Rubrika
HomilieJežíš nás nezachraňuje od smrti, ale zachraňuje nás ve smrti
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
Bratři a sestry, prožíváme 5. neděli postní a církev nám předkládá zase jeden z důležitých textů z Janova evangelia. Je to z 11. kapitoly a text je o trošku ještě delší než minulou neděli. Tématem, nadpisem tohoto textu je vzkříšení Lazara.
Je to text velmi důležitý. Teolog svatý Jan Chryzolog nazývá tento text znamením znamení. My bychom řekli, nejdůležitější znamení, podstatné znamení. Znamení, které nám osvětluje Ježíšova slova, kdy on sám o sobě říká: „Já jsem vzkříšení a život.“
Samozřejmě říci tuto větu je poměrně jednoduché, ale dokázat to? Dokázat skutečnost „já vám dám věčný život“? Jak nám to, Ježíši, dokážeš? Jak se osvědčíš, že jsi hodný naší víry, abychom ti svěřili svoje životy? Jde o to, že pokud nám Ježíš chce dát věčný život, měl by být také pánem života tohoto času.
Text, který nám předkládá svatý Jan v té 11. zmíněné kapitole, je popisem historické události, potom je k tomu přidána teologická interpretace a Jan k tomu ještě přidává své některé osobní poznámky. Všechno má v tomto vyprávění své místo, i ten nejmenší detail.
Úryvek začíná slovy: „Byl jeden nemocný.“ České slovo nemoc je od slova „ne moc“. Tedy ten, kdo má nějakou chorobu, nemá moc, nemá sám sebe v moci, není schopen se o sebe postarat. Je závislý na druhých.
Lazar znamená „Bůh pomáhá“ a Betánie se překládá do češtiny jako „dům chudého“. Ježíš tedy přichází jako Bůh do domu chudého, aby pomohl. Aby pomohl někomu, kdo si nemůže sám pomoci.
Marie, Marta a Lazar. Jsou tři. Je to to nejmenší společenství, komunita. Je to malá komunita věřících, kteří jsou obklopeni lidmi jiné víry. A tato malá komunita reaguje na situaci, která se odehrává kolem nich – na radosti, starosti, bolesti, nemoci anebo také smrt. Jak se s tím srovnáme?
Bratři a sestry, my, lidé, se nechceme smířit se smrtí. Člověk je jediný tvor, který je si vědom toho, že jednou zemře. A hrajeme se smrtí to, co bychom mohli přirovnat k šachové partii. Jsme neustále v šachu, který nám dává smrt. Víme, že ji nemůžeme porazit, a tak se ji snažíme oddálit. Tomu všemu říkáme kultura, vědění. Podnikáme někdy velké kroky, důležité kroky, ale někdy jsou ty naše kroky a cesty absurdní až bizardní. Protože všichni dobře víme, že jednou, jednoho dne nám smrt dá mat. A zde naproti tomu stojí právě Ježíšovo slovo: „Já jsem vzkříšení a život.“ Pane, jak se s tím srovnáš? Jak nám dokážeš, že si nevymýšlíš, že máš pravdu?
My bychom si přáli, aby nás Ježíš zachránil, vysvobodil od smrti. Ale to nejde. My jsme smrtelní. My bychom si přáli, aby Ježíš oddálil, nejlépe nekonečně, okamžik naší pozemské smrti. Znovu opakuji, to nejde. Ježíš nás nezachraňuje od smrti, ale zachraňuje nás ve smrti.
Můžete mi v tuto chvíli namítnout: „A není to hra se slovíčky, s předponami, s předložkami a podobně?“ Ne, je to tak. Ježíš nás zachraňuje ve smrti. Zachraňuje nás tím, že vstupuje do našeho života, do naší existence a přijme i tu smrt. Ježíš nás zachraňuje tím, že všechno, co dělá, je propojeno jeho soucítěním. V tom úryvku se několikrát říká, že se Ježíš zachvěl nebo že také zaplakal.
V úryvku se dozvídáme o tom, že za Marií a Martou přišli židé z Jeruzaléma, aby je potěšili v jejich zármutku. Člověk má ve své povaze, že chce být solidární. Zažíváme to dnes víc než jindy. Lidé šijí roušky, vaří jídlo hasičům, policistům, snaží se vyrábět součástky přístroje, které jsou nedostatkové, a je to v pořádku. Důležité je, aby ta solidarita právě nezůstala u planých a prázdných slov. Pokud je vyplněna pomocí, je to naprosto v pořádku. A takto koná Ježíš.
Přichází, ale nevstupuje do vesnice, která je plná zármutku. Zastaví se před domem smutku. Marie a Marta postupně vychází k němu. To je to, co Ježíš chce, aby se člověk neutopil ve svém zármutku. Protože ten zármutek bývá často takovou propastí, něčím, co člověka může pohltit.
První, co Ježíš říká: „Člověče, vyjdi z toho. Podívej se na to z jiné strany.“ I my se dívejme na naši současnou situaci a na to, co se děje kolem nás, z pohledu evangelia. Apoštolové říkají Ježíšovi, že by bylo potřeba jít do Betánie, protože Lazar je nemocný. Ale Ježíš na to říká: „To není nemoc k smrti, ale k oslavě Boží.“
Bratři a sestry, jenom pod vlivem evangelia, pod vlivem víry v Ježíše Krista můžeme říct tuto paradoxní větu. To, co se zdá, že může být ke škodě, ke zmaru člověka, Ježíš obrací právě ve zdar a obrací to v úspěch.
