Rubrika
HomilieBůh má zájem o člověka
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.02.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;
Bratři a sestry, ten dnešní evangelní úryvek pojednává o velice známém zázraku, dobře se to vykládá, vypravuje, děti se o tom rády učí v náboženství, ale tady jde o něco jiného. Tady se teprve objevují Ježíšovi nepřátelé. Od tohoto okamžiku, od této rozmluvy se znalci zákona, Ježíš začíná mít nepřátele. A začíná je mít právě proto, co o sobě říká. O to tam šlo. Ten úryvek má spojitost s tím, co následuje. Říká se tomu pět kontroverzí, pět takových střetů, které má právě Ježíš se znalci zákona a s farizeji. Ten dnešní, to byl první střet. Ježíš tím ukazuje, že tady začíná něco nového, že prostě končí to, čemu se říkalo Stará smlouva, a že bude platit úplně něco nového; to, čemu se říká Nová smlouva nebo my říkáme Nový zákon. V čem je to nové? Je to nové v tom, že Bůh odpouští člověku, že Bůh přichází, aby se ujal člověka. Ježíš začal svoje působení tím, že začal mluvit, učit. Potom k tomu přidal zázraky, a nakonec řekl, že on má moc odpouštět hříchy. Takže první reakce lidí byla: „No, to je nějaký učitel.“ On začal dělat zázraky a oni si řekli: „No, on bude asi něco víc, možná nějaký prorok.“ Ale odpouštět hříchy? Jak jsme to dnes slyšeli: vždyť to může jenom Bůh. Ježíš řekl, to co řekl, schválně před těmi znalci zákona. Kdo to byli? Co to bylo za skupinu lidí? Oni to Písmo svaté, to, čemu my říkáme Starý zákon, oni ho opisovali. Tenkrát nebyl knihtisk, takže když bylo potřeba novou knihu, tak někdo musel sednout a opsat to. V tehdejší době existovaly celé dílny, takové malé továrny, na opisování knih. Samozřejmě Židé, pokud šlo o Písmo, Mojžíšův zákon, tak tomu věnovali zvláštní pozornost a nemohl to dělat kdekdo. Byli to lidé zvlášť pro tento úkol vybraní a školení. A oni to skutečně znali, doslova zpaměti. A oni si měli vzpomenout na to, že v knize Daniel se používá titul Syn člověka, ten titul, který si pro sebe vyhradil Pán Ježíš. A v té knize Danielově se mluví o tom, že ten Syn člověka byl přiveden k starci velikého věku, a ten stařec velikého věku mu dal moc. Tím starcem se myslí samozřejmě Bůh. Jinými slovy, Ježíš říká těm zákoníkům: „Já jsem si to nevymyslel, já jsem si tu moc nepřisvojil, ale ona mi byla dána. Nikým jiným, ale samotným Bohem. Já si tady nic nevymýšlím, já si tady na nic nehraji. Já pouze plním úkol, který mi byl svěřen.“ A oni to nějak nechtěli pochopit. Ne, že by nemohli, ale nechtěli pochopit. Že to šlo pochopit, to jsme mohli poznat už na samém začátku toho dnešního úryvku. Přišel domů, rozkřiklo se to, a přišlo tolik lidí, že se nevešli ani do toho domu. Tak seděli kolem toho domu; přede dveřmi, u okna, aby aspoň slyšeli, aby slyšeli to, co říká. On mluvil právě o tom odpuštění, o tom, že Bůh má zájem o člověka.
Bratři a sestry, tady se naskýtá taková otázka, u jakých dveří sedím já? Do jakého domu chci vstoupit? Jakému učení naslouchám? Každý z nás je před takovými pomyslnými dveřmi, někdy jsou to dveře virtuální, někdy skutečné. Chtěli bychom vstoupit do nějakého světa. Ale stojí to za to? Má to význam? Je mnoho lidí, kteří se dneska tlačí u dveří, které slibují nějakou zábavu, ať už jsou to dveře stadiónů nebo dveře různých klubů a jiných podniků. Ti lidé tam ale hledají zapomenutí, oni chtějí utéct ze své životní situace a zapomenout na všechny těžkosti, na všechny prohry, na všechna zklamání. A tyhle podniky jim to umožňují na určitý čas, na pár hodin. Pak ten člověk zase těmi dveřmi vyjde a padne to na něho a zavalí ho to znovu jako balvan. A člověk zjistí, že je v tom ještě trochu víc namočený a že je v tom ještě hlouběji, než byl předtím. Protože nic takového toho člověka nemůže naplnit, uspokojit, nic takového z toho člověka nesejme tíhu toho zklamání, balvan toho, že jsem něco zkazil. To může udělat jenom Ježíš.
