Rubrika
HomiliePoznat a uznat
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.07.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Bratři a sestry, prožíváme jubilejní rok, který je věnován myšlence Božího milosrdenství, nejenom myšlence, ale i této vlastnosti. A ta výzva je: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný Otec.“ Slyšeli jsme to na konci toho dnešního podobenství.
Když se podíváme na celou tu událost, tak nám z toho vyvstává několik takových myšlenek, které nás mohou obohatit. Vůbec ta první myšlena: správné slovo ve správný čas. Svatý Lukáš tady uvádí i okolnosti. Okolnosti totiž mění mnohé situace, dokreslují a pouze když známe okolnosti, tak dokážeme situaci správně posoudit. Lukáš připomíná a říká, že teda přišel znalec Zákona, který neměl zcela čisté úmysly. Říká, že chtěl Ježíše přivést do úzkých. Možná chtěl ukázat, že je chytřejší než Ježíš. Ale potom z těch okolností a souvislostí tak nějak vyplývá, že chtěl, aby ho Ježíš pochválil. Že chtěl, aby Ježíš vlastně řekl těm, kteří tam stáli okolo: „Tenhle je dobrej, na něho se dívejte, jeho napodobujte,“ a tak. Ne že třeba takhle doslova, ale zase z těch okolností by to vyplynulo.
A jaksi velmi, velmi mu vadilo, že se této veřejné pochvaly od Ježíše nedočkal. Ježíš pochválil jeho znalosti. Obecně pokud jde o záležitosti víry, náboženství, rozlišujeme dva momenty – moment, kterému se říká poznat, a moment, kterému se říká uznat. Tady v tom podobenství je to krásně vidět. Poznat, to jsou ty znalosti, to že on to měl nastudováno, on to znal. Ale potom druhá otázka je, to je to uznat, že ten člověk řekne: „Ano, tyhle hodnoty já uznávám, považuji je za pravdivé a já se podle nich budu řídit.“
Znám spoustu lidí, kteří přečetli Bibli, a tedy mají ty znalosti, ale na druhé straně říkají: „Ale mně to nic neříká, já se tím nebudu řídit. Prostě mně to nic neříká.“ Jsou to dva momenty – poznat a uznat. A v této logice se pohybuje celé tady potom to podobenství, celé to další vyprávění. Ježíš mu vlastně říká: „Máš to dobře nastudované, ale teď je potřeba, abys to uváděl do praxe. Potom se ode mě té pochvaly dočkáš.“
Obecně můžeme říci, že tato výzva platí pro každého z nás, protože jsme na cestě. Co je zajímavé, tak Ježíš je na cestě z Jericha do Jeruzaléma a začne vyprávět příběh o člověku, který jde z Jeruzaléma do Jericha. Děti v náboženství se učí, že podobenství je nějaký příběh, který si Ježíš vymyslel, příběh, který se nestal v té podobě, jak ho Ježíš vypráví, ale mohl by se tak stát. Mohla by se tak stát nějaká jeho část. Ježíš vychází z reality, z toho, co ti lidé znají, s čím se setkávají. Cesta z Jeruzaléma do Jericha je pořád z kopce. Je dlouhá asi 25 kilometrů a je to pořád dolů. Cesta se kroutí mezi skalami, na kamení, písek, je to takové žlutohnědé a ta cesta je tam dodneška pořád tady v té podobě, akorát dnes je širší a je vyasfaltovaná. Ale v době, kdy tam žil Ježíš, ta cesta byla velmi úzká plná zákrutů, ve kterých skutečně číhali různí loupežníci a okrádali lidi. To byla realita, z které Ježíš vychází a na tomto staví ten svůj příběh. Ale další věci, další rozměry toho příběhu jsou obrazné. Ten člověk jde z Jeruzaléma do Jericha. Má za zády Chrám, má za zády Boha. Odchází od něho, jde pryč. Je to cesta z kopce, tedy cesta pohodlná. A tato cesta z kopce symbolizuje veškerou naši pohodlnost, veškeré naše okamžiky, kdy si říkáme: „Teď udělám tohle a nebudu mít problémy,“ anebo naopak: „Neudělám tohle, protože bych mohl, mohla mít problémy.“
Ti lupiči symbolizují naše špatné vlastnosti, všechno to, co nás okrádá o pokoj, o radost a víme dobře, že když zlo člověka obere úplně o všechno, tak ho pak nechá. Doslova ho vysaje a nechá ho být, protože už pro něho ten člověk není zajímavý. Ten člověk je napůl mrtvý.
