Rubrika
HomilieCírkev jako rodina
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
01.05.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Když pozorně čteme nebo slyšíme ty texty o Ježíšově zmrtvýchvstání a o jeho působení po jeho zmrtvýchvstání, tak tam můžeme vidět takovou zlatou nit, jednak že Ježíš utvrzuje víru svých učedníků, že opravdu vstal z mrtvých. A to utvrzování je prostě různé, individuální, v dnešním evangelním úryvku až takové osobní působení k Tomášovi a jeho slabé víře: „Nebuď nevěřící, ale věřící.“
Další takové Ježíšovo působení v těch čtyřiceti dnech po zmrtvýchvstání je formování církve, formování společenství, aby informace o tom, že Ježíš přišel zachránit člověka a vrátit mu nebo darovat mu život věčný, aby tato informace nezanikla, aby se hlásala dál, aby lidi byli přiváděni k Bohu, životu věčnému. A tak vlastně většina jeho výroků po zmrtvýchvstání je zaměřena na formování církve, formování společenství, kterým se církev má stát.
Slyšíme jakési ustanovení Petra: „Pas mé beránky,“ odevzdání klíčů: „Co svážeš, bude svázáno, co rozvážeš, bude rozvázáno“, ustanovení dalších, apoštolů, a tak dál: „Jděte ke všem národům, křtěte je,“ ustanovení svátostí. V dnešním evangelním úryvku jasné vyjádření: „Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nebudou.“ Kolikrát jsme my anebo i různí lidé pochybovali anebo převraceli toto vyjádření, převraceli ustanovení Petra, nechápali správně. A především Ježíšův výrok, který zaznamenává Matouš: „Já jsem s vámi po všechny dny.“
Působení Kristovo v církvi. Církev, to není jenom nějaké společenství lidí, lidské společenství, které má hlásat, které má učit, které má udělovat, které má svoji strukturu, hierarchii. Není to demokratické seskupení, ale autokratické seskupení, ve kterém je přesný řád, hierarchie hodnot. Ale církev je ještě něco jiného. Je to tajemné tělo Kristovo, je to jakýsi obraz Krista a je to vlastně jakési pozemské nebo lidské nedokonalé Boží království. Jako směřujeme do Božího království v nebi, tak církev se má stávat viditelným obrazem Božího království tady na zemi. Někdy se nám to dařilo víc, někdy míň, protože jsme stále zatíženi svými lidskými nedostatky i klady.
Vemte si dnešní slavný den nejenom pro nás, kteří máme osobní vztah k bývalému papeži Janu Pavlu II., ale pro celou církev. Radujeme se z dalšího nebešťana. Neznamená to, že tím dnešním dnem se pro Jana Pavla otvírá brána v Božím království, ale dnešní den církev jasně prohlašuje: „Ano, tento člověk a papež dobře žil, dobře zemřel a určitě skončil v Boží blízkosti. Určitě se raduje mezi nebešťany, a proto vám ho dáváme za vzor, abyste ho následovali. Proto k němu můžete přicházet se svými prosbami, prosit ve svých potřebách a tak dále. Něco, co je zase pevně vloženo do rukou církve: proces blahořečení, svatořečení. Nestačí jenom provolat na náměstí: „Je svatý,“ lidové volání a tak dál, které zaznělo při pohřbu Jana Pavla II. Papež musí prohlásit. Nejsme demokratické seskupení, ale autokratické a které vlastně vede Kristus. To musíme mít pořád na paměti, že církev není vedena Janem Pavlem II., Benediktem, ale samotným Kristem skrze nástroje, které jsou někdy víc, někdy méně dokonalé, až po každého věřícího dole.
Možná že, abychom dobře pochopili církev, tak si ji můžeme srovnat s rodinou. Rodina taky není nějaký zájmový spolek, ve kterém se hlasuje a tak dál, ale je přesné hierarchické uskupení, uspořádání, kde rodiče rozhodují, někdy i proti vůli svých dětí. Mají právo, povinnost rozhodovat, učit, vést, vychovávat. Já si myslím, že na tomto obraze dobře můžeme pochopit církev.
