Rubrika
HomilieOko za oko, zub za zub?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, Ježíš je ten, který se snaží posunout nás kousek dopředu. Dnešní evangelní úryvek začíná takovou zásadou oko za oko a zub za zub. My tuto zásadu máme spojenou se Starým zákonem, to je v pořádku, ale zpravidla ji máme spojenou s něčím negativním, že to už se nedělá.
V momentě, kdy tato zásada byla ve Starém zákoně prohlášena, ustanovena, tak to bylo něco velmi převratného, můžeme říci, revolučního a velmi pokrokového, protože do té doby platila zásada krevní msty. Mohlo se stát, že nějaký člověk způsobil jinému člověku poranění nebo něco, a jeho rodina byla povinna, rodina toho postiženého, zjednat nápravu, a často došlo k tomu, že tady to „zjednávání nápravy“ nebo zajištění cti, provedení odplaty končilo tím, že se vzájemně vyhubily tyto dvě rodiny. A ta zásada oko za oko, zub za zub je zásada, která hlásá přiměřenost. Vlastně chce říct tato zásada, za vyražený zub není možné žádat život někoho. A tak to na svou dobu bylo skutečně něco velmi převratného.
Ježíš při svém působení to zase už posouvá dál. Když to shrneme jedním slovem, tak Ježíš vlastně zavádí to, čemu my říkáme prevence. Abychom to dobře pochopili, bylo by potřeba to rozebrat velmi důkladně. Platí tam to, že ten kdo má dát, je skutečně někdo, kdo má nadbytek, sám to nepotřebuje, a zase ten druhý, kdo to žádá, že to skutečně potřebuje, že to není nějaký podvodník nebo někdo podobného ražení. A je tam ta krásná zásada, jestliže tě někdo nutí, abys s ním šel, tak s ním jdi jednou tolik. Místo jednu míli, tak s ním jdi dvě. Toto často zůstane zasunuto v tom textu a málokdo si toho všimne. A to je právě ono. Jestliže s někým jdu delší dobu, míle to není na chvilku, ale to je vlastně taková dobrá procházka, která bude trvat minimálně hodinu, tak za tuto dobu s tím člověkem mohu mluvit, za tu dobu ho mohu poznat, za tu dobu on může poznat mě. A to je právě to, o co tady Ježíšovi jde. Jde mu o to předcházet tady těm konfliktům, nedorozuměním a říká nám: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
A teď už se dostáváme k žalmu. Ten žalm má číslo 103 a je takový zajímavý. Nejdřív ale začnu tím, kdy vznikl. Vznikl, když se Izraelité vrátili z Babylónského zajetí, protože v něm nacházíme citace z takzvaného 2. Izaiáše, a ten žalmista v tom žalmu děkuje za vyslyšení nějaké své prosby. To je první část toho žalmu. A druhá část je takový chvalozpěv. V tom žalmu se setkává osobní modlitba s modlitbou, kterou my bychom nazvali ve společenství. Je to žalm, který je takový pěkný, a je v něm několik myšlenek, které stojí za povšimnutí.
„Veleb, duše má, Hospodina, vše co je ve mně, veleb jeho svaté Jméno.“ Co je ve mně? Bratři a sestry, co je v každém z nás, co máme ve svém nitru, v té duši, tam kde se nedá šáhnout, kam třeba často nechceme nikoho pustit? No, tak jsou tam naše úspěchy, z kterých se radujeme, jsou tam naše neúspěchy, za které se stydíme, jsou tam naše splněná přání, která nám dělají dobře, jsou tam naše nesplněná přání a naše touhy, jsou tam naše sny, jsou tam naše chyby, jsou tam naše slabosti. Je tam to, za co se stydíme. Je tam často i náš strach, naše obavy a podobně. Je tam toho spousta. Všichni tam máme něco společného, každý tam má podle své povahy a podle té situace, v jaké žije, něco originálního, jedinečného.