Hlavní postavou celého toho příběhu je Lazar. Ale to se nám tak zdá na první pohled. Lazar je ten, který bude vrácen do existence tohoto světa a tohoto života. Někdo může namítnout: „Ano, Lazar za nějakou dobu umře znovu a Ježíš už tam nebude.“ Je to pravda, ale toto Lazarovo vzkříšení (není to zmrtvýchvstání, je to vzkříšení) ukazuje, že vláda a moc smrti už je omezená. Že je zde někdo, kdo to za krátký čas změní svým zmrtvýchvstáním – Ježíš Kristus.
Ale dalšími dvěma důležitými postavami jsou právě sestry Marie a Marta. Jak už jsem zmínil, obě běží za Ježíšem a říká, napřed je to Marta: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím i teď, že ač bys žádal Boha o cokoliv, Bůh ti to dá.“ Za nějakou chvíli Marie řekne: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“ Obě vyjadřují víru v Ježíšovo božství, v to, že Ježíš má moc člověka probudit k životu, a Ježíš je dovede k tomu, že oni nakonec vyznají: „Pane, my v tebe věříme,“ a nakonec dojde ke vzkříšení obou dvou sester. Ony to ještě neví, ale ony přijmou víru v Ježíše Krista jako Zachránce a Spasitele lidského pokolení. Ony mu uvěří, že dává život věčný.
Bratři a sestry, na promítacím plátně vedle mě vidíme hrob, který je v Jeruzalémě. Je součástí baziliky Božího hrobu. Je ve zdi této baziliky. Celý ten otvor je vysoký asi jeden metr, a za ním je malá jeskyňka, ve které vidíme svítit světlo. Není to tedy nic velkého. Není to nic, kde by se člověk mohl postavit. Ježíš, když volá Lazara z hrobu, v češtině to známe, jsou to slova: „Lazare, pojď ven!“, v řeckém originále je to: „Lazare, sem, ven!“ Skoro nám to připadá, jako že je to neuctivé, ale je to rozkazovací způsob, je to naprosto rozhodné slovo, ve kterém Ježíš říká: „Lazare, patříš ke mně. Patříš sem, ven, aby byl se mnou.“
My si pod dojmem některých filmů přestavujeme, že Lazar pohodlně vyšel vzpřímeně z hrobu. Ale tady to spíš bylo tak, že se musel pracně vysoukat z této díry ve skále. Takto ty hroby byl velké nebo spíš malé. I tato skutečnost nám ukazuje, že získat věčný život, usilovat o věčný život, že to není nic snadného. Že to vždycky bylo, je a bude spojeno s námahou. Ale jde o to, abychom my, každý z nás, abychom slyšeli Ježíšova slova: „Sem, ven! Pojď sem, ven, ke mně. Já tě volám. Mně není jedno, že se někde pachtíš, ale chci, abys byl se mnou, abys byla u mě, protože jenom já dávám smysl tvému pozemskému životu a volám tě k životu věčnému.“
Kéž tedy každý z nás stejně jako Lazar uslyší Ježíšova silná slova a podle nich jedná.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
Bratři a sestry, příběh o vzkříšení Lazara je sám o sobě tak pádný, že se k tomu těžko něco dodává. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale na tento text se velmi těžko káže. Kdybychom ho chtěli rozebírat verš za veršem, tak bychom tady byli velmi dlouho. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
Bratři a sestry, slyšeli jsme jeden z takových zásadních textů evangelia svatého Jana a Jan tady staví před nás takovou velice působivou mozaiku, ale člověk tu mozaiku musí objevit, musí se do toho textu ponořit a teprve když uvidí souvislosti, tak pochopí, co všechno svatý Jan tady zaznamenal, co všechno chce nám předat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
Bratři a sestry, položíme si otázku, co má člověk dělat, aby dobře žil, jak má dobře vypadat jeho život.
Asi si všichni říkáte: „To jsme zvědaví, co nám na to řekneš.“ Všichni víme, že to není vůbec jednoduché a rozhodně si nemyslím, že bych tady podal nějakou vyčerpávající odpověď, spíš několik takových střípků do mozaiky. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
17.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ez 37,12-14; ž. Žl 130; 2. čt. Řím 8,8-11; evang. Jan 11,1-45;
Dnes je pátá neděle postní a je poslední postní kázání. Tentokrát má téma: Vzdělávání ve víře. Se vzděláváním je to kolikrát potíž. Člověku se nechce číst, a když tak se dívá na takové ty biblické příběhy pro děti v televizi apod. Číst Písmo svaté nebo nějakou náboženskou knihu je něco, do čeho se musí člověk nutit, ale přesto je to důležitá věc. Jsou lidé, kteří mají schopnost něco se naučit, přijmout rozumem, velkou. Jsou lidé, kteří tuto schopnost tak velkou nemají. Každý by měl načerpat tolik vědomostí, co mu umožňuje jeho kapacita mozku. Více...