Rubrika
HomiliePán nikomu nestraní, Pán je spravedlivý
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, při dnešní neděli víc myslíme na to, jak hlásat evangelium a kde je třeba hlásat evangelium. Všechny ty tři texty, o kterých jsme slyšeli, mluví o hlásání evangelia. Apoštol Pavel ho hlásá z vězení, Ježíš ho hlásá vyvolenému národu a stejně tak i první čtení z knihy Sirachovcovy bylo takové hlásání evangelia, Boží zvěsti dovnitř mezi vyvolený národ.
Chtěl bych se zase u tohoto textu chvíli zastavit. V kostce bych připomněl, co už jsem tu říkal před nějakou dobou. Kniha Sirachovcova patří mezi nejmladší spisy Starého zákona. Vznikla někdy kolem roku 190 před narozením Pána Ježíše v Palestině. Napsal ji člověk, který se jmenoval Ježíš ben Sira, a jeho vnuk tuto knihu donesl do Egypta, přeložil do řečtiny a od toho momentu se stala ta kniha známější. Do toho Egypta ji přinesli asi po šedesáti letech od napsání.
O čem ta kniha je? Ta kniha zachycuje život Izraele těsně před makabejskými válkami, tedy v době, kdy vládnou v Izraeli Řekové, zavádějí tam řecké zvyklosti, staví se proti víře v Hospodina, proti zachovávání Smlouvy a někteří z Izraelitů jsou těmi novými pořádky fascinováni, nadšeni, někteří nevědí, co si o tom mají myslet, a mnohým se to samozřejmě zase nelíbí. A Sirachovec vybízí k tomu, aby byli Izraelité věrni smlouvě, kterou uzavřeli s Hospodinem na Sinaji. V té době mnoho lidí z Izraele přestávalo věřit a tato kniha připomíná, co všechno Izraelité získali smlouvou s Hospodinem, a píše se v té knize, jak si mají udržet víru. Mluví se tam o modlitbě, mluví se tam o bohoslužbě v chrámu a o tom, jak prožívat svoji víru.
Dneska jsme ale četli trošku něco jiného. My bychom to dnes mohli označit jako sociální učení. Ne snad přímo sociální učení církve, ale jsme v určité sociální oblasti. V době Sirachovcově platilo v Izraeli „kdo má moc, ten má taky pravdu“. Jinými slovy, ten, kdo má moc, si může dělat, co chce. Může se chovat, jak chce, a projde mu to u lidí. Sirachovec připomíná a říká: „Bůh ale jedná jinak.“
Celý ten dnešní úryvek je zasazen v takovém rámci: Bůh je spravedlivý, nestraní nikomu a jeho činnost ve světě směřuje k tomu, aby rozsoudil spravedlivě a obnovil právo. Tím právem se také myslí zachovávání smlouvy. Obnovil smlouvu, kterou uzavřel Bůh s Izraelity na Sinaji.
Bratři a sestry, tady vidíme několik věcí, ve kterých nemáme jasno. Bůh soudí spravedlivě a chce obnovit právo. To je smysl Božích zásahů na tomto světě. A Bůh nikomu nestraní. Jak to vidíme my? No, my bychom chtěli, aby nám stranil. My říkáme: „No, my přece v Tebe věříme, tak něco pro nás udělej, nějak nás zvýhodni.“
A potom, co po něm chceme? No, chceme po něm zázraky: „Bože, tady mi ulehči. Tady mi trošku uber. Víš, tady trošku na to právo zapomeň. Zapomeň na tu smlouvu. A mohl by ses na mě dívat trošku lépe, než na ty, kteří do toho kostela nechodí.“ Ale Pán nikomu nestraní, Pán je spravedlivý.
Před tím úryvkem, který jsme slyšeli, byl jeden veršík, který byl moc pěkný. Nedokážu ho přetlumočit slovo od slova, ale spíš jde o ten smysl. Svatopisec tam připomíná, že není možné, když člověk jedná nečestně, špatně, není možné potom přinést oběť a myslet si, že je to v pořádku. Tedy není možné Boha podplatit tak, jako lidi.
