Rubrika
HomilieDěkujte, protože váš Bůh je dobrý
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, my jsme dnes v evangeliu slyšeli o dvou setkáních. O tom, jak Ježíš přichází mezi své učedníky hned v tu neděli, kdy vstal z mrtvých. Řekli bychom, že toto první setkání se odehrálo před týdnem, to jsme slavili velikonoční neděli. Tomáš nebyl přítomen. A teď druhé setkání, které se stalo, řekněme, dnes. Je tam ta mezera ten týden, a kdy je přítomný už i Tomáš. A zpravidla bývá věnováno hodně času tomu příběhu s Tomášem, s jeho vírou, s jeho touhou vidět Pána, dotknout se ho.
Tam je hezké to, že ten Tomáš si dal laťku vysoko. On chtěl hodně. Možná všichni toužili se dotknout vzkříšeného Pána, ale jenom on to řekl. On o to požádal a bylo mu to splněno. Vidíme tady na tomto příkladu, že Bůh plní naše přání a že se nemusíme bát předložit mu je. Pokud to budeme myslet upřímně, pokud se budeme chovat čestně, tak On nám naše přání splní.
Ale já bych se chtěl víc věnovat tomu prvnímu setkání, kdy teda Tomáš tam chyběl, kdy tam nebyl. Svatý Jan říká: „Ze strachu před židy měli dveře zavřeny.“ Přesto, že přišla Marie Magdaléna a říká: „Viděla jsem Pána, posílá mě Pán.“ Přestože se vrátila Marie Kleofášova a jiná Marie a říkaly: „Pán vstal z mrtvých.“ Přestože Petr a Jan utíkají k hrobu a anděl jim říká: „Ježíš vstal z mrtvých.“ Přesto mají strach a mají dveře zavřené.
Báli se židů, ale svým způsobem měli obavu, jak dopadne jejich první setkání s Pánem, protože oni ho zapřeli, oni utekli, oni řekli, že ho neznají, a tak v nich byla, jak se říká, malá dušička, protože oni zklamali jako učedníci. A lidsky vzato, když by se to řešilo podle lidských způsobů, podle lidských měřítek, tak by asi Ježíš měl přijít a říct: „Už s vama nepočítám.“ Anebo by neměl vůbec přijít, říct: „Když vy mě neznáte, já neznám vás.“ Ale Ježíš přichází a ujišťuje je: „Ano, pořád jste moji učedníci. Pořád patříte ke mně a já patřím k vám.“
V tom, řekli bychom, krátkém projevu, který Ježíš k nim měl hned při tom prvním zjevení, říká: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny.“ Možná si to ani neuvědomujeme, ale v tu chvíli byla ustanovena svátost smíření, svátost Božího milosrdenství, my lidově říkáme svatá zpověď.
Ježíš, zmrtvýchvstalý Ježíš pospíchá, aby ještě ten den, co vstal z mrtvých, oznámil svým učedníkům, řekli bychom, ustrašeným bázlivým učedníkům, že jim odpouští a naopak že je pověřuje, aby Boží odpuštění zvěstovali a zprostředkovali i dál. To je veliká věc.
Měli bychom si totiž uvědomit ještě jednu souvislost, která nás nenapadne na první pohled. My jsme zpívali žalm, který má číslo 118. Už jsme ho mimochodem teď zpívali, slyšeli potřetí. Nejdříve na Bílou sobotu o vigilii Vzkříšení, potom na Boží hod minulou neděli a dnes znovu. Slova se tam trošku mění, ale zůstává tam pořád ta podstata: „Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý. Jeho milosrdenství trvá navěky.“
Tento žalm vzniknul v době králů a v době, kdy existoval Jeruzalémský chrám. Co je zajímavé, tak ten žalm zpívali natřikrát. Král a procesí poutníků stáli před chrámem a zpívali první část. Vešli do chrámu, na nádvoří byla druhá část a před oltářem, kde bývali obětování beránci, byla třetí část. A ten žalm má také několik myšlenek, které se střídají, ale ta nejdůležitější zazní hned na začátku: „Děkujte, protože váš Bůh je dobrý.“ A toto by se mělo dotknout každého z nás. Náš Bůh je dobrý, děkujme mu za to. Nesmíme si plést dobrotu, milosrdenství, shovívavost se slabostí. To ne. My si to tak často říkáme: „Jo, toho ukecáme. On není tvrdý, on je měkký.“ Ne, náš Bůh je milosrdný, náš Bůh je shovívavý, ale rozhodně není slabý.
