Rubrika
HomilieAť vejde Král slávy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, slovíčko advent, kterým se nazývá tato doba, kterou právě prožíváme, my máme spojenou s tím časem předvánočním a bereme to jako záležitost, řekli bychom, Nového zákona, církve. Ale už ve Starém zákoně existoval advent. A tady žalm, který jsme dnes slyšeli, má číslo 24, je nazýván adventní písní Izraelitů, adventním žalmem.
Advent znamená příchod, a tento žalm, který vypadá velmi nenápadně a docela obtížné ho pochopit, tak tento žalm je velmi pěkný, velmi působivý a vypráví o jedné konkrétní události, a sice o tom, jak průvod, procesí věřících Izraelitů přináší Archu úmluvy. Tady ten žalm je koncipován a naznačuje, že už tu archu přinášeli do chrámu, tedy do zděného komplexu. Ale tu archu vynášeli a přinášeli nebo vraceli zpátky i v momentě, kdy ještě neměli chrám, kdy archa byla ve Stanu smlouvy, ve Stanu úmluvy.
Je to žalm, který je velmi starý, a vypráví o tom právě, jak to probíhalo. Je to žalm liturgický, bohoslužebný, ale přesto je tam zachován takový velmi osobní ráz.
Takže kdy Izraelité tu archu vynášeli? My víme o tom, že ji vynášeli z toho stanu v okamžiku, kdy šli bojovat proti nepřátelům. Brali to trošku, my bychom to označili, za magii: „Archa je tu s námi, nemůžeme prohrát.“ Nicméně prohráli jednou, a Filišťané se zmocnili archy. Když se to dozvěděl velekněz Eli, tak ho z toho ranila mrtvice a zemřel. Filišťané zakrátko archu radši sami vrátili. A potom od té doby už Izraelité tady k tomu byli jaksi opatrnější.
Ale když už potom byli v Jeruzalémě za krále Davida, když si připomínali putování pouští, tu čtyřicetiletou cestu, tak na Svátek stánků, kdy se všichni, kteří mohli, tak se přestěhovali na kraj Jeruzaléma, postavili stanové město v místě, které se jmenuje Gíchon (gíchon znamená pramen a je to pramen vody), tak když ty Svátky stánků skončily, tak slavnostně zase nesli archu zpět do chrámu.
A teď je tady taková situace, že přicházejí k tomu chrámu a zpívají. Mohli by samozřejmě mluvit. Na začátku to byl vlastně mluvený dialog, který byl později zhudebněn. A ti, kteří přinášejí tu archu, volají na kněze, kteří stojí vevnitř v chrámu za chrámovou bránou, za chrámovými vraty, říkají prostě: „Otevřete tu bránu, ať vejde Hospodin, Král slávy.“ A ti kněží zevnitř zase teda zpěvem na ně volají a říkají: „Kdo je Král slávy? Koho máme pustit?“ A teď vlastně zase ti zpěváci zvenku odpovídají: „Hospodin je Král slávy proto, že je stvořitel země a že je zachránce svého vyvoleného národa, vykupitel, spasitel.“
Jsou to takové, řekli bychom, hluboké nebo ty nejhlubší pravdy našeho náboženství. Bůh je stvořitel země a zachránce každého z nás. A my jsme to slyšeli mockrát, mnohokrát. Ale musíme si uvědomit, když třeba Izraelité se setkali s nějakým pohanem, který uctíval jiné bohy, tak ten pohan jim samozřejmě položil otázku: „A proč je Hospodin lepší Bůh? Proč bych měl uctívat Hospodina, tohoto Boha, právě tohoto a jenom tohoto?“ A ti Izraelité odpověděli: „No, protože Hospodin je Stvořitel. On je ten, který z neexistence to všechno povolal k bytí, k existenci. Z chaosu to všechno uspořádal.“
A teď tady právě ten žalmista to líčí: „Založil svět nad moři, upevnil ho nad proudy vod.“ Izraelité tady v tomto se nelišili od okolních národů a měli ten svět uspořádaný do tří rovin. Na nejspodnější rovině bylo moře, voda, zmatek, chaos, nevypočitatelná masa něčeho, v čem se neumíme moc dobře pohybovat, co je nám nebezpečné, co člověka velmi často zahubí. Lépe je tomu se vyhnout. Moře.
A z tohoto zmatku, z tohoto chaosu Bůh tvoří něco, svět, souš a na tu souš postaví člověka. Ten žalm používá stejné výrazy, stejná slova jako první kniha Mojžíšova, když popisuje stvoření světa, myslím jako pevniny. Je to jakýsi duchovní záměr, duchovní odkaz.