A teď přicházejí dva lidé. Obě ty postavy jsou symbolické. Na jednu stranu symbolické, na druhou stranu právě je to pořád v té logice: „To dělej a budeš žít.“ Anebo: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ To jsou ty dva momenty.
První, o kom se tam mluví, je kněz. My máme kněze spojeného právě s nějakými bohoslužbami, s činností v kostele a takhle. Ale to v té době měl na starosti levita. Ten kněz tam byl jako zástupce těch, kteří učí, kteří vyučují, vysvětlují, objasňují, říkají: „Tohle je dobře, tohle je špatně, takhle ano, takhle ne.“ Ten levita byl ten, kdo měl na starosti, aby bohoslužba probíhala správně.
Obě ty věci, vyučování i bohoslužba, jsou užitečné. Potřebujeme vědět, co je dobře a co je špatně. Je potřeba pořád porovnávat a musí tady být někdo, kdo vnáší jasno. Ale ne podle sebe, jak mně se to zrovna líbí, ale pokud možno objektivně. Bohoslužba je činnost, která vede člověka k tomu, aby soustředil svoje myšlenky, aby uvažoval, aby přemýšlel. Má člověka, řekli bychom, naladit. Ale víme dobře, že každé vyučování je potřeba uvést do praxe a ten další krok u té bohoslužby, o tom naladění, už je na osobním rozhodnutí člověka. Obě ty záležitosti nejsou takzvaně samospasitelné. Musí tam být potom přijetí toho žáka, toho účastníka bohoslužby, studenta, těch, kteří prostě jsou přítomni. Ježíš nekritizuje to první, ale jakýmsi způsobem kritizuje to druhé. Říká: „To dělej a budeš žít.“ Nestačí jenom ten první krok.
My známe tady toto podobenství namalované v knížkách, obrázkové bibli, známe ho třeba i z různých filmů, často jsou to kreslené postavičky, velmi pěkné. Ale tady dochází k jednomu zkreslení, které je dost zavádějící. Zase z těch okolností a souvislostí vyplývá, že na rozdíl od těch lidí, kteří jdou z Jeruzaléma do Jericha, to je ten nešťastník, kterého zbili, to je ten kněz, to je ten levita – ten Samaritán jde na druhou stranu. On jde z Jericha do Jeruzaléma. On jde do kopce. Ten Samaritán symbolizuje člověka, který hledá. Samařané byli lidé usídlení v jedné části, řekli bychom, izraelského království. Asyřané je tam nastěhovali. Cizí národ do cizí země obklopený cizími lidmi. Těžce hledali svou identitu. Dost se jim to pomíchalo, proto je Izraelité za to neměli rádi.
Tedy člověk, který hledá. Hledá svoji identitu, hledá svůj vztah k Bohu i k druhým lidem. Třeba těžce, ale hledá. On se přibližuje k Jeruzalému, on jde k Chrámu, on jde blíž k Bohu.
Jak jsem říkal, na stejné cestě je i Ježíš. A my známe a víme, že tady toto podobenství je vykládáno právě, aby člověk neměl předsudky k druhým lidem, k lidem z jiného národa, z jiného náboženství, aby když vidíme, že někdo potřebuje pomoc, abychom pomohli. Ale tento příběh má ještě jiný rozměr, a sice že ten Samaritán, že to je Ježíš. Protože dál, jak on to líčí a říká: „Naložil ho na toho soumara, odvezl do hostince, staral se druhý den.“ Víme dobře, že nikdo se neuzdraví do druhého dne. To jsou velikonoce. Ježíš tady v tomto líčení už zůstává na té obrazné rovině a líčí tam to, kdy dojde do toho Jeruzaléma a bude ukřižován, ale vstane z mrtvých a tím nás zachrání. Ježíš je ten, kdo podniká tuto cestu, aby nás našel.
