Rubrika Homilie

Spravedlivý bude žít pro svou věrnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;

Spravedlivý bude žít pro svou věrnost11:14
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.48 MB]

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech textů, které jsme právě vyslechli, je víra, respektive otázka posílení víry.

Apoštolové, v evangeliu slyšíme toto označení, a nás hned napadne těch dvanáct. Ale to nemusí znamenat nutně jenom tady těch dvanáct. Apoštol znamená poslaný.

Evangelium nás uvádí zase na cestu. Jsme někde mezi Jerichem a Jeruzalémem. Pán jde do Jeruzaléma a bude trpět, jsme blízko před Velikonocemi, a Ježíš chce poslat nějaké učedníky, zřejmě před sebou. Mohl by je poslat i dozadu, aby upevnili to, co on už zasel, ale spíše podle toho kontextu vyplývá, že je chce poslat dopředu, aby připravili půdu pro jeho příchod, pro jeho učení. A tady tito nejbližší, kteří byli s ním, když mají vyrazit sami, tak mají strach a prosí: „Pane, dej nám více víry.“

Když se řekne více, tak první co nás napadne, je to množství, jako kvantita, aby toho bylo víc na kila. Ale tato prosba není směrována tady k tomuto množství, ale je směřována ke kvalitě, k hloubce, k pevnosti. Ale asi nejlepší je použít to slovo hloubka. A oni se vlastně ptají, jak to máme udělat, aby ta naše víra byla hluboká. A Ježíš používá nebo odpovídá dvěma příklady: „Kdyby bylo jako hořčičné zrnko.“ To zrnko je malé, je hodně malé, ale má něco společného, co mají všechna zrnka – je v tom zrnku síla, síla růst, je v něm síla k životu.

Když probíráme s dětmi podobenství o rozsévači v náboženství, tak je vždycky fascinuje ta záležitost, že tedy to zrnko třeba obilné, na jednu stranu z něho vyrazí kořínek, ten jde dolů, a vyrazí potom vlastně ten stonek, který jde nahoru, nad zem. A děti fascinuje to, že to zrníčko ví, kde je nahoře a kde je dole, a že se nikdy nesplete. Že je jedno, jakou stranou padne dolů do té půdy, ale že vždycky pozná, co kam má jít. A toto má Ježíš na mysli. Říká: „Aby ta víra byla hluboká, aby byla pevná, musí být živá, musí v ní být tato síla života. Nesmí se ztratit ten směr. V okamžiku, kdy člověk to právě už bere jenom jako nějaký zvyk, jako nějakou povinnost, jako něco, co mě naučili jako malého, tak je to setrvačnost, ztrácí se z toho ta živá síla, no a to je špatně.

Druhý příklad právě ukazuje na to, že Ježíš je zřejmě posílá před sebou. Služebník, který pase, který orá. Orat znamená vlastně chystat půdu pro tu další sklizeň. Orba se dělá předtím, než se zaseje. A tedy příprava. Z toho se usuzuje, že šli před Ježíšem.

A druhý ten příklad je pastýř, který se stará. Obě činnosti oni znali, obě činnosti jsou velmi symbolické, právě tady pro Ježíšovo působení, pro jeho misi. A říká: „Vy mě v tom napodobíte, nebo vy mně v tom pomůžete.“ A říká: „Máte si vzpomenout, kdy se Bůh o vás postaral. Máte si připomenout, že to funguje.“

A tady v tuto chvíli asi každý z nás by na to řekl: „Ale já jsem taky zažil, že to nefunguje nebo že to nefunguje tak, jak já jsem čekal.“ A tuto zkušenost udělal, učinil i šest set let před narozením Pána Ježíše prorok Habakuk. Habakuk zřejmě znamená objetí. Byl to člověk, který žil v Jeruzalémě, v Jeruzalémském chrámu. Tam prorokoval, tam působil, a jak říkám, zhruba těch šest set let před narozením Pána Ježíše. A on má takový problém. On uznává a říká: „My, Judovci jsme udělali chybu. Nevěřili jsme, chovali jsme se špatně, a ty jsi nás, Bože, potrestal. Ale proč jsi nás potrestal ještě někým daleko horším, než jsme my?“ To byli Asyřané. A prorok tady v tomto svém, řekli bychom, žalozpěvu, nebo ony jsou to spíš výčitky, volá Boha k odpovědnosti. Chce, aby se Bůh zodpovídal z toho, jak tento svět řídí, jak ho vede, a jestli ho vůbec řídí. Je to velmi odvážné, velmi smělé na to, když si uvědomíme, že jsme ve Starém zákoně, šest set let ještě zbývá do narození Vykupitele, a Bůh mu odpovídá.

V té knížečce jsou zachyceny vlastně dvě volání Habakuka, kdy chce po Bohu nějaké odpovědi, a dvakrát mu Bůh odpovídá. A co mu Bůh říká? Říká mu, že v okamžiku, kdy se člověk dostane tady do té spirály těch výčitek a toho: „Bože, ty to neděláš dobře,“ tak člověk zapomíná většinou na dvě věci. Jednak to, že Bůh ví, kdy je správný čas pro tu určitou věc. My, když vidíme nějaké bezpráví, když o něm slyšíme, tak to zpravidla v nás vzkypí a chceme hned, hnedka něco s tím dělat, a to nemusí být vždycky dobře. Bůh zná ten správný čas. To je jedna zásada.

