Boží milosrdenství je větší než naše hříchy

	Boží milosrdenství je větší než naše hříchy	13:04
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.05 MB]

Bratři a sestry, vrátíme se zase k prvnímu čtení. Úryvek, který jsme dnes slyšeli, byl původně písní, v originále byl rýmovaný. Byla to píseň, která má dvě hlavní myšlenky. Ještě bych asi měl říct, že tento úryvek vznikl někdy kolem roku 539 před Kristem, tedy těsně před návratem Izraelitů do Palestiny, do zaslíbené země, a patří do takzvané druhé části, do Deutero-izaiáše. A teď ten úryvek má dvě takové silné a veliké myšlenky. Ta první myšlenka je o tom návratu domů a druhá myšlenka o odpuštění.

Začneme od konce, od toho odpuštění. Po dědičném hříchu, můžeme říci, zlo nás provází každý den našeho života. Každý den nějakým způsobem musíme volit, musíme se rozhodovat, vybírat. Není to jenom záležitost, že bychom řekli: „Někdy se s tím musím potýkat,“ ale každý den.

Když se tady mluví o tom odpuštění, tak jednak prorok říká, že jim Bůh odpustí zlo, které páchali, které konali, ale odpustí jim také jejich nevěru, nevíru, to, že zapomínali na Boha, že zapomínali na toho, který je vyvedl z Egypta, který jim dal zemi, který jim dal všechno. A zase tady toto zapomínání nebylo záležitostí, že by se řeklo: „Někdy, občas. No, někdy jsme zapomněli, ale často to nebylo.“ Naopak, že to bylo „velmi“. Často zapomínali, často se k svému Bohu nehlásili, dělali, že ho neznají, že ho nepotřebují, že se bez něho obejdou.

A prorok říká: „Bůh vám odpustí. Bůh vám odpustí, přestože se to takhle táhne, dalo by se říct, od začátku.“ Tam je jmenovaný praotec Jákob. Jákob, jak víme, je postava taková velmi zvláštní. Jednak ukradl prvorozenecká práva svému bratru Ezauovi, a, můžeme říci, byl vůči Bohu drzý. Právě, když ukradl ta práva a musel utíkat z domu ke svému strýci Lábanovi, tak se mu zjevuje Bůh a nabízí mu svou pomoc. My bychom čekali, že Jákob v pokoře přijme, protože je na tom opravdu špatně, nemá nic a nikoho, ale Jákob si klade podmínky: „Když se o mě budeš starat, když se v pořádku vrátím domů, když se mi nic nestane, tak já ti budu sloužit, já v tebe budu věřit.“ Je to úplně něco jiného než třeba Mojžíš a Abrahám. Tito dva byli velmi pokorní, Jákob byl drzý. Ale Bůh mu toto odpouští. Bůh se o něho opravdu stará a Bůh splní všechno to, co si Jákob přál. Ale Jákob teda taky potom se Bohu klaní, věří mu.

Ten dnešní úryvek chce říct: „Už od Jákoba se to táhne, od zakladatele dvanácti izraelských kmenů.“ Jákob měl deset dětí svých, dva Josefovy syny adoptoval, takže to je těch dvanáct, od kterých se počítá dvanáct kmenů Izraele. Už od této doby to tady je, že chvíli jste věrní, chvíli se ke mně znáte a pak se ke mně neznáte. Často z důvodu malicherných, z důvodu okamžitého prospěchu, nebo i proto, že se za mě stydíte, že chcete vypadat lépe, tak se ke mně neznáte. Zapomínáte na mně, ale já vám odpustím. Znakem toho, že Vám odpustím, bude to, že se vrátíte domů, že se vrátíte do své země.

Bylo to rozhodnutí krále Kýra, že vyhnanci, zajatci z Palestiny, z Izraele se mohou vrátit domů. Bylo to rozhodnutí téměř neočekávané a celkem náhlé, a lidé byli v pokušení, aby vysvětlovali toto rozhodnutí, toto dovolení, jako výsledek své diplomacie: „My jsme to tam domluvili, my jsme dobří. My jsme na něho působili diplomaticky a on to dovolil.“ Anebo druhá varianta: „No, něco se tam slavilo, a víte, voni ti králové ani moc nevědí, co podepisují, tak von to tam v nějaké slabé chvilce podepsal.“ Ne, nic takového, ani výsledek Kýrovy slabosti, ani výsledek dobré diplomacie, ale Boží dar.

Znamení odpuštění: budete se moci vrátit domů. Co to znamená to „domů“? To znamená „ke kořenům“. A právě Bůh od nich nečeká jenom to, že se přestěhují z jedné země do druhé, ale že se vrátí ke kořenům své víry, ke kořenům své existence, toho, z čeho vyrůstal. Často se říká právě, že když se lidé někam přestěhují, jsou přistěhovalci, že jsou ti lidé takzvaně vykořenění. A to „být vykořeněný“ znamená, že člověku něco chybí v životě, že nemá pevný základ. Tím, že Hospodin jim říká: „Vrátíte se do své země,“ tak taky chce říct: „Vrátíte se k tomu základu.“

Bratři a sestry, o toto má jít v našem každém návratu nejenom z těch cest fyzických, ale i tenkrát, když o něčem uvažujeme, když o něčem přemýšlíme, když přemýšlíme o tom, co jsme dělali třeba minulý rok. Teďka bude doba postní a zase budeme uvažovat o svém jednání. Vždycky tam má být tady tento rozměr, návrat k tomu základu, k těm kořenům.