A potom jako třetí vlastně by se tady mělo mluvit o nebi. Když to shrnu, dole chaos, potom jakýsi zákon a na konci nahoře dokonalost.
My jsme touto představou taky velmi ovlivněni. Když se nás někdo zeptá, kde je nebe, podíváme se a ukážeme nebo řekneme: „No, někde nahoře, někde to bude.“ Jo, a když se řekne: „Kde je peklo?“ tak většina lidí ukáže dolů. Ne, nebe ani peklo není místo, ale je to stav. Být s Bohem je nebe, být bez Boha, být sám je peklo.
Ale o tom nebi se tady nemluví. Je to zajímavé. Mluví se tady o tom chaosu, mluví se tady o tom řádu, o té smlouvě, a pak se tady mluví o chrámu, protože to nebe je někde daleko, někde vysoko, ale chrám, to je místo, kde my můžeme být s Bohem. To je to nejvíc, co tady na této zemi vlastně můžeme chtít – aby náš Bůh byl s námi a my s naším Bohem. To je to, už se dostáváme právě k té větě „Emanuel, Bůh s námi, Bůh pro nás“ a podobně.
A tak ti kněží říkají: „Dobře,“ otvírají tu bránu, ty vrata a říkají: „Ať vejde Král slávy.“ A teď se to mění a kladou otázku ti, kteří stojí venku: „Kdo tam smí? Smíme tam jít i my, můžeme tam přijít?“ Proč? Protože Izraelité si velmi dobře pamatovali, když se pokusili přenést poprvé Archu úmluvy právě do Jeruzaléma, tak se to nezdařilo. Vezli tu archu na voze a ten vůz tam najel do nějakého výmolu, naklonil se a archa se sunula dolů. A tu archu zachytil člověk, který se jmenoval Oza. Nicméně Oza, protože nebyl určený k tomu, aby se staral o archu, nebyl kněz, nebyl levita, zemřel. Bylo to pro mnohé Izraelity velmi těžko pochopitelné a mnoho, moc o tom přemýšleli, protože Oza přece chtěl pomoct, chtěl udělat něco dobrého. Proč u toho zahynul?
Ono to takhle vypadá, že ta vina je na Bohu, ale ta vina je právě na těch kněžích a levitech, kteří si tu cestu ulehčili. Oni měli archu nést, ti, kteří k tomu byli určeni, a pak by k tomuto nedošlo. Je lehké obvinit Boha a říct: „Bože, můžeš za to ty,“ ale zpravidla je to tak, že za to může člověk a je potřeba, než někoho obviním nebo než udělám nějaký závěr, ty věci dobře prozkoumat, objasnit.
Nicméně tedy v Izraelitech byl pořád takovýto respekt před archou a ptají se: „Můžeme tam? Smíme tam? Kdo z nás tam smí?“ A zevnitř ti kněží odpovídají a říkají: „Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce.“ Nevinné ruce, to je symbol všech věcí, všech činností, které konáme navenek, a čisté srdce, to zase symbolizuje, představuje všechno to, co se odehrává v našem nitru, naše myšlenky, naše úvahy, to čím se zaobíráme. Aby činnost našich rukou nebo naše dílo, aby skutečně v něm nebylo sobectví, nebo máme usilovat o to, aby tam toho sobectví bylo co nejméně, abychom nebyli hnáni, motivováni nějakou vypočítavostí, nějakými pletichami nebo dokonce tím, že chceme někomu uškodit, ale aby to bylo skutečně nevinné, čisté, upřímné, bez jakékoliv zášti, bez nějakých, jak se říká, těch takových zákulisních tahů a úmyslů.
A nakonec se říká: „Jehož duše nebaží po marnosti.“ Nějakým způsobem právě, když se připravujeme na Vánoce, konáme přípravy vnější, vnitřní. Ta marnost, to je v podstatě to, čemu se dneska říká reklama. Jde o to, aby se člověk nenechal tím vším zmást. Kolem nás je spousta věcí, které většinou nepotřebujeme, a jde o to, abychom si skutečně uvědomili, co vydrží, co je na chvíli a co je trvalé, na co se mohu spolehnout a co mi na druhou stranu udělá třeba zas jenom chvilkovou radost. Ano, radost je správná, vnější přípravy jsou nutné, důležité, mají své místo v těch oslavách. Ale právě jde o to, aby všechno mělo své místo, aby to do sebe zapadalo, aby to byla právě taková harmonie.