A druhá zásada, která je ještě důležitější, je to, že Bůh dal svobodnou vůli, svobodu říct ano, a svobodu říct ne. A zpravidla když my vidíme zase nějaké to bezpráví a říkáme: „Bože, proč s tím něco neděláš, tak se nám v hlavě rodí plán, co by s tím ten Bůh měl udělat. Jenže tam je to většinou tak, že Bůh by musel vzít někomu svobodu, a to Bůh nemůže udělat, protože pak by popřel sám sebe. On když dá nějaký dar, ta je to neodvolatelné.

A uvědomme si, že Bůh by musel podle této zásady, podle toho, jak my bychom mu to naservírovali a naplánovali, že by musel taky vzít svobodu i nám. V okamžiku, kdy my bychom dělali něco špatného, tak bychom museli o svoji svobodu přijít, a to by se nám samozřejmě nelíbilo.

Takže Bůh tady prorokovi připomíná a říká: „Nejednám tak, že bych jednou něco dal, a pak to zase zrušil. Naopak toto pořád platí. Respektuji svobodu vás, lidi, i když mi říkáte ne. A musím jednat tak, abych tu svobodu neporušil, abych vám ji nevzal. Sám jsem se k tomu zavázal.“ V uvozovkách můžeme říci, že Bůh si to udělal těžší, tím, že nám dal tady tuto možnost volby a tuto svobodu. Ale on to udělal a on to stále respektuje.

Nakonec připomíná Bůh to, že když se někdo postaví proti, když někdo nějakým způsobem popře vlastně dobro, tak tím že zahyne. Jednak zahyne každý člověk, jednou zemře, ale ten člověk zahyne i vnitřně. A zahyne i pro to čemu se říká život věčný.

A na konci toho úryvku jsme slyšeli větu, kterou převzal svatý Pavel do listu Římanům, a potom i do listu Galaťanům, ona se pak objevuje ta myšlenka ještě i v listu Židům, kdy svatý Pavel píše, že spravedlivý bude žít z víry. My jsme tady slyšeli větu, že spravedlivý však bude žít pro svou věrnost. Ve staré hebrejštině víra, věrnost, pro to používali jedno slovo, takže je možné přeložit to oběma způsoby. My často o víře uvažujeme jako o důvěře, ale je dobré si připomenout, že víra od nás očekává taky věrnost. Já jsem tady celou dobu mluvil o věrnosti Boží. Když Bůh řekl: „Dal jsem vám svobodu,“ tak si za tím stojí a je v tomto věrný. A od nás očekává, že budeme věrní zase my jemu, v naší odpovědi.

Viděli jsme, že prorok má, řekli bychom, problém, hledá těžce. Apoštolové, ti poslaní, si vůbec nejsou jistí. Otázka pevné hluboké živé víry je otázka každého člověka. Vrací se to tedy v každé generaci znovu a znovu. Každý člověk hledá tuto odpověď, hledá, jak se k tomu postaví. To co jsme dnes slyšeli, nás má uklidnit, abychom si nemysleli a neříkali si: „Se mnou je to nějaký divný. Já nemůžu najít tu odpověď, já nevím.“ Hledali ji, hledali ji velmi těžce, není to jednorázová záležitost, je to dlouhodobá záležitost, ale co je důležité a co je prvním krokem, zůstat věrní v tom hledání. Nepřestat hledat, protože to je cesta. Nesejít z té cesty, jako to semínko. Poznat ty směry, rozlišit je a udržovat směr. Jít třeba pomaličku, ale snažit se hledat, snažit se postupovat a prosit o víru, aby byla pevná, hluboká a živá.

Kéž tento dar od Pána Boha všichni dostaneme.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Spirála dobra

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;

Spirála dobra9:25


Bůh chápe naše postoje, ale chce, abychom byli otevření

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.10.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;

Bůh chápe naše postoje, ale chce, abychom byli otevření12:09
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.44 MB]

Bratři a sestry, zastavíme se dnes opět u žalmu. Má číslo 95 a je to zase jeden z takových specifických žalmů. Minulou neděli jsme rozebírali žalm, který používali Izraelité jako ranní modlitbu, taky už jsme vlastně rozebírali nebo zamýšleli se nad žalmem, který byl používán jako modlitba před jídlem.    Více...


Víra a věrnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;

Víra a věrnost11:40
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.07 MB]

Bratři a sestry, na první pohled to tak nevypadá, ale hlavní myšlenkou všech dnešních textů je víra z pohledu věrnosti. Ve Starém zákoně ve staré hebrejštině pro víru a věrnost bylo jedno jediné slovo, jeden jediný výraz.    Více...


Radost

Mons. Mgr. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnský
07.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;

Já začnu něčím, co jsem zažil tady nedaleko vaší farnosti. Měl jsem jednou dovolenou a zastavil jsem se tam nahoře u hradu Veveří u té kaple. Seděl jsem v autě, byly otevřené dveře a četl jsem si z nějaké knížky. Tam do stínu přijelo auto a vystoupila nějaká rodinka. Tatínek se dvěma dětmi, asi tak desetiletým klukem a dvanáctiletou holkou; maminka zůstala sedět v autě. A oni šli ke dveřím u té ohrady, zdi, zkoušeli dveře – byly zamčené. A tak obešli aspoň tu kapli. A zaslechl jsem, jak se ptá děvče toho kluka:
„Byls někdy v kostele?“
A on říká: „Ne, nikdy.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.