Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu

	Bůh má pro každého z nás připravenou osobní cestu	13:16
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.84 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium je takový, jak už to zaznělo v komentáři, opravdu pěkný a poutavý příběh. Je to látka, která se dobře probírá i s dětmi v náboženství. Jednak se to dá dobře představit, dobře nakreslit, ale taky se to dá dobře zahrát jako scénka. A většinou, když to probíráme, tak dětem pokládám tu stejnou otázku, kterou položil Pán Ježíš těm, kteří tam seděli kolem něho: „Co je těžší říct, odpouštějí se ti hříchy, anebo vezmi své lehátko, postav se a jdi domů?“ No, a děti se snaží odpovědět. Zkuste o tom chvílu přemýšlet, a pokud nezapomenu, tak na konci promluvy vám řeknu, jak je to s tou správnou odpovědí.

Tématem dnešní neděle je právě odpuštění hříchů. Zaznělo to jak v evangeliu, tak to zaznělo v prvním čtení z knihy proroka Izaiáše. Je to takzvaný druhý Izaiáš, který k nám dnes promlouval, a je to tedy z období, kdy Izraelité už se mají připravit na návrat do své vlasti. Je to tedy krátce před skončením babylonského zajetí.

To, co jsme dnes slyšeli, to byla vlastně píseň. Prorok to tedy neříkal, ale zpíval. My jsme z té písně slyšeli dvě sloky. V té sloce, kterou jsme slyšeli nejdříve, se právě mluví nebo zpívá o tom, že se Izraelité vrátí domů. A v té druhé sloce se zpívalo o odpuštění hříchů. Odpuštění je něco, co na jednu stranu máme rádi – když se s někým usmíříme, máme z toho dobrý pocit. Na druhou stranu je to něco, o co se těžko žádá. Když mám někde jít a poprosit za odpuštění, tak se mi do toho nechce. Proč? No, protože na jedné straně já se musím pokořit, přiznat chybu. Na druhé straně můžu narazit na to, že ten, ke kterému přicházím, takzvaně dělá drahoty, nechává se doprošovat. A z těchto důvodů lidé už odedávna přemýšlejí a říkají si: „A nešlo by to nějak jinak?“ A tak někoho napadlo, že třeba asi úplně nejlepší by bylo, kdyby člověk nedělal chyby. Kdyby si dal tu práci a postupně se zbavil všech svých nedostatků tak, aby nemusel nikoho prosit za to odpuštění. Jako zní to hezky, zní to lákavě, ale skutečně tudy cesta nevede, není to v lidských silách. Není to v našich silách, abychom toto takhle zvládli. Navíc v tomto postoji je jedno takové velké pokušení, velké nebezpečí. Člověk, který je dokonalý, který nemá chyby, tak takový člověk nikoho nepotřebuje. Ten člověk je ve velkém nebezpečí, že se v něm bude vzmáhat pýcha: „Stačím si sám.“

Bratři a sestry, když přicházíme k Bohu a žádáme ho za odpuštění, za prominutí, tak tam zůstává ten moment toho zahanbení, toho vlastního sebepokoření, ale můžeme si být jistí a můžeme počítat s tím, že Bůh nebude dělat drahoty, že se nenechá doprošovat.

Slyšeli jsme vlastně v poslední větě toho prvního čtení: „Vymazávám kvůli sobě tvé nepravosti. Nevzpomenu na tvé hříchy.“ Všichni znáte určitě tu situaci, kdy jste se o něco snažili. Mám na mysli třeba, já nevím, když muž se snaží v dílně něco vyrobit. Ale i žena může třeba se snažit něco ušít nebo uvařit a ono se to nedaří. Tak člověk to nejdříve začne opravovat. Říká si: „Tak já to nevzdám,“ a teď to zkouší nějakým způsobem dát do pořádku, uvést to v chod tak, jak by to mělo být. A ono se to nedaří a člověk s tím delší nebo kratší dobu bojuje, a pak je v pokušení to zahodit a říct: „Když to nejde, tak já to vzdávám.“ Jak lidově říkáme: „Kašlu na to!“

Tak takhle Bůh nejedná. Bůh není takový, že by svět, nás, svoje dílo, že by nás vyhodil a že by řekl: „Tak já si pořídím něco nového, něco lepšího.“ On to, zkrátka a dobře, s námi nevzdá. Už Izraelité jsou o tom ujištěni.

To dnešní čtení začínalo slovy: „Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo.“ Zase, my jsme ochuzeni o souvislosti. Neznáme souvislosti, a proto nám ta slova nepřipadají zvláštní. Ale když je prorok zazpíval, tak to jeho posluchače doslova tahalo za uši. Proč? Protože oni znali, především z knih Mojžíšových a dalších spisů, větu, která je tam velmi často: „Vzpomeň Izraeli…, pamatuj Izraeli…, nezapomeň Izraeli…“ A u nás tady je přesný opak. Takže se ptali proroka: „Jak to vysvětlíš? Jak je to možné?“ Mojžíš říká: „Nezapomeň Izraeli.“ Známe i známou odpověď z žalmu: „Nezapomínejte na Boží skutky.“

O co jde prorokovi? Nechce, aby Izraelité nebo kdokoli jiný ztratil vazbu na minulost. Minulost je základ, ze kterého vycházíme, to, na čem dále stavíme. Ale prorok nechce, aby se Izraelité takzvaně utápěli ve vzpomínání na minulost. To nám taky hrozí, to hrozí lidem všech dob, všech generací. Člověk, jak jdou roky, tak vzpomíná a říká si: „A když jsem byl mladší, tak to na sebe lidi byli hodnější, byli slušnější. I v tom kostele bylo víc lidí a zdvořilejší to bylo všechno, to chování a takhle.“ Může být. Něco bylo lepší, ale něco zas bylo horší. Ono se to tak pořád jako střídá. Prolíná se to a promílá se to. Ale právě člověk by neměl spočinout v minulosti.

