Rubrika Homilie

Bůh se zjevuje každému člověku

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;

	Bůh se zjevuje každému člověku	9:46
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.15 MB]

Bratři a sestry, všechna dnešní čtení nám představují lidi, kteří se setkali s Bohem. Je to úplně taková galerie všech možných typů, všech možných povah, ale ti lidé se taky liší svým postavením a tím, co dělali. Ale taky se liší tím, jak reagovali na to svoje setkání s Bohem. Možná nás to překvapí, ale Bůh přichází ke každému člověku. Skutečně, Bůh se zjevuje každému člověku a my hned nemusíme a nemáme myslet na nějaký obraz z nebe, na nějaké světlo nadpřirozené povahy a takhle. Bůh se zjevuje každému z nás prostřednictvím druhých lidí, prostřednictvím událostí, a teď zaleží na nás, co my s tím.

První takovou výraznou osobností, která vystupuje z těch dnešních textů, je apoštol Pavel. Apoštol Pavel, který byl vždycky radikální a vždycky nadšený. To jeho nadšení jsme slyšeli, jak píše do Říma – byly to první verše toho listu – a to nadšení se tam dá úplně vycítit. Pavel byl nadšený vždycky. Když pronásledoval křesťany, tak to dělal naplno a musíme říct s nadšením, protože si myslel, že slouží Mojžíšovu zákonu. Když se obrátil, s tím stejným nebo snad ještě větším nadšením hlásal evangelium a chtěl, aby co nejvíc lidí uslyšelo tuhle zprávu. Možná si řeknete: „A co Josef s Marií, ti nebyli tak nadšení.“ Asi byli, ale Pavel to projevoval nejvíc navenek, ze všech nejvíc to ukazoval navenek. Josef s Marií, ti to prožívali víc uvnitř. U Josefa vlastně ani nevíme, co na to řekl, ale co je tam podstatné, to byla poslední věta dnešního evangelia: „Josef, když se probudil, udělal co mu anděl řekl.“ Josef tím, že to udělal, tak přijal toto pozvání spolupracovat s Bohem. Maria to vlastně potom při svém setkání s Alžbětou vyzpívá ve svém chvalozpěvu Velebí má duše Hospodina.

A teď se vrátíme do Starého zákona, kde je prorok Izaijáš a král Achaz – dvojice lidí, kteří se asi moc rádi neměli. Můžeme říct, že Achaz vyloženě opravdu neměl rád proroka Izaijáše, ale Izaijáš byl tak vážený a měl tak velké slovo, že si ani král nemohl dovolit proti němu nějak zakročit, odstranit ho. Prorok byl velmi smutný z toho, že král bral na lehkou váhu to, co on mu říká, že to vlastně odmítá, a přes všechna varování, přes všechna doporučení, Achaz si šel svou cestou. Z tohoto byl prorok velmi smutný. A my jsme dnes slyšeli o jednom takovém setkání, které bylo vrcholem toho jejich vztahu, kdy Bůh nabízí svou pomoc.

Tam šlo o to, jestli Izraelité se spolehnou na vojenskou sílu a uzavřou politické smlouvy buď s Asýrií anebo se svými sousedy proti Asýrii. Anebo jestli se spolehnou na svého Boha – na Hospodina. Král to viděl vyloženě jenom politicky, jako lidské smlouvy, že je potřeba najít nejsilnějšího partnera a s tím uzavřít smlouvu o spojenectví. A prorok říká: „Ne, to nebude stačit. Je potřeba především uzavřít smlouvu s Hospodinem, obnovit smlouvu s Hospodinem.“ A v tom setkání, o kterém jsme četli v prvním čtení, vlastně Bůh dává naprosto velkorysou nabídku. Říká: „Žádej, co chceš. Vyber si, co ty chceš a já to udělám. Já to udělám, abych tě přesvědčil, že jsem s tebou.“

Bratři a sestry, uvědomme si, že Achaz není žádným vzorem zbožného a dobrého člověka, spíš naopak. A i k takovýmto lidem přichází Bůh. Bůh dopředu nikoho nevylučuje. Záleží, co ten člověk udělá. Co udělá Achaz? Vymluvil se. Velmi obratně, diplomaticky a vypadá to i zbožně. „Já ne, to přece nemůžu žádat, to by byla velká pýcha. To ne, já jsem pokorný.“ Ale je to hra, všichni okolo to vědí, že to je hra, že Achaz není pokorný. Že Achaz nechce žádat proto, že nechce udělat to, co říká prorok, to co nabízí Bůh. Že si chce udělat po svém a že už to má naplánované, že je rozhodnutý, a tak se vymlouvá.

Bratři a sestry, galerie těch lidí, které nám představily dnešní texty, nám chce říct také jednu velmi důležitou věc: „Bůh nás nestaví do nějaké šablony, Bůh nás nerovná podle jednoho měřítka a nečeká, že na setkání s ním budeme všichni reagovat stejně. Že by předepsal jeden způsob, nějakou uniformu, a že by řekl: „Takhle je to správně a jenom takhle a nijak jinak.“ Každý člověk může a má reagovat podle svého, podle svých vlastností a podle svých schopností, ale vždycky to má být upřímné a rozhodně to nemá být hra, jako u Achaza.

Bratři a sestry, využijme několik posledních dnů z adventu, které nám zbývají, abychom se zamysleli nad tímhle – jestli ve vztahu k Bohu a ve vztahu k druhým lidem nepoužíváme výmluvy, jestli se nevymlouvám na okolnosti, na svoje postavení, na svůj věk, na svoje nemoci, na svoje sousedy, na svoje příbuzné, na svoje známé, na svoje přátele nebo nepřátele. Zamysleme se nad tím, nakolik jsou naše postoje pravdivé, nakolik je to upřímné anebo nakolik to máme už dopředu naplánované a ženeme se dopředu bez ohledu co se děje, bez toho, abychom se podívali nalevo nebo napravo. Takhle se hnal dopředu Achaz. Jemu se podařilo, co měl naplánované – a přivedl národ do Asyrského zajetí a do zhouby. Všichni ti ostatní, kteří tam byli – Josef, Maria, Pavel i prorok Izaijáš – byli ochotní zastavit se, ptát se a změnit směr své cesty. Byli ochotni zastavit se a říct si: „Tak já udělám, co chceš ty Bože.“ Byli to lidé, kteří měli svoje silné, kladné stránky, byli to lidé, kteří měli své chyby. Ale to Bohu vůbec nevadilo, protože mu dali k dispozici svou dobrou vůli, tak byli pro něho použitelní. Achaz byl velmi schopný, ale dopadlo to národní tragédií, protože jel po svém, měl to naplánované, nedíval se nalevo napravo a když mu někdo nabídl něco jiného, tak se vymlouval.

Bratři a sestry, takhle ne. Dívejme se na ty ostatní – na Pavla, na Izaijáše, na Marii, na Josefa – a prosme za to, abychom byli takoví, jako oni. A pokud já bych k tomu měl něco za sebe dodat, prosme i za to, abychom měli to nadšení, které měl svatý Pavel. Protože jak říkal dneska už zesnulý kardinál Tomášek: „Kdo chce jiné zapálit, musí sám hořet.“ Tak ať to platí i o nás.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku