Osobní svědectví svatého Pavla

	Osobní svědectví svatého Pavla	10:46
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.23 MB]

Bratři a sestry, my se dnes poprvé v těch našich úvahách nad Pavlovými listy setkáváme s druhým listem apoštola Pavla do Korinta. Celkem se z něho čte osmkrát – dneska je sedmá neděle v mezidobí a po následujících osm nedělí, ale v liturgickém období. Takže my v tom budeme mít pauzu, protože za deset dnů začíná doba postní, potom budou Velikonoce, ale pak se zase vrátíme do liturgického mezidobí a budeme pokračovat.

Takže dneska to bude takový jakýsi úvod, za jakých okolností Pavel tento svůj dopis napsal. My ho označujeme jako druhý list apoštola Pavla do Korinta, ale z toho, co sám Pavel píše právě v tomto dopise, tak vysvítá, že už je to čtvrtý dopis do Korinta. Takže když my to máme nějakým způsobem zařadit, tak musíme říct, že v Písmu svatém máme právě druhý a čtvrtý list Pavla do Korinta. Ten první a třetí nemáme. Vůbec nevíme, kde ty listy jsou nebo co se s nimi stalo. Trošku tušíme, o čem že je ten, řekli bychom, třetí list, který bývá označován jako „list napsaný v slzách“, tak ho označuje sám svatý Pavel.

Jak to tedy bylo? Pokusíme se to trošičku rekonstruovat. Apoštol Pavel je v Efezu a zdržel se tam trošku déle, než měl v úmyslu. Mezitím přišli do Korinta lidé, kteří mu nebyli přátelsky nakloněni, a začali o Pavlovi říkat: „Pavel je nestálý, Pavel jenom slibuje, Pavel si vymýšlí, Pavel je domýšlivý. To, co dělá, dělá pro svou slávu. Nevěřte mu.“ Když se to apoštol Pavel dozvěděl, tak šel rychle z Efezu do Korintu, ale tahle návštěva nedopadla dobře. Nepodařilo se tady tuto roztržku narovnat, naopak s některými lidmi se to vyloženě projevilo, jako takové nepřátelství.

Pavel odchází, a odchází do dnešní Makedonie. Tam právě odsud píše ten takzvaný „list v slzách“. Posílá tenhle list do Korinta, zřejmě ho tam donesl Titus, a Titus se za nějakou dobu vrací k Pavlovi s takovou radostnou zprávou, že Korinťané uznali, že se nezachovali vůči Pavlovi správně a že to chtějí urovnat, že chtějí znovu navázat to ztracené přátelství. A Pavel, když se toto dozvídá, tak se rozhodne, že půjde potřetí do Korintu, a před sebou posílá ještě dopis, jako takovou přípravu tady na tuto svou návštěvu. A to je právě druhý list Korinťanům.

Dlouhých sedm kapitol apoštol Pavel věnuje jedné jediné otázce. Obhajuje tam sebe, ale i všechny apoštoly, kteří jsou ve službě evangelia. Obhajuje tam všechny kazatele, kteří mluví o Pánu Ježíši. Potom se to téma úplně vymění a apoštol Pavel mluví o sbírce, kterou mají v Korintě, a vůbec v celé provincii, udělat ve prospěch chudých křesťanů v Jeruzalémě.

Jestli si vzpomínáte, když jsme začínali, tak jsme mluvili o tom, že Korint byl obchodní město, přístav, bohaté město, takže v Jeruzalémě naproti nim, to byli skutečně chudáci. A Pavel říká: „Má nastat jakési vyrovnání. Vy ze svého přebytku pomůžete těm, kteří mají nedostatek.“

A na závěr tohoto listu Pavel zase mluví o sobě a uvádí tam některé údaje ze svého života, které nejsou nikde jinde, jenom v tomhle listu. Celý tenhle list je takovým osobním svědectvím svatého Pavla, je takový nejosobnější, kdy on tam dává průchod i svým citům, a z toho, co tam píše, vyplývá, jak on skutečně žil tím, co dělal, jak to u něho splývalo. Vlastně hlásání evangelia byla jeho životní náplň, dělal to cele s velkým nasazením. Vyplývá z toho listu, že měl Korinťany skutečně rád, že mu na nich záleželo. Je to skutečně takové osobní svědectví apoštola Pavla.

Jinak o tomhle listu nevíme, kde byl napsán. Víme, že někde v té Makedonii, možná ve Filipech. Možná, jedna teorie také říká, že ho psali postupně na cestě právě do Korintu, to už se nedá zjistit. Co víme? Víme, že ze Skutků apoštolů vyplývá, že tenhle list byl napsaný na podzim. Na podzim v roce 55, 56, možná 57 po Kristu. Přesněji to nedokážeme určit.

Tenhle list v podstatě všichni známe, nebo spíš známe některé výroky z tohoto listu. Asi nejznámější výrok, který znají všichni křesťané, je to, že poklad víry máme v nádobě hliněné. Potom v tomhle listu je taková myšlenka, že Kristus se pro nás stal chudým, abychom my všichni z jeho chudoby zbohatli. A nakonec, co všichni známe, je věta, kterou používáme právě na začátku mše svaté jako pozdrav, hlavně v těch slavnostních okamžicích: „Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého ať je s vámi se všemi.“ To je pozdrav, který posílá Pavel Korinťanům. Je to vůbec taková nejstarší formule, ve které jsou jmenovány všechny tři osoby Nejsvětější Trojice. A jak říkám, my ji používáme často ve mši svaté, hlavně o svátcích, při nějakých svátečních slavnostních okamžicích.

Takže tolik na úvod k tomu listu a jenom teď maloučko k tomu, co jsme dneska slyšeli. Neslyšeli jsme pozdravy, ale už jsme slyšeli ten začátek té obhajoby Pavla a všech ostatních apoštolů. Říká: „Apoštolové, hlasatelé evangelia, mluví o Bohu. Mluví o tom, že Bůh učinil lidem zaslíbení, přísliby, sliby. Když bychom procházeli Písmem svatým, tak zjistíme, že v Písmu svatém je, a teď se podržte, několik tisíc Božích příslibů, kdy Bůh slibuje něco nám lidem. Někdy konkrétní osobě - Abrahámovi, Mojžíšovi, anebo lidstvu jako celku. A co je tam to hlavní – Bůh to vždycky splní. Drtivou většinu těch svých příslibů už Bůh splnil, některé ještě na své naplnění čekají. Ale právě Pavel říká: „Bůh je věrný. V Bohu je to „ano“. Když řekl „ano“, tak to znamená „ano“.

Vzpomeňme na to, jak je to s námi, když my něco slibujeme. Říkáme: „No, tak jo. Tak to slíbím, ono se nic nestane.“ Takové ty průpovídky o tom, jako „co se třikrát slíbí, jako když se udělá“, nebo „slibem nezarmoutíš“ a takhle, prostě všechno to ukazuje na to, že ty naše sliby jsou takové nestálé, že to nemyslíme vážně. A Pavel říká: „Bůh to myslí vážně. Bůh to myslí smrtelně vážně. Kvůli tomu Ježíš umřel a vstal z mrtvých.“

Navíc ještě zkusme si vzpomenout, jak je to, když my někomu něco slibujeme, a říkáme si: „No, mám se zavázat někomu slibem? Stojí mi ten člověk za to? Já tím riskuju. Nedávám se mu všanc, že prostě něco slíbím? Budu zavázaný.“ A nechce se nám do toho. Bůh se takhle zavazuje vůči nám – nám lidem, kteří jsme ho tolikrát zklamali, nám lidem, jsme se k němu tolikrát otočili zády. Kdyby dal jeden, dva přísliby, tak bychom řekli: „No, dobře,“ ale několik tisíc? No, to už je něco.

A nakonec takový příměr, jak to máme dobře chápat. Asi všichni jsme se setkali s člověkem, že jsme za někým přišli, něco jsme po něm chtěli a ten člověk začal říkat proč ne, jak by to nešlo a říkal, jaké to jsou překážky a jak je to těžké a co všechno se bude muset udělat. Zkrátka a dobře hledal důvody, proč nám nevyhovět, proč by to nešlo. Apoštol Pavel říká: „U Boha je to přesně naopak. Bůh hledá ve váš prospěch všechny důvody, proč by to šlo. Hledá všechny ty kladné položky, hledá ten způsob, jak pomoct každému člověku.

Bratři a sestry, apoštol Pavel vybízel Korinťany, aby k sobě měli ten stejný přístup, jako má Bůh – hledat cestu, jak by to šlo. To bylo potřeba tenkrát v Korintě, ale je to potřeba i dnes. Takže zkusme si z toho odnést jednak to, že Bůh tady v tomto hledá, jak by to šlo, hledá, jak to udělat, jak nám vyjít vstříc, jak nám pomoct, a od nás čeká, že my Ho v tom napodobíme a budeme uvažovat stejně.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu	13:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.84 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium je takový, jak už to zaznělo v komentáři, opravdu pěkný a poutavý příběh. Je to látka, která se dobře probírá i s dětmi v náboženství. Jednak se to dá dobře představit, dobře nakreslit, ale taky se to dá dobře zahrát jako scénka.    Více...

---

Boží milosrdenství je větší než naše hříchy

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Boží milosrdenství je větší než naše hříchy	13:04
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.05 MB]

Bratři a sestry, vrátíme se zase k prvnímu čtení. Úryvek, který jsme dnes slyšeli, byl původně písní, v originále byl rýmovaný. Byla to píseň, která má dvě hlavní myšlenky. Ještě bych asi měl říct, že tento úryvek vznikl někdy kolem roku 539 před Kristem, tedy těsně před návratem Izraelitů do Palestiny, do zaslíbené země, a patří do takzvané druhé části, do Deutero-izaiáše.    Více...