A kdo má děkovat za to, že náš Bůh je tak velkorysý? V první řadě Izrael. Izrael byl lid Smlouvy. Na Sinaji uzavřel s nimi Hospodin smlouvu. Ale s námi taky uzavřel smlouvu, ve křtu, a i můžeme říci, že od toho okamžiku křtu my patříme k lidu Smlouvy, i my patříme k lidu vyvolenému. Každý z nás je v Božích očích něco, v Božích očích má každý člověk velkou cenu.
Druhá skupina, která je tam jmenována, je rodina Árona. Áron byl bratr Mojžíše a stal se veleknězem a z té rodiny potom byli kněží, ti kteří byli v blízkosti Jeruzalémského chrámu, v blízkosti bohoslužby. A tady se spojují dvě věci – povolání se stává posláním. Povolání, to je něco, co zpravidla vykonáváme, abychom se uživili. Někde si musíme vydělat peníze, nějakým způsobem se musíme uživit. Ale povolání často člověk vykonává právě proto, že musí.
Poslání, to je něco, co člověka naplňuje, co dělá jeho život šťastný, co člověk dělá rád. A když se moje povolání stane mým posláním, tak je to štěstí každého člověka. A v případě Árona a té rodiny se to stalo. Naše křestní povolání se má stát naším posláním.
A třetí kategorie, kdo má děkovat Bohu, jsou všichni bohabojní, všichni ti, kteří v něho věří, kteří se k Bohu znají, kteří se k němu hlásí. A tady už není žádné omezení, že z toho kmene, z té rodiny, z té rasy, z toho národa, ale všichni, kdo v něho věříte. Bůh není Bohem jenom pro nějakou úzkou skupinku, ale pro všechny.
A teď se úplně mění myšlenka: „Vrazili do mě, abych padl, ale Hospodin mi pomohl.“ Je to vyprávění, zpíval to menší sbor, mluvil ústy krále a vlastně tam bylo líčeno, jaká nebezpečí, jaké překážky ten král překonal. V podstatě je v tom vidět ozvěna nějakých nepřátel, války s nepřátelskými okolními kmeny. Ten král ale tam vyznává a říká: „Bůh mi pomohl. Oni do mě vrazili, ale Bůh mi pomohl. On je má síla, on je má statečnost.“ Uvědomme si, že ten král stojí v čele celého toho národa a tady vlastně s velkou pokorou ten král říká: „Já to neřídím, řídí to Hospodin a já se chci od něho nechat řídit, já se chci od něho nechat vést, protože vím, že to bude to nejlepší, co můžeme udělat.“ Mít v čele národa takového člověka s takovýmto rozhledem, s takovýmito názory, bylo určitě tenkrát dobré a hodilo by se to i nám.
