Rubrika
HomilieO modlitbě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
 |
O modlitbě | 14:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.27 MB] |
Bratři a sestry, abychom dobře pochopili podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se šli modlit do chrámu, tak si musíme připomenout větu, kterou jsme slyšeli minulou neděli: „Ježíš vypravoval svým učedníkům, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ Ježíš tedy pokračuje v této myšlence a mohli bychom říci, že Ježíš dnes mluví, řekněme, o kvalitě té modlitby.
Jednak tedy jsou tady určité požadavky na to, jak ta modlitba má vypadat, nemá být mechanická. Takovým vzorem mechanické modlitby jsou takzvané modlitební mlýnky. To jste viděli určitě v nějakém cestopise z Himalájí, kde jsou modlitební mlýnky v lámaistických chrámech. Je to válec, po jeho obvodu je napsána ta modlitba a nějaký člověk, který třeba vůbec neumí číst, přijde a ten mlýnek roztočí. A podle tady té nauky, čím víc se ten mlýnek točí, čím déle se točí, čím intenzivněji se točí, tím je také lepší, intenzivnější modlitba toho, kdo s tím točí. Potíž je v tom, že on vlastně neví, co je na tom napsáno, takže neví, jestli děkuje, prosí nebo podobně. Takže toto Ježíš rozhodně neschvaluje.
Ale druhá věc, o co Ježíšovi tady jde, je vlastně také vnitřní rozpoložení člověka, který přichází. Ježíše zajímá, co se dělo před tou modlitbou, než přišel. A také samozřejmě, co bude potom.
Než se dostaneme k tomu evangelnímu podobenství, tak bych se chtěl zastavit u žalmu, protože ten žalm velmi děkoval. Je to modlitba. Ustavičně chci velebit Hospodina. Vždycky bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu ať se chlubí moje duše. A tak to vlastně pokračuje. Je to žalm, který postupuje podle písmen hebrejské abecedy, je to žalm třicátý čtvrtý, ale co je na tom důležité a co je důležité na této modlitbě, je to, kdo ji řekl, a hlavně kdy ji řekl.
Pronesl ji král David, ale to ještě nebyl králem. Naopak utíkal. Byl v nebezpečí, že ho Saul nechá zabít, a proto utíká. Utíká pryč, nemá nic a musí utéct na nějaké místo, kde Saul nevládne. A tak uteče s pár lidmi do města, které se jmenuje Gat. Saul tady nevládne, z této strany je klid, ale je tu jiná potíž. Před nějakou dobou David zabil Goliáše, tedy nejsilnějšího z Filištínů, a tento Filištín, Goliáš, bydlel ve městě Gat. Taky se jmenoval Goliáš z Gatu. A teď samozřejmě David byl zpozorován a okamžitě to hlásili místnímu králi: „Je tu David, ten, který zabil tvého nejsilnějšího bojovníka.“ A teď čekají, bude odveta, nebude odveta, bude se ho chtít snažit koupit, nebo co bude, jak to bude?
No, a nevypadá to pro tu družinu nijak dobře. Oni nechtějí ani bojovat ve službách tady toho místního krále, ani nechtějí bojovat s nimi. Oni tam přišli, aby si obstarali jídlo, a vypadá to špatně. A David v tuto chvíli pronáší slova tady této modlitby.
Ví, že Bůh se postará, že pomůže. Nemá žádnou jistotu, má pouze víru. A David po té vnější stránce před svými druhy projeví, ukáže, že doufá v Hospodina, pronese tuto modlitbu a po té vnější stránce udělá tah, který nikdo nečeká – začne předstírat, že je pomatený. A když ho uvidí ten místní král, on David různě vykřikuje, škrábe do zdí různé značky a podobně a ještě dělá další věci, tak když ten král ho uvidí, protože asi mu nabízeli, aby Davida koupil, aby David za něho bojoval, tak říká: „Vždyť vidíte, je blázen. Copak nemáme dost svých bláznů? Ať jde pryč.“ A v klidu je nechají všechny odejít.
Takže David v okamžiku, kdy nemá nic, říká: „Spoléhám, věřím a děkuji,“ vlastně už dopředu.
Posuňme se už k dnešnímu evangeliu. Ježíš staví takovou modelovou situaci, kterou všichni znali. Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto. Mluvili jsme o králi, nějakém filištínském. Samozřejmě když k němu někdo přicházel, tak si musel kleknout, ne-li lehnout na zem. V té době to bylo tak, že učitel seděl, žáci stáli. Hodně se tam dbalo na to, aby byla zachována ta hierarchie, tedy kdo je výš, kdo je níž. V okamžiku, kdy dva lidé stojí proti sobě, tak tím dávají najevo, jsme si rovni. A tady v tomto podobenství tento farizeus vlastně říká: „Bože, jsme si fifty, fifty. Ty a já jsme na stejno.“ To už je to první, v čem se mýlí.
