Rubrika
HomilieJak ho poznali při lámání chleba
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
Bratři a sestry, vyprávění o dvou učednících, kteří jdou do Emauz, zaznamenal ve svém evangeliu pouze svatý Lukáš. Proč ho tam třeba ti ostatní nemají? No, protože ho nepokládali za tak důležité. Všechna evangelia, všechny biblické spisy jsou inspirované Duchem svatým. To znamená, že ten Duch svatý povzbudil toho autora, vedl ho, aby vypracoval tady to určité dílo, a chránil ho, aby tam nebyly nějaké omyly. Nicméně Duch svatý toho autora nějakým způsobem netlačil: „Musíš to napsat takto, musíš zmínit to anebo ono.“ Ten autor pořád byl svobodným člověkem, a jako svobodný člověk si vypracoval nějakou koncepci, nějakou osnovu, a zařadil do toho díla to, co považoval za důležité, za podstatné. Známe to třeba i z filmu, že třeba filmaři natočí víc scén, a pak ve finále tam všechny nedají, protože si řeknou: „Tahle scéna by třeba nějak rozbíjela ten děj. Odváděla by od hlavní myšlenky. Ztrácelo by se to hlavní poselství, které chceme sdělit.“ A tak i evangelisté byli tady v této pozici. Měli svoji nějakou osnovu a zařadili tam to, co považovali za nejdůležitější.
Třeba u svatého Jan a je zjevení v Galileji u Genezaretského jezera, které zase není v jiných evangeliích. A v evangeliu svatého Jana je přímo ta věta, že Ježíš vykonal mnoho dalších zázraků, mnoho dalších skutků, ale ty zaznamenány nejsou. Tedy Jan ve svém evangeliu, které je napsáno jako poslední, to přímo i říká. Odkazuje na toto a říká: „My jsme zdaleka nezvládli prostě zapsat všechno.“
Proč tedy Lukáš jako jediný zmiňuje cestu do Emauz? Právě proto, že se mu hodí do té koncepce, do té celkové osnovy. Vlastně to rozuzlení je opravdu řečeno na konci: „Jak ho poznali při lámání chleba.“
Jaká je koncepce, jaká je osnova Lukášova evangelia? Lukáš píše pro křesťany takzvané třetí generace. První generace, to je třeba apoštol Šimon Petr, Jan, ženy, které utíkaly k hrobu. Ti všichni, kteří viděli, že v pátek položili Ježíšovo tělo do hrobu, bylo tam a v neděli je hrob prázdný a kámen je zázračným způsobem odvalený. To jsou tedy ti, kteří s Ježíšem mluvili, kteří se ho dotýkali, kteří se s ním setkali fyzicky.
Druhá generace, to je třeba apoštol svatý Pavel, který se přidal později. Ten už s Ježíšem nemluvil fyzicky, ale mluvil, byl v kontaktu s těmi, kteří měli tuto fyzickou zkušenost setkání s Ježíšem. No, a třetí generace, to už jsou vlastně lidé, kteří jsou odkázáni na svědectví těch předchozích. Ono už je to pak jedno, jestli jsme křesťany třetí, páté, patnácté nebo dvacáté generace. I my jsme ve stejné pozici. I my jsme odkázáni na svědectví těch, kteří tu byli před námi. A tak svatý Lukáš chce říct těm křesťanům třetí generace a všech dalších generací: „Je potřeba se setkat s Pánem v jeho slově a v jeho chlebě.“ A tuto zkušenost, toto setkání musely zažít i ty dvě první generace. V tom je to stejné. Jestliže právě třetí generace a dalších generace se domnívají a říkají si: „My to máme těžší,“ tak je to jenom zdánlivé.
Proč? Mluví se tady o dvou učednících. Jeden je jmenován jako Kleofáš, druhý je bezejmenný. Ne že by Lukáš neznal jeho jméno, to je záměr. Kdo to byl Kleofáš? No, nevíme to přesně, musíme to brát s rezervou, ale jedna z těch hypotéz je, že to byl Ježíšův příbuzný, dokonce na úrovni strýce nebo prastrýce, tedy někdo blízký. Lukáš používá tohoto člověka, kterého ti první křesťané znali, aby řekl: „Dívejte se, i tenhle se těžko propracovával k víře v Ježíše Krista zmrtvýchvstalého. I tento člověk s tím zápasil a byly okamžiky, kdy v tom neměl jasno.“
To druhé místo je bezejmenné, protože je vyhrazeno pro každého z nás. Tam máme dosadit každý sebe. Sebe především v těch situacích, kdy nevíme jak dál, nevíme kudy dál, jsme bezradní, jsme nějak zklamaní, v depresi a podobně, když se rozhodujeme, kudy dál.
