ale ta víra nejde nikdy proti rozumu.
Texty, které jsme teď vyslechli, patří k sobě. Čtení ze Starého zákona, první čtení, odpovídalo na otázku, jak se to stalo, že se člověk vzdálil od Boha. Evangelium odpovídalo zase na otázku, jak to Bůh a Boží Syn udělal, abychom zase se k němu mohli přiblížit. To stejné řešil ve druhém čtení apoštol Pavel, ale Pavel to řešil, my bychom právě řekli, z pohledu filosofa, teologa. Kdežto to první čtení a evangelium nám to stejné sdělovalo pomocí příběhů. Všichni se asi shodneme na tom, že sdělení za pomoci těch příběhů je pro nás pochopitelnější, je nám to bližší než slova, která volil svatý Pavel.
U toho svatého Pavla to byly slovní hříčky. Ale ony to byly i hlavně v tom Starém zákoně. Už jsme si několikrát říkali, že slovíčko adam, to pojmenování adam znamená člověk. Ale velmi podobné slovo – adamá – znamená úrodnou půdu, úrodnou zemi. A to je v tom vyprávění velmi důležité. Ježíš Kristus, když mluví ke svým posluchačům, tak říká, že ten, kdo v něho věří, má přinášet užitek. Ale už právě ve Starém zákoně v tom vyprávění o stvoření prvních lidí je zakomponována tato myšlenka: Člověk má přinášet užitek, má přinášet úrodu. Má být za ním vidět něco dobrého, něco pěkného. To je možné vidět, když se člověk drží Boha, když se drží dobra. V okamžiku, když se člověk odkloní od Boha, tak se to začíná bortit a, obrazně řečeno, člověk se stává neúrodnou půdou.
Tady tato myšlenka o tom přinášení užitku, o té úrodě a takhle není jenom ve Starém zákoně, není jenom v hebrejštině, ale můžeme ji vystopovat i v jiných národech, třeba i u starých Římanů, kdy latinsky člověk je homo a humus je úrodná půda. To je ta stejná myšlenka. Máme přinášet úrodu v dobrém.
Když si uvědomíme, že se setkáváme každý den s pokušením, s podobným pokušením jako Adam a Eva nebo Pán Ježíš, tak nás jistě napadne ta otázka: „A dá se v tom obstát?“ A kdybychom znali jenom vyprávění o prvních lidech, tak bychom si možná řekli: „Ne. To se vlastně ani nedá. To se nedá zvládnout.“ Naopak, právě Ježíš Kristus svým postojem nám říká: „Dá se to zvládnout, ale s pomocí Boží.“ Adam a Eva spoléhali na sebe, a proto neobstáli. Nebo spíš spoléhali jenom na sebe, výhradně. Samozřejmě člověk musí udělat to, na co sám stačí, ale také mimo toho ještě musí spoléhat na Boha.
Abychom dobře pochopili celou tu zvěst, musíme neustále ty dva texty srovnávat. Adam s Evou jsou stvořeni. Jsou stvořeni a dostávají od Boha celý svět. „Hospodin, Bůh, uhnětl člověka z prachu hlíny a vdech do jeho nozder dech života.“ Když mluvíme o tomto stvoření, svatopisec tady používá obraz hrnčíře, který na hrnčířském kruhu vytváří nádobu. Ten hrnčíř je zcela svobodný. Může udělat nádobu, jakou on bude chtít. Ta hlína do toho nemůže nijak zasáhnout, nemůže to nijak ovlivnit. Vytvářet tady ty nádoby, to byla jedna z prvních tvůrčích prací, kterou lidé na tomto světě dělali. A tak svatopisec chce říct: „Bůh stvořil svobodně člověka a z ničeho, z nějaké beztvaré hmoty, vytvořil něco nebo spíš někoho.“
Je to ještě víc vidět na tom, když si uvědomíme, co znamená ten obrat „z prachu hlíny“, někdy se říká „z prachu země“. Každý hrnčíř dělá svou nádobu z hrnčířské hlíny, tedy z nějakého materiálu, který je k tomu vhodný. Ale tady se mluví o prachu. V Africe, na tom Středním Východě, když člověk jde, kdekoliv, mimo dům, po cestě, od kolen dolů začne být zaprášený. A toho prachu je tam hodně, který se mu nachytá ať už na kůži nebo na oděv. Ale ten prach není k ničemu. A to je další právě myšlenka této zvěsti: „Bůh udělal člověka z ničeho,“ v tom smyslu: „Člověče, ty jsi neznamenal nic, ale Bůh tě zvednul, hodně moc tě zvednul. Pro mnohé lidi, člověče, pořád neznamenáš nic, ale pro Boha znamenáš velmi mnoho. On tě povolal z neexistence k existenci, dokonce k věčné existenci. Bratři a sestry, toto jsou myšlenky, které je potřeba si zdůraznit, znovu si je uvědomit, než půjdeme dál.
Tedy Adam a Eva dostali do správy celou zemi, ale bylo jim to málo. Přesně podle přísloví: S jídlem roste chuť. A teď se tu objevuje někdo, kdo říká: „Budete jako Bůh.“ Slibuje velmi mnoho, ale jsou to prázdná slova, jsou to bubliny, které okamžitě splasknou. Pán Ježíš je vystaven pokušením, se kterými se setkáváme, kterým jsme vystaveni my téměř denně. A sice jsou to tři pokušení. To první je pokušení vlastnit věci, mít, shromažďovat. Shromažďovat, ale v tom smyslu, že se stanu otrokem těch věcí, že shromažďuji proto, abych shromažďoval. Ne proto, aby mi ty věci sloužily, abych jich užíval, abych měl tolik, kolik potřebuji, ale proto, abych to měl, abych se tím mohl chlubit, abych se tím mohl pyšnit.