Ty starší generace dokázaly možná lépe prohlásit než mladší, že církev je jejich matka, jejich otec, jejich rodina, církev je Ježíš Kristus, a hrdě se k církvi hlásili. My jsme možná víc zasaženi takovou tou komunistickou propagandou a různými špatnými filmy, které diskreditují církev, které ukazují ve sdělovacích prostředcích jenom to negativní, a kolikrát se za církev stydíme. A prožíváme někdy takovou rebelii, vzdor: „Ano, Kristus ano, ale církev ne.“ Možná, že právě o Velikonocích, kdy se narodila církev, máme takovou jedinečnou šanci a příležitost obnovit svůj vztah k církvi. A můžeme ho obnovit právě, když se zamyslíme třeba nad rodinou.
Já, jak pracuji ve věznici, tak většinou poznávám jednoho společného jmenovatele. Ti moji chovanci pocházejí většinou z nešťastného prostředí. Třeba nepoznali vůbec tu rodičovskou lásku anebo byla nějak špatně zaměřena. Kolikrát je to vidět, kdy je naprosto přerušený vztah mezi těmi vězni a rodiči. Rodiče ještě hrdě třeba prohlásí: „Toto už není můj syn, protože spáchal toto a toto.“ Jak to může tatínek nebo maminka říct? Vždyť ten syn nebo dcera, kdyby udělali cokoliv, vždycky zůstanou synem a dcerou, vždycky patří do rodiny. Nemusíme souhlasit s tím, co udělali, neměli bysme to schvalovat, ale vždycky zůstane synem a dcerou. A tak chápu spíš rodiče, kteří omlouvají, někdy nekriticky, svoje děti, než ty, kteří je zavrhnou, odvrhnou a řeknou: „Toto není mé dítě.“ A zase naopak je vidět někdy tvrdost těch vězňů, kdy prostě přerušili kontakty oni sami třeba s rodinou, se svými sourozenci, s rodiči a tak dál.
Když tak odbočím, je to takové zamyšlení i pro nás, kolik je někdy takových nedorozumění v našich rodinách, i když jsou to křesťanské rodiny, kdy třeba nedokážeme odpustit bratrovi, sestře a něco podobného.
Můj dědeček pocházel z devíti sourozenců a k jeho bratrovi na rodnej grunt na Hanou jsem jezdíval jako malej špunt a když jsem tam viděl ten grunt, tenkrát pole byly zabaveny a tam hospodařilo JZD, ale prostě ten barák a stáje a tak dál, a oni tam měli ještě nějakej dobytek tenkrát a koně, na kterým mě vozil strýc, a tak jsem se ptal maminky v takové té dětské někdy zaslepenosti nebo sobectví dětským: „Mami, a proč jsme to nezdědili my a proč na tom nemáme podíl?“ a tak dál. A maminka mně to řekla jednoduše: „Víš, až budeš velkej, tak to pochopíš.“ A já, když se dneska hrabu třeba nějakou tou genealogií a podobně, tak jsem poznal jednu zajímavou věc. Mýho dědečka tatínek umřel ještě vlastně na začátku dvacátýho století a jeho maminka zemřela těsně po první světové válce a vlastně všichni její synové byli nasazení v první světové válce. Když se vrátili poslední dva synové, tak ona umřela radostí, dostala mozkovou mrtvici, když se dozvěděla zprávu, že i ten poslední syn se jí vrátil živej a zdravej z fronty. A nenechala žádnou závěť a těch tenkrát už jenom osm žijících sourozenců se muselo domluvit, jak podělit ten rodnej grunt. A zřejmě se nepohádali prostě, kdo dostane kterej podíl a kdo koho vyplatí a já nevím, co ostatního, ale dohodli se velmi moudře. Všichni ti starší sourozenci už byli ženatí, měli zajištěnou svoji existenci a tak dál, a zůstal nejmladší z těch bratří, Arnošt, kterej ještě nebyl ženatej. A tak se dohodli, že prostě ten grunt nejvíc potřebuje ten nejmladší, kterej se musí oženit a založit rodinu, a ti ostatní se toho svýho dědickýho podílu vzdali. Kdyby se neměli rádi, nebyl mezi nima nějakej vztah, tak to nikdy nedokázali a hádaly by se třeba ty rodiny do dneška. Není to možná právě zádrhel nějakých nedorozumění u nás v rodině, že je tam nedostatek lásky, příliš mnoho sobectví?