A zase se ta myšlenka trochu mění a mluví se tam o tom kameni – kámen nárožní, někdy se překládá úhelný. Vlastně každá stavba má dva kameny, které jsou takové základní. Je to kámen, který je v základech, především v rohu té stavby, a zajišťuje, že se ta stavba takzvaně nerozjede. Anebo druhý kámen je v klenbě, v prostřed klenby, který zajišťuje to, že se ta klenba nezřítí dolů. Je to jedno, ty kameny jsou oba stejně důležité, bez těch kamenů by ta stavba nestála. Pán Ježíš tento výrok vztáhl přímo na sebe, říká: „Jsem to já.“ A my máme zase po vzoru toho krále toto akceptovat a nějakým způsobem říct: „Ano, Pane, ty mě držíš pohromadě, ty zajišťuješ moji existenci a já ti za to děkuji.“
A proč ten žalm tak dlouho rozebíráme a jakou to má souvislost s evangeliem? Když budeme číst pašije, tak po líčení Poslední večeře zazní věta: „Zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.“ Ten chvalozpěv bylo vícero žalmů, od žalmu 114 do žalmu 118. Ježíš s apoštoly zpívali tento žalm. A apoštolové si měli na tento žalm vzpomenout třeba na Velký pátek, když Ježíše odsoudili: „Vrazili do mě, abych padl, ale Hospodin mi pomohl.“ Úplně na to zapomněli. Kdyby si na to vzpomněli, tak by měli naději, posílila by se jejich víra. Úplně zapomněli na to, co zpívali, než vyšli z večeřadla, a úplně nějakým způsobem zpanikařili a jejich víra i naděje byly v troskách. O to byla větší radost, když přichází Ježíš a říká: „Pořád s vámi počítám. Pořád jste moji učedníci, pořád mám pro vás svoje poslání, váš úkol.“
Bratři a sestry, slavíme neděli Božího milosrdenství. Boží milosrdenství je nám blízko. Boha není potřeba přemlouvat k tomu, aby byl milosrdný, přesvědčují nás o tom všechny ty biblické texty. Naopak je potřeba, abychom my lidé tuto nabídku přijali, abychom my lidé se netvářili, jako že nic nepotřebujeme.
Bratři a sestry, když budeme prožívat naše všední dny, a ty všední dny přinášejí různé těžkosti, různé problémy, vzpomeňme na apoštoly ve večeřadle, kteří čekají a říkají si: „Přijde, počítá se mnou?“ anebo si otevřme Starý zákon a přečtěme si ten žalm číslo 118, který říká: „Sice do mě vrazili, ale Hospodin mě podržel. On nedopustil, abych já padnul.“ Platilo to tenkrát, platí to i dnes.
Ale hlavně nakonec bych řekl, děkujme Pánu za jeho milosrdenství a tuto velkorysou nabídku vždycky, vždycky využijme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.04.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, svatý Jan nám podává zprávu o dvou setkáních zmrtvýchvstalého Pána s jeho učedníky. Říkal, to první se odehrálo v tu neděli velikonoční, v tu neděli zmrtvýchvstání. To druhé se odehrálo o týden později, tedy řekli bychom v tom harmonogramu, jak to sledujeme my, jaksi dnes. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
01.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Když pozorně čteme nebo slyšíme ty texty o Ježíšově zmrtvýchvstání a o jeho působení po jeho zmrtvýchvstání, tak tam můžeme vidět takovou zlatou nit, jednak že Ježíš utvrzuje víru svých učedníků, že opravdu vstal z mrtvých. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem v letošní době velikonoční bude apoštol Petr. Po celou dobu velikonoční o nedělích budeme druhé čtení číst vždycky z prvního listu apoštola Petra.
Říká se list. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
 |
Pokoj vám | 8:11 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.78 MB] |
Bratři a sestry, chtěl bych dnes říct pár slov k tomu, co všichni nějakým způsobem prožíváme, k odchodu papeže Jana Pavla II. Souvisí to vlastně i s dnešním evangeliem, Ježíš přichází a zdraví učedníky: „Pokoj vám“. Je to pozdrav, který na památku tady tohoto Ježíšova pozdravu apoštolům používají všichni biskupové. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
07.04.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, všichni známe ten pojem „nevěřící Tomáš“. Co bylo na jeho víře či nevěře podstatné? On chtěl se přesvědčit na vlastní oči, že Ježíš skutečně vstal. On nevěřil svým nejbližším, když mu tuto skutečnost sdělovali. Je to asi tak, jako kdyby někdo řekl: „Víš, existuje delfín. To je taková ryba, která pluje ve vodě a vždycky vyskočí na tu hladinu, a někde ji chovají ve velkém akváriu a dělají s ní různé atrakce.“ A někdo by řekl: „Ne, taková ryba nemůže existovat.“ Protože zná jenom kapra nebo štiku apod. Více...