A v duchu se modlil. Tam je řecký obrat hoti se auton, což znamená jako modlil k sobě. Mluvil k sobě v duchu. Znamená to na jednu stranu, že z něho nešel žádný zvuk, nikdo to neslyšel. Ale to „k sobě“, to už tušíme, co tím Ježíš chce říct. Že ten farizeus se domnívá, že mluví k někomu nebo s někým, ale on to říká sobě, on obhajuje sebe, on sám sobě dokazuje, jak je dobrý, jak je dokonalý a jak by ho všichni teda měli obdivovat.
„Bože, děkuji ti, že nejsem.“ Tato věta, tento výrok Ježíšovy posluchače doslova chytil za uši. Proč? Protože ve druhé knize Mojžíšově, když se zjevuje Bůh Mojžíšovi v hořícím keři a Mojžíš se zeptá: „Jak se jmenuješ?“ tak on řekne: „Jahve.“ Já jsem. Já jsem, já jsem slyšel, já jsem přišel, já pomohu. A tady teďka tento člověk, ten farizeus říká: „Já nejsem. A já za to děkuji, že nejsem.“
My děkujeme za to, že jsme, že máme. Že jsme zdraví, že jsme v pořádku někam dorazili, docestovali, že jsme dokončili nějaké dílo. Zkrátka a dobře děkujeme za něco, co je, nikdy za něco, co není. Nejsem. Je to opravdu postavené na hlavu, a tady toto vlastně ukazuje na tu zvrácenost nebo spíš převrácenost myšlení tady tohoto člověka.
Lupiči, podvodníci, cizoložníci. Lupiči jsou ti, kteří berou něco, co jim nepatří. On si to neuvědomuje, ale on si taky přisvojuje cizí věci. On se tváří, jako by jeho život patřil jenom jemu, jako kdyby on byl jeho pánem, jako kdyby si ho dal.
Podvodníci, to jsou ti, kteří jednají nečestně, kteří nějakým způsobem křiví pravdu a podobně. Což on taky.
Cizoložníci jsou ti, kteří mají problémy ve vztazích, problémy s láskou, nejsou schopni něco akceptovat. Ale on akceptuje všechno, protože on se domnívá, že je úplně dokonalý.
A nakonec ukáže, jako že „nejsem jako támhle ten celník“. Ten celník je pro něho shrnutí všech těch chyb, protože on vybírá ty peníze pro ty okupanty. Určitě vybírá víc, než by měl, a určitě z toho, co vybere, tak si něco nechává, takže určitě krade. Ten výrok je podobný výroku, který jsme slyšeli nedávno, o tom, že všetci tuná kradnú. Ale on ne. Já odvádím, já se postím dvakrát týdně.
Postit se měli jednou za rok na svátek smíření, na Jom kipur. Ale on dvakrát týdně. Odvádí desátky. Ve starším překladu to bylo takové košatější, tam se ty plodiny jmenovaly – desátky z kopru, máty, routy, všechny ty plodiny tam byly vyjmenovány. To byly daně. Ty daně platil ten producent, ten kdo to vypěstoval. Nikdy ne ten spotřebitel. Ale co když? Co když je tam ten nezaplatil? A to už jsme zase u toho. On ví, co by měl dělat ten druhý. On podezírá toho druhého, že ten druhý udělal něco špatně. Ale já? Já jsem v pořádku. Ale on mohl udělat něco špatně. Já neříkám, kdo to udělal špatně, ale mohl. Už tam zasívá toho červíka nedůvěry, už tam zasévá to semeno „všichni jste špatní“, ale já ne.
Celník stojí daleko. V tom podobenství stál vzadu a neodvažoval se pozdvihnout oči k nebi, k Bohu. Ta vzdálenost mezi oltářem a tím celníkem naznačuje, že ten celník je si vědom toho, že v jeho životě to není všechno v pořádku, že v jeho životě mnoho věcí potřebuje nějakou nápravu. A Ježíš dokonce říká, že se ten celník ani nemodlí. Celník „říká“. Nedělá si nárok, že je to modlitba. „Bože, buď milostiv mně, hříšnému.“ Nevyjmenovává všechno, protože není schopen si vzpomenout, neví, co to je, ale všechno to tam shrnuje do toho a říká: „Já bych chtěl být lepší.“
A teď, jak se k tomu celému, bratři a sestry, postavit? Farizeus udělal tu chybu, že řekl: „Děkuju, že nejsem, jako ten celník.“ My bychom udělali stejnou chybu, kdybychom si řekli: „Bože, děkuju ti, že nejsem jako ten farizeus.“ Bylo by to podobné. Ježíš v tomto podobenství používá obrazy dvou lidí, ale my můžeme říci, že farizeus i celník, že to jsou dvě polohy, které jsou v každém z nás. Jsou to krajní polohy. Jedna ta poloha ukazovat se, jak já jsem dobrý, radit těm druhým, co mají dělat, protože já to vím nejlépe. Na druhé straně je to ta poloha zase krajní, kdy si člověk uvědomuje právě svoje chyby, svoji nedostatečnost. Ale pak jsou tady v každém z nás ještě další polohy, třeba někde vprostřed.