Teď si uvědomme tady toto: „A tak se stal člověk živou bytostí.“ To, že jsme živou bytostí, znamená, že jsme povoláni k něčemu víc, než jenom takhle nějak nadbytečně shromažďovat. Kam tím mířím? Znám hodně lidí, jejichž jedinou literaturou, kterou čtou, jsou reklamní letáky. A to je škoda, to bolí. Člověče, uvědom si, že jsi povolán k něčemu daleko vyššímu, hlubšímu.
To další, čemu je Ježíš vystaven, je pokušení užít si, pokušení toho, abych já se tady měl dobře bez ohledu na to, co bude. To třetí pokušení, kterému je Ježíš vystaven, je pokušení moci – ovládat.
Bratři a sestry, jak jsem říkal, nás to potkává téměř dennodenně a říkáme si: „Můžeme obstát?“ Ježíš Kristus obstál. Uvědomme si, že v tuto chvíli je tam Ježíš Kristus především jako člověk, ne jako Boží Syn. Pokušení na nás doléhá velmi těžce ve chvíli, kdy nám něco schází. Může nám to scházet doopravdy anebo si můžeme jenom myslet, že nám to schází. Ten pokušitel nám to namlouvá: „Chybí ti něco, nějaká ta věc, nějaký ten zážitek. Něco nemáš, ti ostatní to mají! Ty si připadáš méněcenný.“ Dnes se často mluví o kvalitě života: „Tvůj život není kvalitní, protože’s tam nebyl, protože’s to neviděl, protože’s to nezažil,“ a potom člověk snadněji podlehne tomu pokušení.
Ježíš Kristus sám si zvolil tu situaci, že mu něco chybělo – to základní, měl hlad, neměl jídlo – ale on sám do té situace vstoupil, aby nám ukázal, aby nám dal návod a řekl: „Je možné obstát. Záleží na tobě, člověče, jak se k tomu postavíš.“ Ježíš, jak jsem říkal, tady stojí jako člověk, ale vždycky v těch argumentech, které dává tomu Zlému, tak se odvolává na svého Otce. V tom spojení s Otcem je Ježíš silný, v tom, že ví, ke komu patří, kdo ho poslal a že spolupracují na jednom díle. Adam a Eva v tu chvíli, kdy tomu pokušení podlehli, tak viděli jenom sebe. Neviděli nic okolo sebe.
Bratři a sestry, tady tyto otázky, které si tady klademe, jsou velmi hluboké, ale je potřeba o nich mluvit, je potřeba se jimi zaobírat, aby se náš život právě jenom nesmrsknul na ty starosti co koupím, kam půjdu, co budu dělat. Život člověka má také probíhat na té rovině, že člověk uvažuje o svém životě, že ho nějakým způsobem plánuje a že ho nějakým způsobem hodnotí. My musíme v našem životě počítat s tím, že se střetáváme, setkáváme se zlem.
Chtěl bych to zakončit tím, co už jsem řekl na začátku mše svaté. To vyprávění o Adamovi a Evě ať je nám jakýmsi varováním. A naopak příklad Ježíše Krista ať je nám povzbuzením. Ať na jedné straně děláme podle svých sil to, co můžeme, ale na druhé straně ať také vždycky spoléháme na naše spojení s Ježíšem a s Bohem Otcem. Potom věřím, že v pokušení obstojíme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.02.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, texty, které uslyšíme letos v době postní v nedělních čteních, tak byly určeny k výuce katechumenů, tedy těch, kdo se připravovali na křest. A jednak tam jde o to, aby ti katechumeni poznali, co v jejich životě bylo špatně, aby to dokázali změnit, ale také vlastně aby se připravili na to, že ta změna nebude snadná. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, dnes jsme slyšeli dva příběhy, které jsou myšlenkově, nebo řekli bychom opravdu i ideově naprosto protichůdné. V prvním čtení je to vyprávění o tom, jak se člověk pokusil, řečeno dnešní terminologií, ukrást Bohu jeho autorská práva. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.02.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, vlastně všechny dnešní texty mluví o hříchu, o vině, o následcích. To je první myšlenka, kterou bychom si z dnešní neděle měli odnést: naše jednání nikdy není izolované, naše jednání má vždycky nějaké důsledky a je jedno, jestli je to jednání dobré nebo špatné – vždycky tam budou nějaké následky. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, co nám chtějí připomenout dnešní texty? Chtějí nám na jedné straně připomenout to, že se setkáváme se zlem. Můžeme říct, že to zlo nás vlastně i vyhledává. Na druhé straně nám dnešní texty chtějí připomenout, že tady v tomto setkání se zlem, v tom zápase se zlem, nejsme sami. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
17.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,7-9; 3,1-7; 2. čtení Řím 5,12-19; evangelium Mt 4,1-11;
Bratři a sestry, milé děti, církev je často přirovnávána nebo označována jako tělo Kristovo. Kristus je hlava a my jsme části. A jsme svědky toho, že každé tělo bývá během svého života nemocné. Asi nikdo z nás tady nebyl celý život zdravý, určitě aspoň jednou nás schvátila nějaká ta choroba. Některé nemoci – s těmi si poradí tělo samo, některé je třeba intenzivně léčit. Jak však léčit slabou víru, jak léčit to, že jsem se odklonil od cesty pravdy, od cesty svatosti, od cesty vedoucí k Bohu? Církev odedávna hlásá pět takových prostředků: půst, modlitba, almužna, pouť a vzdělávání ve víře. Více...