„Cestu vytvořím na poušti a řeky na neschůdných místech.“ Nešlo tam o to, že by tam nebyla ta silnice. Silnice byla přes tu poušť, nebo spíš stezka, po které chodily karavany. Jistě, na té cestě domů se jim stavěly do cesty různé překážky, ale to dovolení, ta možnost vrátit se domů, to je to, co má tady na mysli prorok, takhle jim Bůh tvoří cestu.

Teď se vrátíme k tomu prvnímu: „Nevzpomínejte na věci minulé a nedbejte na to, co se dávno stalo.“ Když byli v Babylóně, tak vzpomínali, jak se měli doma dobře, jak měli svoje hlavní město, jak měli svého krále, svůj chrám a já nevím co, jak to tam všechno bylo lepší. Ale vzpomínali také na to, jak jejich předkové odcházeli z Egypta, a říkali: „Tam se našim předkům stavěly do cesty překážky: poušť, voda v moři, nepřátelští vojáci. To všechno Hospodin odstranil, překonal celkem lehce. Proč to teď nepřekoná v našem životě, v tuto chvíli. Proč nám se tady staví do cesty různé těžkosti a překážky?“ A prorok říká: „Nevzpomínejte na věci minulé.“

Bratři a sestry, když se zeptáte mnoha lidí, co je to náboženství, o čem to je a k čemu to je, tak řeknou: „No, to je vzpomínání. To je vzpomínání na to, co bylo. Tam se vzpomíná třeba na to, jak ti Izraelité šli z Egypta, jak se Ježíšek narodil v Betlémě a já nevím ještě co. Vzpomíná se. To bylo, to už dneska neplatí, to už dnes je k ničemu.“ Tito lidé se mylně domnívají, že náboženství, víra, která patří k náboženství, je záležitost minulosti. Omyl, víra se obrací do budoucnosti, k tomu, co přijde, k tomu, co má přijít.

A někdo by mohl říct: „Proč se teda vracíme, proč se díváme zpátky?“ Protože chceme, aby ta naše víra byla takzvaně rozumná, abychom měli něco, co tu naši víru podpoří, podepře, a to jsou právě ty vzpomínky, to je to připomínání si toho, co Hospodin vykonal pro Izraelity, co vykonal pro naše předky, co vykonal pro celý svět, pro všechny lidi, a říkáme si: „Když toto Bůh v minulosti vykonal, takhle se postaral, věříme a doufáme, že se postará i o nás a že to takhle bude fungovat i dál, protože ten Bůh je pořád stejný. Ten Bůh se nemění, nezměnil se a on nemění svoje postoje.“

Bratři a sestry, víra a naděje jsou záležitostí budoucnosti, toho, co má přijít a toho, co s námi bude. Je potřeba, abychom si tohoto byli vědomi, abychom na toto nezapomínali a abychom, když na to přijde, to třeba i vysvětlovali, že ti, kteří se domnívají, že náboženství a věci s tím související patří minulosti, se hluboce mýlí.

„Hle, já dělám věci nové. Teď již vzcházejí. Což to neznáte? Cestu vytvořím na poušti.“ Oni toužili po tom, aby Bůh pro ně udělal nějaký takový zázrak, jako tenkrát, když jejich předkové odcházeli z Egypta. Takový zázrak se nestal. Jenom pro připomenutí: když odcházeli z Egypta, přešli suchou nohou Rákosové moře, čtyřicet let chodili po poušti, a potom znovu suchou nohou přešli koryto Jordánu. Když se vraceli z Babylóna, nic takového se nestalo. Nebyl tam žádný takovýhle div, nadpřirozený úkaz, ale bylo tam to dovolení, že mohli vrátit domů.

Bratři a sestry, abych to celé shrnul. Jak jsem říkal, začne doba postní. Budeme uvažovat o svém životě, o tom, kam se má náš život ubírat. Uvědomme si, že i o nás se Bůh stará. Máme oživit svoji víru a naději, které se dotýkají budoucnosti. Máme si uvědomit, že Bůh je ten, který neopakuje, nekopíruje. Bůh pro každého člověka má vytvořenu zvláštní cestu. Ty návraty byly dva – jeden z Egypta, druhý z Babylóna – každý z nich byl úplně jiný, ale byly to návraty, byly to nové začátky. A takhle to má Bůh namyšleno s každým z nás.

„Hle, činím věci nové.“ Bůh je ten, který tvoří originály. Nikdo z nás není stejný, všichni jsme originálem.

Bratři a sestry, a to, co nám připomínalo dnešní čtení na svém závěru, bylo to, že sice nás provází v našem životě zlo, hřích, ale provází nás také Boží milosrdenství, Boží odpuštění. A to Boží milosrdenství je větší než naše hříchy. Od nás se jenom očekává, že o to odpuštění, o to milosrdenství požádáme.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu	13:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.84 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium je takový, jak už to zaznělo v komentáři, opravdu pěkný a poutavý příběh. Je to látka, která se dobře probírá i s dětmi v náboženství. Jednak se to dá dobře představit, dobře nakreslit, ale taky se to dá dobře zahrát jako scénka.    Více...

---

Osobní svědectví svatého Pavla

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Osobní svědectví svatého Pavla	10:46
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.23 MB]

Bratři a sestry, my se dnes poprvé v těch našich úvahách nad Pavlovými listy setkáváme s druhým listem apoštola Pavla do Korinta. Celkem se z něho čte osmkrát – dneska je sedmá neděle v mezidobí a po následujících osm nedělí, ale v liturgickém období.    Více...