Bratři a sestry, a tady se dostáváme k určitému jádru problému. Jak vidět, tížilo to Izraelity už těch, já nevím, víc než 400 let před narozením Pána Ježíše. Vzpomínali: „Když jsme vycházeli z Egypta…, když jsme dostali Desatero…, když jsme měli chrám…, když jsme byli svobodní…“ Oni se zapomněli dívat do budoucnosti. Náboženství nás vede k tomu, abychom se dívali do budoucnosti.

Teď věřím tomu, že mnohé z nás tato věta překvapila. My vnímáme náboženství jako něco, co nás vede k pohledu dozadu. Jistě, když slavíme Vánoce, Velikonoce, připomínáme si, co se stalo. Vzpomínáme na to, ale to by bylo málo. My k tomu musíme přidat to, čemu se cizím slovem říká nějaká aktualizace. My k tomu musíme přidat to, jak to budeme prožívat dnes a co s tím udělám zítra. Všimněme si, když Ježíš povolává svoje učedníky, tak jim říká: „Pojď za mnou, následuj mě.“ A koneckonců poslední věta Ježíšova byla: „Říkám ti, vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů.“ Je to obráceno do budoucnosti.

Bratři a sestry, to je hlavní poselství té dnešní neděle. Jednak že Bůh není takový, že by se nechal prosit, doprošovat, když ho žádáme o odpuštění, ale také, že máme s ním počítat dnes, zítra. Že ho máme zahrnout do svých plánů pro zítřek a do své přítomnosti pro dnešek.

Potom dál prorok pokračuje a říká: „Hle, dělám věci nové, teď již vzcházejí, což to neznáte?“ Zase, když máme nějaký problém, něco nás tíží, tak si vzpomeneme, jak Bůh v minulosti pomohl mně, někomu jinému a říkáme si: „Kéž bys to, Bože, zopakoval. Kéž bys to udělal znovu.“ Ale Bůh má tolik fantazie, že on se neopakuje. On je natolik velkorysý, že dělá vždycky něco nového.

Izraelité, když šli z egyptského otroctví do zaslíbené země, tak šli přes Rákosové moře. Byl to velký zázrak, a cítili tu podporu Boží. A teď se ptali: „Dobře, my teda půjdeme domů z Babylóna a máme jít přes poušť,“ a té cesty se báli: „Nikdo tam není, je to obtížené, dravá zvířata, žádná voda, žádná vegetace. Bože, uděláš nějaký zázrak?“ Neudělal. Neudělal viditelný zázrak. Poušť se nerozestoupila, písek nezmizel, nevyrostly tam palmy a oázy s vodou, ale stalo se něco jiného. Oni dostali odvahu. Oni dostali sílu přejít tu poušť. Takže můžeme říci: „Zázrak se stal, ale jinak.“

Bratři a sestry, Bůh se neopakuje, ale pro každého z nás má připravenu zvláštní cestu, skutečně jaksi osobní cestu. Buďme si toho vědomi a ať nás to nepřekvapuje. Ale počítejme s tím v našem životě, Bůh o mně ví a on mi pomůže. Ale nebude to třeba za cenu viditelných zázraků. Ta jeho pomoc bude spíš taková jaksi méně zřejmá, ale bude tady.

A jak je to s odpovědí na tu otázku, co je těžší nebo co je lehčí? Já myslím, že děti už by vám to řekly, protože některé z nich to slyšely už několikrát, tu otázku, a slyšely už i odpověď: Obojí je stejně těžké a pro člověka je obojí nemožné. Nemožné říct: „Postav se, vezmi tu postel a jdi domů,“ a stejně tak je nemožné pro člověka říct: „Odpouštějí se ti hříchy.“ To může skutečně jenom Bůh. Proč to Ježíš takhle staví? Protože na příkladu toho nemocného on chce ukázat to, jak hřích, jak zlo ničí člověka. Ten nemocný byl ochrnutý, paralyzovaný, nebyl schopen pohybu. A Ježíš říká: „Zlo takto paralyzuje, takto spoutává tebe, člověče! Nezapomeň na to. Ale ty máš možnost přijít, ty máš možnost, jak se toho zbavit. Můžeš přijít a říct: ‚Prosím tě, očisti mě, prosím tě, pomoz mi, ať se toho zbavím.‘“ A potom Bůh přichází, aby člověku vrátil tu volnost, svobodu a radost.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Boží milosrdenství je větší než naše hříchy

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Boží milosrdenství je větší než naše hříchy	13:04
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.05 MB]

Bratři a sestry, vrátíme se zase k prvnímu čtení. Úryvek, který jsme dnes slyšeli, byl původně písní, v originále byl rýmovaný. Byla to píseň, která má dvě hlavní myšlenky. Ještě bych asi měl říct, že tento úryvek vznikl někdy kolem roku 539 před Kristem, tedy těsně před návratem Izraelitů do Palestiny, do zaslíbené země, a patří do takzvané druhé části, do Deutero-izaiáše.    Více...

---

Osobní svědectví svatého Pavla

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;

	Osobní svědectví svatého Pavla	10:46
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 28 kb/s, 2.23 MB]

Bratři a sestry, my se dnes poprvé v těch našich úvahách nad Pavlovými listy setkáváme s druhým listem apoštola Pavla do Korinta. Celkem se z něho čte osmkrát – dneska je sedmá neděle v mezidobí a po následujících osm nedělí, ale v liturgickém období.    Více...