A jak říkám, jedna část, to co bychom označili jako klady, tam jsme ochotni ty druhé pustit. Ale to, co označujeme jako ty slabosti nebo zápory, tam nechceme, aby do toho nikdo šťoural, aby do toho viděl a to bychom nejradši vygumovali. A ten žalmista říká: „I toto patří k tobě, člověče, a před Bohem není potřeba se za to stydět. To jsi ty. Bůh ví, jaký jsi, a v modlitbě mu to předlož. Nestyď se za to, neboj se toho, ale ukaž to Pánu, aby on se toho ujal.
Když to člověk takto udělá, když se před Bohem nestydí tady za ty slabosti, tak ho to vede k pokoře. Takový člověk řekne: „Bože, já tě potřebuji.“ Ten, kdo vidí jenom ty klady, ten kdo se domnívá, že on je super, a všichni ostatní že jsou na tom daleko hůř, tak takový člověk bývá pyšný.
„Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní.“ Je to bohužel naše taková špatná vlastnost nebo slabost, že nás víc zajímají ty neúspěchy, ty prohry, to co kdo zkazil, to co se komu nepovedlo, než právě zase ty úspěchy, než to kladné, než to dobré. Nám se zdá to zlé zajímavější, že víc nás to přitahuje a zapomínáme, že je za tím vždycky nějaká bolest, někdo trpí, ať duševně nebo tělesně. A žalmista připomíná a říká: „Člověče, tvým povoláním a posláním je, aby sis připomínal, co dobrého pro tebe Bůh udělal, a abys to říkal i druhým, abys to říkal i dál. Ne jenom to špatné, ne jenom to nepříjemné, to co se ti zdá zajímavé, ale abys šířil to, co je skutečně dobré a to, co člověk potřebuje slyšet, že se povedlo, že někdo měl úspěch, že se podařilo nějaké dobré dílo.“
„On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy.“ Je tady zajímavé spojení – viny, odpuštění vin, a nemoci. V té době, kdy ten žalm vznikl, obecně ve starověku platilo, že bohové trestají lidi za jejich chyby nemocemi. Panovalo to bohužel i ve Starém zákoně, ale i v Novém. A konec konců, známe to my všichni. V Novém zákoně, když přijde k Ježíšovi slepý od narození, tak se apoštolové ptají: „Kdo zhřešil, on anebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ A Ježíš říká: „Nikdo.“ Nemoc není trest za hřích. Nemoc je následek dědičného hříchu a nemoc může být zkouškou, ale nikdy není trestem.
Ale ten žalmista si správně uvědomuje, že to zdraví se týká celého člověka. Ne jenom jeho těla, ale také jeho mysli, jeho duše, jeho svědomí a zkrátka a dobře celého člověka, protože celý člověk je tělo a duše, a on, Bůh, léčí. Jak léčí? No, léčí svým odpuštěním, léčí svým milosrdenstvím a vybízí nás, abychom si toho byli vědomi, abychom na to nezapomínali.
„Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí.“ Ježíš věděl, že nejsme schopni trvale se chránit hříchu. Lidská přirozenost je narušena dědičnou vinou, a proto Ježíš ustanovil svátost smíření. Nejsme jako nějaký fakír, který se snaží dosáhnout dokonalosti, ale jsme těmi, kteří se ke svým chybám, ke svým slabostem přiznávají a prosíme za jejich odpuštění.
A poslední sloka, kterou jsme slyšeli, je také velmi pěkná, velmi zajímavá. Mluví zase o jedné jediné věci, a sice právě o tom odpuštění. Ale mluví dál také ten žalmista o tom, co je motorem Božího jednání. Motorem lidského jednání často bývá pomsta nebo snaha získat – postavení, moc, majetek, nebo si užít. Co je motorem Božího jednání? „Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neodplácí.“ Žalmista s celou vahou připomíná a říká: „Důvodem, proč Bůh jedná, je něco jiného. No, tvoje záchrana, člověče, a ty si to připomínej.“
A teď ten žalmista použije dva příklady pro totéž. Jeden je z kosmu: „Jak je vzdálen východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.“ Některé české překlady používají slovíčko vzpoury: „Vzdaluje od nás naše vzpoury.“ Často se bouříme, často se nám něco nelíbí, ale tady je to i myšleno v tom smyslu, že se člověk bouří sám proti sobě, že není spokojený sám se sebou a je vnitřně rozpolcený, rozervaný. Toto Bůh vzdaluje, a naopak dává klid, pokoj. Opakem té vzpoury, té rozervanosti vevnitř je pokoj, klid, jednota.