Ten zákoník, ten znalec zákona, protože chce být ospravedlněn, tak se pořád ptá, pořád se ujišťuje, že on to dělá dobře. Ale Ježíš mu nabízí jinou cestu a říká: „Přijmi to ospravedlnění jako nabídku, jako dar. Ty si to chceš odpracovat, to nejde. Ale můžeš to přijmout právě jako dárek.“
A když bychom se vrátili k tomu, kde je tedy moje místo, kam patříme? My nejsme ti Samaritáni, ale my máme být ti hostinští, protože do toho hostince mohl přijít každý. Ježíš říká: „Dal mu. Starej se.“ Ježíš je ten, který dává každému z nás a říká: „Z toho, co máš, starej se. Napodob mě.“ My nejsme ti, kdo půjde vepředu, kdo bude první. Tam je Ježíš, tam je jeho místo, ale my jdeme za ním.
Ten znalec zákona se ptal: „Kdo je můj bližní?“ On chtěl slyšet, že je to člověk stejné víry, člověk stejného národa, člověk stejně založený. A Ježíš mu dal jinou odpověď. Ta odpověď zase má dvě roviny. Na té rovině lidské můj bližní je každý člověk, především ten, kdo potřebuje moji pomoc, a je jedno z jakého je národa a z jakého je náboženství. Ale to podobenství nám říká ještě jinou pravdu, pro nás velmi důležitou: „Bližní je ten, kdo mi stojí blízko.“ Našim bližním je Ježíš. Ne že my bychom mohli pomáhat jemu, on to nepotřebuje, ale že on stojí blízko nám a je připravený nám pomoci, kdykoliv my to potřebujeme.
Bratři a sestry, ať je pro nás to podobenství v obou těch rovinách – ve vztahu k člověku i ve vztahu k Bohu – obohacením.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.07.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Bratři a sestry, otázka, kterou položil znalec Zákona, jak ho nazývá Lukáš, co mám dělat, abych dostal věčný život, je dobrá otázka. Je to vlastně otázka, která prochází celým Starým i Novým zákonem. A samozřejmě celým tím Starým i Novým zákonem také prochází odpověď na tuto otázku. Špatný je ten úmysl, aby přivedl Ježíše do úzkých. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.07.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Bratři a sestry, ze všech těch textů, které jsme právě vyslechli, tak, řekli bychom, nejvíc vystupuje právě podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ale máme si uvědomit, že to podobenství je vyprovokováno tím rozhovorem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.07.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Bratři a sestry, prožíváme období dovolených, prázdnin, období cest a církev nám zase předkládá jeden příběh, který se odehrál na cestě. Jednak je to Ježíš, který jde do Jeruzaléma, a jednak celé to podobenství se odehrává na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem. Více...
P. Mgr. Jiří Buchta
11.07.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Bratři a sestry v Kristu, všichni známe jeden z prvních příběhů Bible, kdy Adamův syn Kain zabil svého bratra Ábela, a na tomto příběhu je výstižně vyjádřeno, a děti v náboženství se to učí, jak to zlo v Kainově srdci pomaličku narůstalo přes Boží varování. Bůh mu říkal, aby s tím něco udělal, aby to zlo si ho nepodmanilo. Kain Boha neposlechl a nakonec svého bratra zabil.
Ale je tam ještě jedna významná, ale taková málo povšimnutelná věc, kdy po bratrovraždě Bůh hledá Ábela a ptá se Kaina: „Kaine, kde je tvůj bratr?“ a on na to odpovídá: „Nevím. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.07.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
Budeme mluvit a uvažovat nad úryvkem z listu Kolosanům, který jsme teď slyšeli. Krásně se ten úryvek myšlenkově shoduje s tím, co jsme slyšeli ve vstupní modlitbě. Tam se říkalo, že prosíme o to, aby v našem životě došlo k takové shodě, abychom se dokázali vyhnout tomu, co odporuje křesťanskému způsobu života a do svého života přijímali to, co se s křesťanstvím shoduje, protože právě některé věci, které jsou v rozporu s křesťanstvím, to byl takový impuls, proč Pavel psal do Kolos. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.07.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
15. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 30,10-14; 2. čtení Kol 1,15-20; evangelium Lk 10,25-37;
O co tady jde? O co jde v dnešním evangeliu? Je tady člověk, který je zahleděný do sebe. Titulují ho znalec zákona. On tomu „rozumí“, je to „odborník“. A myslí si, že jako odborník se tedy může všech ptát. Ale on se neptá upřímně, ale aby přivedl Ježíše do úzkých. Více...