Zpátky k církvi. Církev má být právě tím viditelným obrazem Boží lásky, a možná že ten ideální příměr pro církev je rodina, a tak já si musím uvědomit, jaký místo v té rodině Božích dětí mám a že je to opravdu nezastupitelné místo a že tím pádem bych měl mít vztah ke všem ostatním, protože našim společným otcem je Hospodin, Bůh.
Církev jako rodina. Před časem jsme s kolegou v práci zabrousili na internet a hledali jsme v těch Cibulkových seznamech. A tak jsme tam zkusili zadávat svoje rodiče a přátele a tak dál, kdo byl nějakým konfidentem STB nebo nebyl, a on tam zadal svoji maminku. No, a hezky tam vyskočila forma spolupráce a číslo a tak dál. A on neřekl prostě něco špatnýho na vrub té maminky. On řekl: „Chudák maminka. Prostě donutili ji ke spolupráci,“ nebo něco takového. Bylo vidět, že to neotřáslo jeho vztahem k mamince, která je už dávno zemřelá. Toto je možná něco, co bysme my měli chápat i ve vztahu k církvi. Církev taky je utvářena nejenom svatými, ale i hříšníky a i ti hříšníci mají v té církvi své místo. A nebyli vždycky papežové ve formátu Benedikta nebo Jana Pavla II. Byli tam i papežové, kteří, jak říkají historici, nebyli hodni svého jména. Přesto všechno patřili do církve. A my, jako děti, kteří spoluvytváříme tu církev, bysme měli mít úctu k nim, protože ne vždycky si vybíráme rodiče, ale přesto jsou našimi rodiči.
Tak ať máme velikonoční sílu nejenom církev bránit proti těm, kteří na ni útočí a nasazují všechno špatný a tak dál, ale ať především my sami prožíváme svoje společenství v církvi, který je založený na lásce, na vztahu k těm, kteří církev vedou i na vztahu mezi námi navzájem. Naším společným jmenovatelem ať je Kristus a církev ať nás bezpečně vede těmi různými nástrahami ke spáse.
Ať se tak stane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.04.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, svatý Jan nám podává zprávu o dvou setkáních zmrtvýchvstalého Pána s jeho učedníky. Říkal, to první se odehrálo v tu neděli velikonoční, v tu neděli zmrtvýchvstání. To druhé se odehrálo o týden později, tedy řekli bychom v tom harmonogramu, jak to sledujeme my, jaksi dnes. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, my jsme dnes v evangeliu slyšeli o dvou setkáních. O tom, jak Ježíš přichází mezi své učedníky hned v tu neděli, kdy vstal z mrtvých. Řekli bychom, že toto první setkání se odehrálo před týdnem, to jsme slavili velikonoční neděli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, naším průvodcem v letošní době velikonoční bude apoštol Petr. Po celou dobu velikonoční o nedělích budeme druhé čtení číst vždycky z prvního listu apoštola Petra.
Říká se list. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.04.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
 |
Pokoj vám | 8:11 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.78 MB] |
Bratři a sestry, chtěl bych dnes říct pár slov k tomu, co všichni nějakým způsobem prožíváme, k odchodu papeže Jana Pavla II. Souvisí to vlastně i s dnešním evangeliem, Ježíš přichází a zdraví učedníky: „Pokoj vám“. Je to pozdrav, který na památku tady tohoto Ježíšova pozdravu apoštolům používají všichni biskupové. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
07.04.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 2,42-47; ž. Žl 118; 2. čt. 1 Petr 1,3-9; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, všichni známe ten pojem „nevěřící Tomáš“. Co bylo na jeho víře či nevěře podstatné? On chtěl se přesvědčit na vlastní oči, že Ježíš skutečně vstal. On nevěřil svým nejbližším, když mu tuto skutečnost sdělovali. Je to asi tak, jako kdyby někdo řekl: „Víš, existuje delfín. To je taková ryba, která pluje ve vodě a vždycky vyskočí na tu hladinu, a někde ji chovají ve velkém akváriu a dělají s ní různé atrakce.“ A někdo by řekl: „Ne, taková ryba nemůže existovat.“ Protože zná jenom kapra nebo štiku apod. Více...