Dopředu řeknu, že ti emauzští učedníci se nerozhodli dobře. Jejich cesta do Emauz je útěk pryč. Možná se bude zase zatýkat, příbuzní v politických procesech bývají nejvíc ohrožení, proces s Ježíšem byl politický, takže pryč.
Svatý Lukáš si dává práci, že líčí cestu, co dělali. „Hovořili spolu o to všem, co se stalo.“ Tam je v originále slovo homilein, homilie, kázání, promluva. Je to taková činnost vlastně, která někoho obohacuje. Někdo mluví, někdo poslouchá, pak se to třeba může i vyměnit, ale ten, kdo naslouchá, odchází obohacen. Oni tedy vlastně v té cestě, v tom dialogu, oni byli obohaceni, jeden druhého obohacoval. Nebylo to jenom tak, že by si jenom stýskali nebo tak. Navíc oni o tom uvažovali, tady ten překlad není úplně dobrý, s takovým zápalem, zanícením. Nebylo to tak v klidu, tak jak to vypadá. Byla to debata velmi zapálená a byla to debata, kdy měli v určitých situacích nebo v určitých otázkách rozdílné názory. Oni si takzvaně nepřizvukovali, nemluvili jednohlasně. O to je to právě krásnější, že byli takoví zapálení tady do toho.
Co jim dělalo největší problémy? No, Velký pátek a Ježíšova smrt na kříži. Samozřejmě oni chtěli mesiáše, zachránce, kterého budou oslavovat, kterému budou tleskat, kterého budou vítat. Jim se líbila Květná neděle. A ten Velký pátek, to je ten problém. To je to, na čem se to právě nějak v tuto chvíli všechno zaseklo. Oni Ježíše znali, ale znali ho a nějakým způsobem ho chápali, přijímali do Zeleného čtvrtka. S Velkým pátkem měli velký problém a se vzkříšením už úplně největší. Jaký je smysl toho kříže? Proto Ježíš se k nim přidává a vysvětluje, odhaluje. Proroci o tom mluví v náznacích, že Zachránce zachrání tím, že sám zemře. Pouze jedno místo vlastně, kdy prorok říká: „Budou hledět na toho, kterého probodli.“ To je, řekli bychom, takové nejmarkantnější místo, které naznačuje, ukazuje, jakou smrtí Ježíš zemře. To „probodli“ můžeme brát v tom smyslu, že ho přibili na kříž nebo potom že i potom probodli srdce. Ale jinak jsou to náznaky. Ale ty náznaky se na Ježíšovi splnili, a oni jako lidé Smlouvy o tomto měli mít aspoň jakousi povědomost. Měli aspoň vědět, že tyto výroky existují.
Nicméně tedy vraťme se k tomu, že Ježíš se přidává ke dvěma učedníkům, kteří nejsou příliš dobrými vzory, protože oni odcházejí z Jeruzaléma v okamžiku, kdy ženy přijdou a řeknou: „On tam není. Hrob je prázdný, kámen je odvalený.“ Ani toto je nezastavilo. Oni skutečně měli velmi slabou víru. A k těmto učedníkům se slabou vírou se připojuje Ježíš. Je to přesně v tom duchu, kdy on říká: „Přišel jsem uzdravit nemocné, přišel jsem posílit slabé.“ Ježíš se nestaví na stranu těch vítězů, těch silných, ale právě na stranu těch slabých, těch pochybujících, těch hledajících. V tom je ten úryvek pro nás velmi, velmi poučný a má nám dodat odvahu, má nás posílit.
