Rubrika
HomilieBůh chápe naše postoje, ale chce, abychom byli otevření
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.10.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, zastavíme se dnes opět u žalmu. Má číslo 95 a je to zase jeden z takových specifických žalmů. Minulou neděli jsme rozebírali žalm, který používali Izraelité jako ranní modlitbu, taky už jsme vlastně rozebírali nebo zamýšleli se nad žalmem, který byl používán jako modlitba před jídlem. A dnes je to žalm, kterému se říká přípravný, anebo někdy také uvítací. Byl to žalm, který zpíval sbor zpěváků. Stáli v bráně Jeruzalémského chrámu a vítali přicházející poutníky. Každý zbožný žid měl nejméně třikrát za rok připutovat do Jeruzaléma na pouť do chrámu.
Ten žalm má dvě části – části, které se od sebe velmi a velmi liší. My jsme slyšeli úryvek z každé té části, z první i druhé. První část, to je opravdu hymnus, oslava. Je to takové radostné pobídnutí: „Pojďme, oslavujme, jásejme.“ Říká se tím: „Zapomeňte na všechny starosti, zapomeňte na tu práci. To všechno jste nechali doma a teď jsme se tady společně sešli, abychom Boha oslavovali, abychom ho chválili.“
„Pojďme, padněme, klaňme se.“ Izraelité byli hrdí na to, že klekali pouze před Hospodinem. Ve starověku často to bylo tak, že lidé klekali před králem, dokonce si před ním i lehali na zem. Izraelité toto nedělali a jak jsem říkal, byli hrdí na to, že říkali: „My klekáme pouze před naším Bohem, před Hospodinem. Před nikým jiným, před žádným člověkem.“ A tak si tady toto připomínali, tady tuto výjimečnost, a říkají: „My před ním klekáme, protože on je náš Tvůrce. On je náš Bůh, on je ten skutečný. My jsme jeho lid, on je náš Pastýř.“
My v době Nového zákona používáme pro Boha to označení Otec, Ježíš nás naučil modlitbu Otče náš, ale když se ve Starověku ptali lidé Izreaelitů: „Jak máme chápat vašeho Boha, k čemu ho můžeme nějak připodobnit, s čím ho můžeme srovnat?“ Tak Izraelité odpovídali a říkali: „On je pastýř.“ Pastýř se stará, otec se taky stará. Myšlenkově to není daleko od sebe. Pro ně byla bližší ta idea pastýře, protože téměř každý z nich choval nějaké zvíře, nějaký dobytek a všichni věděli, jak je to těžké zaopatřit jim pastvu, jak je obtížené se postarat o tato zvířata. A tak tedy Bůh je pastýř, to je ten, který teda zastává nějakou důležitou službu, stará se o nás, aby nám nic nechybělo.
Toto všechno si měli připomenout poutníci, kteří vstupovali do Jeruzalémského chrámu. Měli se tak připravit na bohoslužbu. Tady tento žalm ještě nebyl součástí bohoslužby, ale připravoval je, jaksi měl je naladit. Všichni víme, když nás čeká něco důležitého, nějaká důležitá schůzka, tak se na to připravujeme. Promýšlíme, co si oblečeme, co tam budeme říkat, jak to celé proběhne, jak to celé zařídíme.
V našem životě je to tak, že my když na něco myslíme, tak nám to chvíli trvá. Pak ty myšlenky doběhnou a jsme schopní myslet na něco nového, na něco dalšího. Teď narážím na to, že mnozí lidé přicházejí a říkají: „Já se v kostele nemůžu soustředit. Já nevím, co mám dělat, jak to mám dělat.“ To je problém starý jako lidstvo samo. Pěkně o tom psal svatý Karel Boromejský, který taky slýchával tyto stížnosti, tyto nářky a on se ptal těch lidí a říkal: „Dobře, nemůžeš se soustředit, ale co děláš před tím, než přijdeš do kostela? Čím se zabýváš, čím je tvoje hlava plná, tvoje mysl naplněná? Anebo taky kdy přicházíš? Přijdeš na poslední chvíli, anebo přijdeš s nějakým předstihem?“ Protože ty myšlenky musí doznít. Není to jako vypínač od elektriky, který se přepne z jedné polohy do druhé. S námi to tak nefunguje. V nás to musí odeznít, a potom jsme schopní naladit se zase na nějakou jinou myšlenku, jiným směrem a takhle. Potřebujeme zkrátka a dobře čas – čas přípravy. Vždycky, když máme něco udělat důležitého, tak se na to připravujeme. A toto by mělo platit, i pokud jde o naše setkání s Bohem, dopřát si „luxus“ té přípravy.
Potom se ten žalm úplně mění a zaznívá tam takové napomenutí: „Kéž byste dnes uposlechli jeho hlas. Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako v Masse na poušti.“ To napomenutí ještě pokračuje. My jsme slyšeli z něho vlastně jen jednu třetinu. Řeklo by se: „No, to nás tady tedy pěkně uvítali! Napřed tak jako hezky, a potom jsme dostali za uši.“ Na první pohled to takhle vypadá, že ty dvě části toho žalmu spolu nesouvisí, ale při hlubším zamyšlení je to upozornění tvrdé, takové razantní, ale má tam svoje místo.