„Jako je vzdálen východ od západu.“ Jak je vzdálen východ od západu? Je to taková filozofická otázka. No, východ od západu je vzdálen nekonečně, ale to hlavní, o co tam jde, není to, jak je to daleko, ale uvědomme si, že aby se mohlo říct: „Tam je východ, tam je západ,“ tak někde musí stát člověk. On se postaví a řekne: „Na tuto stranu je východ, na tuto stranu je západ.“ A když se ten člověk posune, tak zase na nějakém jiném místě řekne: „Východ je tam, západ je tam.“ Tím bodem, podle kterého se to řídí, je člověk. Tedy toto přirovnání chce říct: „Bůh počítá s člověkem. Bůh ví o člověku a bere na něho ohled.“
Druhý příklad, který mluví o tomtéž, je z rodinného života. „Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí.“ Všichni znali, všichni známe. Mohlo by tam být: Jako se smilovává matka nad syny, nad dcerami … Jako se smilovávají rodiče nad svými dětmi, tak se smilovává Hospodin.
Když budeme číst nějakou knihu o výchově, o psychologii, tak se tam dočteme, že když malé dítě něco provede a pak přijde a řekne: „Maminko, tatínku, odpusť mi. Já už to víckrát neudělám.“ Tak ten tatínek, maminka dobře ví, že to dítě to za nějakou dobu provede znovu, že to není ani v jeho silách, a někdy by se mohlo stát, že ten rodič by byl v pokušení říct: „To už jsem slyšel, to říkáš vždycky.“ Ale tady tyto knihy o pedagogice, o psychologii, o výchově říkají: „Ne. Ten rodič musí v tu chvíli říct: ‚Ano, já ti odpouštím. Já to tvé předsevzetí beru vážně.‘“ Proč? No, protože to dítě to bere vážně. To dítě v tu chvíli má to pevné předsevzetí, že už to víckrát nebude opakovat, že se toho bude snažit vyvarovat.
Bratři a sestry, víme, že všichni jsme v pozici takového dítěte. Kolikrát už jsme si říkali, že se něčeho zbavíme, že na něčem budeme pracovat. Ano, o něco se nám to třeba podařilo posunout, zlepšit, ale pak jsme na to třeba zase zapomněli a ono se to tam vrátilo. Vzpomeňme si častěji na tento žalm a uvědomme si, že Bůh je otec, který se smilovává nad svými dětmi a nabízí stále novou, další a další šanci. Jenom je na nás, abychom my přišli a řekli: „Chci být lepší, chci se o to snažit. Otče, prosím, dopusť mi.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.02.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, s určitou nadsázkou se říká, že téměř na každé stránce Starého zákona je alespoň jeden mrtvý. Té krve je tam opravdu hodně, přesto myšlenky, o kterých dneska mluvil Pán Ježíš, už nacházíme ve Starém zákoně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, my jsme dnes vyslechli závěr poměrně dlouhé Ježíšovy řeči. Pořád se pohybujeme ještě v tom, čemu se říká horské kázání. Na jeho začátku Ježíš řekl to, čemu se říká Blahoslavenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, dnešní první čtení z třetí knihy Mojžíšovy je takový poměrně nenápadný text. Přesto je to text, troufám si říct, hodně důležitý. Vzpomeňme na moment, kdy k Ježíšovi přijde zákoník a ptá se: „Pane, které přikázání je v Písmu největší?“ A Ježíš odpovídá: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe. Více...