Na konci je potřeba udělat rozhodnutí. Ježíš totiž nikoho nenutí. Jestli chcete, já zůstanu. „Jestli nechcete, já půjdu.“ Je to na nich. A tak oni se rozhodnou zůstat. Každý z nás musí udělat toto rozhodnutí. Na základě čeho to rozhodnutí udělají? „Vždyť nám s ním bylo dobře. Copak nám nehořelo srdce?“ Takto poeticky to říká Lukáš. Ale řečeno obyčejně, bylo nám s tebou dobře. Chtěli bychom, aby to pokračovalo.
Jedna z takových zásad říká, že nadpřirozené předpokládá přirozené. Že tedy je potřeba vycházet z obyčejných věcí, a teprve na tom stavět něco vyššího. A přesně toto udělá Ježíš. Těm učedníkům je dobře. Oni nedokážou popsat proč, nedokážou to třeba pojmenovat, ale tak to cítí. Věřím tomu, že každý z nás to někdy zažil už, a nedokážeme říct třeba proč. To nemá žádné proč, protože tam byl Ježíš. S Ježíšem je dobře. A na základě této zkušenosti my potom jsme ochotní jít dál.
Co udělají? Zvednou se a vrátí se do Jeruzaléma. Tam je totiž církev. Ježíš si přeje, abychom svoji víru neprožívali jenom jako jednotlivci, každý sám, ale abychom ji prožívali společně, v církvi. Církev se realizuje v diecézi, ve farnosti, církev se realizuje na mnoha úrovních a v mnoha podobách, ale má to být vždycky společné. Máme společně usilovat o to, abychom poznali Pána, abychom ho poznali v jeho slově a v jeho chlebě.
Bratři a sestry, vzpomeňme na emauzské učedníky, až se budeme rozhodovat, když budeme uvažovat o tom, kterou cestou jít. Oni si vybrali cestu, která nevedla nikam. Byla to slepá cesta. Kdyby se jich Ježíš neujal, oni by zůstali v Emauzích a nikdo by už o nich asi neslyšel. Ale Ježíš je ochotný s námi jít po našich životních cestách, i když třeba to nemá nějaký velký smysl, i když to třeba nemá nějaký cíl, ale Ježíš s námi jde, aby nás na toto upozornil, aby nás opravil a aby nám pomohl potom jít po té cestě, která skutečně k cíli vede.
Ať je nám zkušenost, příběh emauzských učedníků, posilou na naší životní cestě.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.05.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
Bratři a sestry, dnešní texty bychom mohli shrnout do jedné věty: K čemu to všechno bylo? K čemu bylo všechno to, co podstoupil, prožil, protrpěl Pán Ježíš o Velikonocích, k čemu je všechno naše, řekli bychom, trápení, veškeré situace, které nemáme nějak rádi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
Bratři a sestry, my jsme v prvním čtení slyšeli dosti dlouhou řeč, kterou měl apoštol Petr veden Duchem svatým hned ten den, můžeme říci, v zápětí, kdy na něho a na apoštoly sestoupil Duch svatý. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
Bratři a sestry, my se dnes budeme zase zamýšlet nad tím, co napsal svatý Petr. Je to text, který byl v prvé řadě určen někomu jinému, ale je určen i nám. Je to text, i když to na první pohled tak nevypadá, polemický. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
 |
Cum Clavis | 13:09 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.77 MB] |
Bratři a sestry, chtěl bych se ještě dneska v promluvě vrátit k tomu, co prožíváme. Vyšel bych asi z té věty, kterou jsem tady říkal už minulou neděli a kterou řekl kardinál Vlk: „Smrtí papeže církev neumírá.“
Papež Jan Pavel II. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
14.04.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,14.22-33; ž. Žl 16; 2. čt. 1 Petr 1,17-21; evang. Lk 24,13-35;
Bratři a sestry, znamení doby poznat v knihách Písma a ve znameních doby, jakým směrem má jít církev dál, není jednoduchá otázka. V poslední době o tom ve své knize hovoří Otec Aleš Opatrný, a ta kniha se jmenuje Pastorace v postmoderní společnosti. Několik myšlenek bych vám rád dnes a příští neděli přiblížil.
Působení církve spíš uvnitř než navenek se nazývá slovem pastorace. Je to takové slovo, které mnoha lidem nic neříká, ale jeho smysl je dát odpověď evangelia na otázky lidí dnešní doby. Více...