Jenom připomenu, co se stalo v Meribě a v Masse. Je to místo, které se nachází v blízkosti hory Choreb, mezi horou Choreb a Refidim, a když Izraelité přešli přes Rákosové moře, přešli přes to Refidim a blížili se k hoře Chorebu, došla voda. V tu chvíli ještě toto místo nemělo žádné pojmenování. Nebyla voda a část toho shromáždění Izraelitů si doslova počkala na Mojžíše a spustili na něho: „Proč‘s nás vyvedl z Egypta? Tady pomřeme, není voda, nebylo nám v Egyptě líp? Měli jsme tam zůstat, vrátíme se tam.“ Této skupince se říká reptalové. Neznáme jejich jména, ale jsou takhle označení. Mojžíš se modlil k Bohu a Bůh mu říká: „Vezmi tu hůl, kterou jsi udeřil do Rákosového moře, postav se tady k té skále, dvakrát udeř do té skály, vytryskne voda.“ A potom těm reptalům Bůh skrze Mojžíše říká: „Vy jste nevěřili, že já vás vedu jako Bůh. Mojžíš je jenom můj nástroj. Vy jste nevěřili, že já jsem vás vyvedl z Egypta a že já vás dovedu do té zaslíbené země, do země, kterou jsem vám slíbil. A proto do ní nevstoupíte, proto umřete tady na poušti.“ Nestalo se, že by Bůh poslal nějakou bouři, že by přišla nějaká nakažlivá nemoc nebo něco podobného, ne. Ale oni do té země nevstoupili. Vstoupili tam až jejich děti a trvalo to 40 let, co putovali po poušti.
No, a Mojžíš nazval to místo Massa a Meriba, což znamená vlastně pokušení a svár. A pro Izraelity je to takové důrazné varování - důrazné varování, jak se nechovat, co nedělat, protože kdyby oni přišli za Mojžíšem a řekli mu: „Mojžíši, nemáme vodu. Co máme dělat? Pros Boha. My si nevíme rady.“ Bylo by to něco jiného, než když oni takhle vlastně na něho zaútočili. Kdybyste si to chtěli někdo přečíst, je to ve 2. knize Mojžíšově ve 20. kapitole.
Takže varování – varování, aby člověk při vstupu do chrámu pročistil svoje úmysly. Proč sem přicházíš? S čím sem přicházíš? Ano, je dobře, že jsi tady. Vydal ses na správnou cestu. Cestu jsi dobře začal, ale je potřeba ji dobře dokončit. Nejde jenom o to, že jsi tady přítomný fyzicky, že je tady tvoje tělo, ale jde o to, aby tady byla tvoje duše. A s čím přicházíš? Můžeš Boha chválit, můžeš ho prosit, můžeš mu děkovat, můžeš se ho ptát, můžeš ho hledat, můžeš vyslovit svoje pochybnosti, ale nikdy to nesmí být s tím postojem zatvrzelosti.
Co to je zatvrzelost? To je člověk takový jako zaseknutý. Zasekne se a odmítá se pohnout na kteroukoliv stranu. Naopak právě to, když člověk se ptá, když hledá, když prosí, když chválí, když děkuje, tak to je člověk otevřený. Naopak ta zatvrzelost srdce, to je uzavřený postoj, kdy ten člověk vlastně nepřijímá nic a nikoho a za žádnou cenu nechce nic změnit. A takže tento jeden jediný postoj je špatně. Všechny ty ostatní, které jsem vyjmenoval a dalo by se jmenovat i dál, jsou naprosto v pořádku. Bůh má pochopení pro nás a chápe naše postoje, ale chce, abychom byli otevření. Je jasné, že jsou chvíle, kdy je člověk otevřený víc, a chvíle, kdy je otevřený méně. Ale jediné špatné je to, když je zavřeno.
A tak, bratři a sestry, i my často přicházíme sem nebo do nějakého jiného kostela, a měli bychom přicházet s těmi myšlenkami, které nám předestřel ten dnešní žalm. Je potřeba být připravený na to setkání, je potřeba si to nachystat. Je potřeba se zamyslet, s čím přicházím, proč jsem sem přišel, co od toho očekávám a uvědomit si, že nestačí vyjít na správnou cestu, ale je potřeba po té správné cestě také pokračovat, protože na konci té správné cesty je zaslíbená země, domov. Na konce všech těch špatných cest je poušť. Na poušti neroste nic, na poušti to všechno hyne. Naopak v tom domově, tam to roste, tam se to rozvíjí.
Takže, bratři a sestry, ať je nám ten dnešní žalm také jakousi posilou a povzbuzením na našich cestách, ať už každodenních, nebo nedělních sem do kostela.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou, hlavním tématem všech textů, které jsme právě vyslechli, je víra, respektive otázka posílení víry.
Apoštolové, v evangeliu slyšíme toto označení, a nás hned napadne těch dvanáct. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Bratři a sestry, na první pohled to tak nevypadá, ale hlavní myšlenkou všech dnešních textů je víra z pohledu věrnosti. Ve Starém zákoně ve staré hebrejštině pro víru a věrnost bylo jedno jediné slovo, jeden jediný výraz. Více...
Mons. Mgr. Jiří Mikulášek, generální vikář brněnský
07.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Hab 1,2-3; 2,2-4; ž. Žl 95; 2. čt. 2 Tim 1,6-8.13-14; evang. Lk 17,5-10;
Já začnu něčím, co jsem zažil tady nedaleko vaší farnosti. Měl jsem jednou dovolenou a zastavil jsem se tam nahoře u hradu Veveří u té kaple. Seděl jsem v autě, byly otevřené dveře a četl jsem si z nějaké knížky. Tam do stínu přijelo auto a vystoupila nějaká rodinka. Tatínek se dvěma dětmi, asi tak desetiletým klukem a dvanáctiletou holkou; maminka zůstala sedět v autě. A oni šli ke dveřím u té ohrady, zdi, zkoušeli dveře – byly zamčené. A tak obešli aspoň tu kapli. A zaslechl jsem, jak se ptá děvče toho kluka:
„Byls někdy v kostele?“
A on říká: „Ne, nikdy. Více...