Můžeme se tomu smát, ale já sám znám několik příkladů toho, kdy různí zlodějíčci, podvodníčci, když se chystali, že něco vyloupí, vykradou, tak zašli do kostela pomodlit se, aby je nechytili, aby to pro dobře dopadlo. Eventuelně taky zapálili svíčku, aby jejich podvodné snažení mělo úspěch. Tady vidíme a tady dobře chápeme, taky je nám to k smíchu, že takhle to nejde. Ale mnoho lidí se staví před Boha podobně: „Víš, Pane Bože, já jsem tady sice něco provedl někomu, ale to bude dobrý, to se srovná.“ A Bůh říká: „Nesrovná. Mě nepodplatíš. Já od tebe čekám (a teď to jsou slova Ježíše Krista), že Boha budeš mít rád nadevšechno a bližního jako sám sebe.“ Jsme tady vlastně v tom, čemu se říká přikázání lásky k bližnímu, a nemůžeme si myslet, že Bůh jaksi zavře oči, ale Bůh řekne: „Vyrovnej to. Srovnej ty účty, dej to do pořádku a potom přijď'!“
Mluvilo se tady o různých typech lidí, kterým je ublíženo: o sirotcích, o utlačovaných, utištěných, o vdovách. Víceméně to jsou na jedné straně životní situace, životní osudy lidí, ale také to je určitá klasifikace. Kdo to byla vdova? My tím označujeme ženu, které zemřel její muž, ale v době Starého zákona to znamenalo ještě něco svým způsobem horšího. Pohybujeme se v době, kdy společnost byla uspořádaná úplně jinak. Toto je důležité mít na paměti, než budu pokračovat. V té době žena byla majetkem svého muže. Ona ho musela poslouchat. Na oplátku za tuto absolutní poslušnost také byl muž povinen se vlastně o tuto ženu absolutně postarat. To znamená zajistit obživu, zajistit šaty, zajistit bydlení, ale zajistit také to, aby té ženě nikdo neubližoval a aby byla chráněna její čest, její dobrá pověst. To znamená, že když si někdo z jeho manželky udělal legraci, tak ten muž musel jít a zjednat nápravu. Buď se ten dotyčný musel omluvit anebo to skončilo nějakým soubojem.
Tedy muž byl ten, který se o tu ženu kompletně staral, zajišťoval všechno. V okamžiku, kdy zemřel manžel, tak ta žena se vracela do svého rodného domu, kde jí toto zajišťoval její otec. Jestliže ale zemřel manžel a rodiče té ženy byly už také mrtví a její děti nebyli dospělé, pak to byla vdova. To znamená žena, která nemá zastání, žena, ze které je možné si udělat legraci, kterou je možné okrást, které je možné ukřivdit, protože tu není nikdo, kdo by se jí zastal.
Bratři a sestry, ti Izraelité v době, kdy vznikla kniha Sirachovcova, si připadali jako vdova. Tou vdovou je tady myšlen celý izraelský národ. Proč? Protože neměli krále, vládli jim cizinci, kteří znesvětili chrám, dělali si legraci z nich, z jejich náboženství, dělali si legraci z toho, jak se oblékají, co jedí, jak žijí. Oni ve své vlasti se stali lidmi druhé kategorie. Byli menšinou, opovrhovanou menšinou.
Bratři a sestry, když se na to podíváme, zjistíme, že my jsme na tom podobně. Nám taky nerozumí, dělají si z nás legraci, ušklebují se nad námi a podobně. Jsme menšinou. A teď, kde čekáme nějaké zastání? Kde čekáme pomoc? A všechny ty dnešní texty nám říkají: „Pomoc čekej tam, kde je: u Boha.“ Ale aby se to změnilo, Bůh nebude dělat zázraky. Bude připomínat, že jeho činnost vede k tomu, aby na světě byla spravedlnost. Ale také ty, člověče, musíš něco udělat. Musíš se zapojit do této mise, do toho zvěstování evangelia.