Ochota změnit se, ochota zápasit s tím, co vidím jako zlé, jako špatné. Ale potom je tam taky tam ta slabost, že stokrát jsem začal a stokrát jsem se neposunul a podobně. Je v nás tedy několik těchto poloh a jde o to, která ta poloha nakonec zvítězí. Jde o to, co bude mít navrch.
Ježíš říká: „Celník se vrátil domů ospravedlněný.“ Celník se vrátil s tím, že dostává novou šanci. Farizeus šanci nedostal, protože o ni nežádal.
Bratři a sestry, slyšeli jsme dnes několik modliteb, skutečných. Krále Davida, když utíká. Slyšeli jsme tady to podobenství o tom farizeovi a celníkovi, kdy je to jako modelová situace. Ale ve druhém čtení jsme slyšeli modlitbu, a to byla taky modlitba, vyznání apoštola Pavla. A to už v momentě, kdy říká: „Už se blíží ta chvíle, kdy budu muset vydat to svědectví. Kdy budu muset ukázat, čeho si vážím nebo čeho si cením víc, jestli života nebo své víry.“ A on říká: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem dokončil, víru jsem uchoval.“ Je to vyznání, mluví o sobě, ale mluví o sobě s velkým vděkem vůči Bohu, vůči tomu, kdo mu to dal, a mluví o sobě s velkou pokorou.
Bratři a sestry, vzpomeňme si ve svých modlitbách, když budeme prožívat něco obtížného, na Davida, který utíká. Vzpomeňme na Pavla, který se takto modlí před tím momentem, kdy má vydat to velké svědectví. Vždycky se postavme před Pána upřímně, vždycky si uvědomme, že jsou v nás oba dva, myslím tím ten celní i ten farizeus, ale že je i v nás ten další, který má dobrou vůli se s těmi chybami, slabostmi prát a měnit to k lepšímu.
Kéž se tak s Boží pomocí stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, evangelium minulé neděle končilo, nevím, jestli mám říct, Ježíšovým povzdechem, nebo spíš takovou otázkou, kdy Ježíš říká: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Víra je to, co otvírá člověku dveře do věčného života, a Pán Ježíš tady právě staví takovou konstrukci, aby si to člověk dokázal nějak představit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, při dnešní neděli víc myslíme na to, jak hlásat evangelium a kde je třeba hlásat evangelium. Všechny ty tři texty, o kterých jsme slyšeli, mluví o hlásání evangelia. Apoštol Pavel ho hlásá z vězení, Ježíš ho hlásá vyvolenému národu a stejně tak i první čtení z knihy Sirachovcovy bylo takové hlásání evangelia, Boží zvěsti dovnitř mezi vyvolený národ. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, úryvek, který jsme dnes slyšeli ve druhém čtení z druhého listu apoštola Pavla Timotejovi, je svým způsobem výjimečný, protože je to Boží slovo a toto Boží slovo nám zvěstuje autor. Zpravidla Pavel mluví o tom, co Bůh dělá pro lidi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, možná, že nás trošku překvapil dnešní komentář, který říkal, že hlavní myšlenkou dnešního evangelia je modlitba. Překvapivé to bylo v tom, že nás komentář uvádí na to, že je velmi důležité to, co člověk dělá předtím, než se jde modlit. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Drazí v Kristu! Rodiče vybírali dárek pro svého syna k Vánocům. Chtěli pěkné lyže. On si je přál. Pan farář, který tam byl s nimi, se jich ptá: „No, ale nemyslíte, že je to trochu brzo? Vždyť Vánoce jsou teprve za dva měsíce, do Vánoc času dost.“ Ale ti rodiče říkali: „To není pravda, potom už nebude nic a už se nebude moct vybírat. Tak je dobře si to všecko zavčas nachystat.“ Ano, je to pravda. Je třeba všecko udělat včas, raději o něco dřív.
Teď budeme mít také svátky. Takové svátky jako Štědrý den. Více...