Bratři a sestry, zamysleme se nad tím, před jakými dveřmi stojíme a kam chceme vstoupit, jestli jsme ochotni se kvůli Ježíšovi někde tlačit. Jsme ochotni se tlačit kvůli různým věcem, ale jsme ochotni to udělat kvůli Ježíšovi? Ježíš celou tady tu epizodu ukončuje tím, že toho nemocného uzdravuje. A všimněme si: on něco řekne, a pak se to stane. To je potvrzení toho, že on si tu moc nepřisvojil, že mu byla dána. V Písmu svatém je to tak vždycky. Bůh řekl a stalo se. Tak je popisováno stvoření světa v první knize Mojžíšově. „Bůh řekl: ‚Buď světlo!‘ A stalo se, bylo světlo.“ A tak můžeme pokračovat. „Ježíš řekl: ‚Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů.‘ On se zvedl a šel domů.“ To je potvrzení toho, že všichni ti lidé, kteří se tam tlačili, že mohou být uspokojeni, že jim Ježíš může dát to, co oni čekají, to, co potřebují, že to může dát každému z nás. Ti, kteří byli v tom domě a kolem toho domu, oni to tak nějak cítili, podvědomě. Poznali: „Tomuhle člověku,“ oni nevěděli přesně, kdo to je, „tomuhle člověku na nás záleží. On má o nás zájem a on nám může dát to, co my hledáme.“ Bratři a sestry, my to máme v mnohém ulehčené, my už víme, že to nebyl jenom člověk, my už máme ujasněnou spoustu dalších věcí, ale i my musíme udělat to rozhodnutí. Zůstanu u těhle dveří a nebo půjdu někam dál? Zůstanu tady u něho, který plní to, co slíbil, na jehož slovo je spolehnutí? A nebo půjdu někam jinam, kde se mluví mnoho slov, spoustu velkých slov, spoustu slibů, ale všechno to jde do prázdna?
Ještě bych chtěl připomenout jednu myšlenku, která ani tak moc nesouvisí s tím, co jsem říkal doteď, ale je tam také velice důležitá a je důležitá pro naši životní situaci. „Když Ježíš viděl víru těch čtyř, kteří ho tam nesli, řekl ochrnulému...“ Je to zajímavé, že se nedívá a neptá se toho ochrnulého: „Věříš, že to mohu udělat? Jak jsi na tom?“ Ale viděl viděl víru těch čtyř, tak říká... Na co teď narážím? Narážím na to, co bolí vlastně většinu rodin u nás. A to, že část rodiny je věřící a část nevěřící. Část rodiny se hlásí k víře a část rodiny se vzdaluje od víry. A ti věřící se často ptají a říkají si: „Co můžu pro ně udělat? Já bych je rád přivedl do kostela, oni nechtějí. Já bych je rád přesvědčil, oni nechtějí. Co mohu udělat?“ Tady vidíme odpověď. Často si říkáme: „Není to marné, to moje snažení?“ Není. „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému...“ Bratři a sestry, berme to i jako povzbuzení, povzbuzení pro nás, abychom vytrvali v tom být skutečně dobrým příkladem, abychom byli těmi, kteří druhé třeba i přinášejí k Ježíšovi, abychom byli těmi, kteří zprostředkovávají to setkání. Protože Ježíš, když uvidí naši víru, bude jednat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je takový, jak už to zaznělo v komentáři, opravdu pěkný a poutavý příběh. Je to látka, která se dobře probírá i s dětmi v náboženství. Jednak se to dá dobře představit, dobře nakreslit, ale taky se to dá dobře zahrát jako scénka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.02.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;
Bratři a sestry, vrátíme se zase k prvnímu čtení. Úryvek, který jsme dnes slyšeli, byl původně písní, v originále byl rýmovaný. Byla to píseň, která má dvě hlavní myšlenky. Ještě bych asi měl říct, že tento úryvek vznikl někdy kolem roku 539 před Kristem, tedy těsně před návratem Izraelitů do Palestiny, do zaslíbené země, a patří do takzvané druhé části, do Deutero-izaiáše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 43,18-19.21-22.24b-25; 2. čtení 2 Kor 1,18-22; evangelium Mk 2,1-12;
Bratři a sestry, my se dnes poprvé v těch našich úvahách nad Pavlovými listy setkáváme s druhým listem apoštola Pavla do Korinta. Celkem se z něho čte osmkrát – dneska je sedmá neděle v mezidobí a po následujících osm nedělí, ale v liturgickém období. Více...