Krásně to je opravdu u svatého Pavla v tom druhém čtení, které jsme slyšeli. Pavel je ve vězení, očekává popravu a říká na jedné straně: „Při mé první obhajobě se mě nikdo nezastal,“ ale vzápětí říká: „Pán stál při mně a dal mi sílu.“ Tady je to rozuzlení. My čekáme, že Pánova pomoc se bude projevovat zázraky – zázraky, nějakými nadpřirozenými divy. Ale on nás provází jinak. Jestliže ho o to budeme prosit, každému z nás dá sílu. Každého z nás povede, abychom byli schopni hlásat evangelium.
Bratři a sestry, první církev se šířila tak rychle proto, že v první církvi nebyli žádní misionáři z povolání, ale všichni se považovali za hlasatele evangelia.
A nakonec bych tady chtěl zopakovat jednu myšlenku, kterou jsem tu už říkal před nějakými pěti, šesti lety. Když odcházíme z kostela, když končí mše svatá, tak jsme vyzváni: „Jděte ve jménu Páně.“ „Bohu díky.“ Latinsky je to: Ite Missa Est. To není doslovný překlad. Slovy „Ite Missa Est“ rozpouštěli římský senát. Doslova to znamená: „Jděte, jste posláni!“ To říkal ten, kdo vedl zasedání toho senátu, a říkal to vlastně těm senátorům: „Jste posláni, abyste doma řekli to, co jste tady slyšeli, o čem jsme se tady usnesli, na čem jsme se uradili.“ Nebyla televize, nebyl rozhlas, nebyly telefony. Vždycky bylo nutné, aby někdo přišel a buďto to řekl, nebo eventuelně přečetl, ale vždycky to záleželo na lidech.
Bratři a sestry, s těmito slovy končí každá naše bohoslužba. Jděte, jste posláni, nebo jděme, jsme posláni, abychom zvěstovali, co jsme tu viděli, co jsme tu slyšeli, čeho jsme byli svědky. Nestačí jenom se modlit za misionáře a prosit za misijní povolání někde pro Afriku a Oceánii, ale je potřeba uvědomit si, že všichni máme být misionáři, že všichni jsme od Boha posláni.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, evangelium minulé neděle končilo, nevím, jestli mám říct, Ježíšovým povzdechem, nebo spíš takovou otázkou, kdy Ježíš říká: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Víra je to, co otvírá člověku dveře do věčného života, a Pán Ježíš tady právě staví takovou konstrukci, aby si to člověk dokázal nějak představit. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
 |
O modlitbě | 14:35 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.27 MB] |
Bratři a sestry, abychom dobře pochopili podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se šli modlit do chrámu, tak si musíme připomenout větu, kterou jsme slyšeli minulou neděli: „Ježíš vypravoval svým učedníkům, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, úryvek, který jsme dnes slyšeli ve druhém čtení z druhého listu apoštola Pavla Timotejovi, je svým způsobem výjimečný, protože je to Boží slovo a toto Boží slovo nám zvěstuje autor. Zpravidla Pavel mluví o tom, co Bůh dělá pro lidi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Bratři a sestry, možná, že nás trošku překvapil dnešní komentář, který říkal, že hlavní myšlenkou dnešního evangelia je modlitba. Překvapivé to bylo v tom, že nás komentář uvádí na to, že je velmi důležité to, co člověk dělá předtím, než se jde modlit. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;
Drazí v Kristu! Rodiče vybírali dárek pro svého syna k Vánocům. Chtěli pěkné lyže. On si je přál. Pan farář, který tam byl s nimi, se jich ptá: „No, ale nemyslíte, že je to trochu brzo? Vždyť Vánoce jsou teprve za dva měsíce, do Vánoc času dost.“ Ale ti rodiče říkali: „To není pravda, potom už nebude nic a už se nebude moct vybírat. Tak je dobře si to všecko zavčas nachystat.“ Ano, je to pravda. Je třeba všecko udělat včas, raději o něco dřív.
Teď budeme mít také svátky. Takové svátky jako Štědrý den. Více...