A teď se tam nakonec ještě říká, jak se má chovat ten, kdo tam touží vstoupit dovnitř, kdo hledá tvář Jakubova Boha. Jaký byl Jákob a jaký byl a je jeho a náš Bůh? Kdo chodíte na dětské mše, tak víte, že jsme teďka vlastně tady několikrát hráli scénky z Jákobova života. Víte, Jákob ukradl prvorozenecké požehnání a musí utíkat před bratrem Ezauem, který se velmi zlobí. Utíká ke strýci Lábanovi, a když jde tam, tak má zjevení. Má pak další zjevení, i když jde zpátky za dvacet let, ale když jde tam, tak Bůh mu říká: „Já jsem tvůj Bůh. Já tě budu chránit, já se o tebe budu starat a já tě dovedu zase zpátky.“ A Jákob, který utíká, „za patama“ má rozhněvaného bratra, nemá nic, jen to co má u sebe, tak Jákob uzavírá vlastně s Bohem sázku a říká: „Dobře, když jsi můj Bůh. Když mi dáš jídlo na cestu, vodu, šaty, boty, když se o mě budeš starat a když mě přivedeš zpátky, tak já v tebe budu věřit a budu tě uctívat.“ Je to v podstatě veliká drzost, je to veliká neúcta, ale k velikému překvapení Hospodin souhlasí a říká: „Dobře.“
Když se Jákob za dvacet let vrací už s velikou rodinou, tak je to samozřejmě jiný člověk, ale ty základní rysy v něm zůstávají, a sice je to pořád člověk, který je takový diplomat, kouká, co z toho bude, a takhle. A zase se setkává s Hospodinem a tentokrát spolu zápasí. Hospodin ho sice poraní, ale Jákob pokračuje v tom západu a Hospodin mu říká: „Pusť mě.“ A on říká: „Nepustím, dokud mně nepožehnáš.“ A tento moment je mezi Izraelity velmi ceněn – Jákob jako obraz člověka, který se nevzdává, jako člověka, který ví, co je cenné, a za tím jde. Obraz člověka, který pokračuje v tom boji i v situaci, která je téměř beznadějná, kdy to vypadá, že prohraje. A toto tedy tady ten žalm zdůrazňuje. Mimoto Jákob je manžel, otec a velmi miloval svoji manželku Ráchel a všechny svoje děti. Především tedy Josefa, a potom Benjamína.
Bratři a sestry, budeme slavit Vánoce. I my budeme uvažovat o tom, kam smím vstoupit. I my bychom si měli položit tuto otázku: „Chci předstoupit před Pána v jesličkách? Chci se s ním setkat v eucharistii? Chci s ním být? Co musím udělat? Co ještě je potřeba pročistit, co ještě je potřeba nějakým způsobem zrevidovat?“ Věnujme tomu těch teď několik poslední v podstatě hodin, už se to počítá na hodiny, abychom mohli slavit Vánoce skutečně s nevinnýma rukama a s čistým srdcem.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.12.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, v době adventní čteme zprávy o tom, jak se anděl zjevuje především Panně Marii, jak se zjevuje Zachariášovi a my to známe ze zprávy o narození Jana Křtitele, a to třetí je zjevení anděla Josefovi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.12.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, před námi je poslední adventní týden. Jak jsem říkal na začátku mše svaté, vlastně prožíváme nejdelší možný advent. Příští rok zase bude naopak velmi krátký, neděle bude čtyřiadvacátého, takže oslavíme čtvrtou neděli adventní a vzápětí už budeme slavit Ježíšovo narození. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Já řeknu nejprve několik slov k betlémskému světlu. Už na začátku mše jsem zmínil motto letošního roku: Vy jste světlo světa! Když se vrátíme do historie, tak zjistíme, že tato akce, rozvoz betlémského světla, vznikla v Rakousku v roce 1986. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Blížíme se, bratři a sestry, k době vánoční. Takový návod, jak slavit Vánoce, nám dává právě dnešní druhé čtení z listu Římanům. Je to samotný úvod.
Apoštol Pavel začíná tak, jak začínaly vlastně všechny dopisy v té době – pozdravem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, všechna dnešní čtení nám představují lidi, kteří se setkali s Bohem. Je to úplně taková galerie všech možných typů, všech možných povah, ale ti lidé se taky liší svým postavením a tím, co dělali. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
23.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Moji drazí, bratři a sestry; také milé děti – vás bych chtěl nejprve oslovit. Vy tady stavíte, když jsem přišel do kostela, tak jsem si toho všiml, vy tady stavíte nějaké domy. Copak ty domy znamenají?
Otec Karel zde přistoupil k dětem a povídal si s nimi o adventní hře, kdy děti postavily stylizované domy a rozsvítily v nich svíčky; toto světlo pak symbolizuje Kristovu lásku, které se má rozzářit v každém z nás. Otec Karel zdůraznil dětem význam okamžiku, kdy se svatý Josef postaral o Pannu Marii po snu, ve kterém se mu zjevil anděl. Poté se znovu obrátil ke všem věřícím:
Více...