Rubrika
HomilieJežíš Desatero rozšiřuje ze skutků také na úmysly
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, my jsme dnes vyslechli závěr poměrně dlouhé Ježíšovy řeči. Pořád se pohybujeme ještě v tom, čemu se říká horské kázání. Na jeho začátku Ježíš řekl to, čemu se říká Blahoslavenství. Tak jako pro Starý zákon je zásadní Desatero, tak pro Nový zákon je zásadní Blahoslavenství, a Ježíš teď tady v té dlouhé řeči nějakým způsobem, řekněme, dává do souladu obě tato pravidla nebo všechna tato pravidla.
Ježíš používá metodu, která v té době byla obvyklá. Je to disputace starých filozofů. Jeden filozof vystoupí a řekne: „Slyšeli jste, že můj kolega řekl …, ale já vám říkám něco jiného.“ Tomu prvnímu se říká teze, tomu druhému se říká antiteze, a teď šlo o to, kdo z nich co obhájil. Ježíš nejde tímto směrem, že by právě říkal, že to co bylo staré, že by to bylo špatné. To ne. Naopak, tady mi nezbývá, než zopakovat to, co jsem říkal na začátku mše svaté, že on to Desatero rozšiřuje ze skutků také na úmysly.
Někdo by si mohl říct: „Ale to je pro nás horší.“ No, není. Pro obyčejného člověka to horší není. Pro člověka, který vymýšlí nějakou pomstu, pro člověka, který si říká ve vztahu k druhému, počkej, já ti to ukážu, já to vymyslím, jak se ti takzvaně dostat na kobylku a jak ti to oplatím, myslím v tom zlém, nebo jak tě nějakým způsobem přistihnu, že děláš něco, tak pro toho je to zlé. Pro toho je to horší, pro toho je to přitěžující okolnost. Ale pro člověka, který nějakým způsobem se snaží konat dobro, tak my víme, každý to zná ze svého osobního života, že občas uděláme něco špatného nebo že se nám to takzvaně vymkne. Třeba proto, že jsme se lekli nebo že naráz nevíme kudy kam, že ta situace je takzvaně stresová. Je potřeba rychle reagovat, ať už slovy nebo třeba skutkem, a ono to nedopadne. Tak potom je to pro nás právě polehčující okolnost, protože Bůh zná. Zná naše úmysly a ví, že jsme to nechtěli, že jsme to neplánovali, že jsme rozhodně nechtěli udělat nic špatného.
Takže tedy Ježíš to Desatero jakýmsi způsobem prohlubuje. Ježíš tady tím svým postojem dává najevo a říká: „Vážím si toho dobrého, co tady bylo přede mnou.“ Ježíš není takový, že by řekl: „Já jsem teď přišel a všechno, co bylo doteď, je úplně špatně.“ Ne. To je první taková docela hluboká myšlenka. Vážit si toho dobrého, těch kořenů, které už jsou tady, a na tom stavět.
To že Ježíš nějakým způsobem postupuje s ohledem na své posluchače, vidíme už z té věty: „Slyšeli jste, že bylo řečeno.“ Ono to tam zaznělo v tom celém textu šestkrát. Tam by přece mělo být jméno. Taky jsem říkal, že nějaký ten filozof třeba řekne: „Můj kolega,“ nebudu jmenovat: „ řekl …“ Proč Ježíš neříká jméno? Kdo to řekl? No, řekl to Hospodin, v originále Jahve, skrze Mojžíše to oznámil. Ale Izraelité toto Boží jméno z úcty nevyslovovali. Ježíš nechce použít nějaký opis, ten opis byl Adónai, ale Ježíš nechce použít tento opis, a proto volí z úcty ke svým posluchačům tady tuto formu.
Uvědomme si, že Ježíš v tuto chvíli mluví k Izraelitům, Matoušovo evangelium je napsáno pro Izraelity, kteří se obrátili ke křesťanství. A je tady znovu zdůrazněno vlastně toto, že Ježíš nechce klást zbytečné překážky.
Co dál? Teď je tam takový text, který nám nezní dobře. Neodporujte zlému, když vás někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i levou, tomu kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť, a tak dále. I o tom doprovázení to vlastně končí. Musíme si uvědomit, že Ježíš v tuto chvíli mluví o sobě. Mluví o sobě jako prorok. To všechno se mu stane o Velikonocích. Ježíš se obrací k posluchačům a vypadá to, že Ježíš klade nějaké velmi těžké požadavky. Ale Ježíš tou cestou půjde sám jako první. Mluví o sobě. A Ježíš tady před nás staví ideál. Je to ideál, který známe. Známe ho i z našich vztahů. Ale je to ideál, který často zůstává nějakým způsobem nenaplněn, zapomenut nebo i přímo odložen.
Když se dva berou, když vstupují do manželství, jsou tam ta jména a říkají: „Já se ti odevzdávám a přijímám.“ Napřed odevzdám něco, a potom přijmu. Jestliže oba odevzdají, oba taky přijmou a bude to fungovat. To je to, oč tu běží. A je jedno, jestli to vezmeme tady v tom širokém kontextu na celou společnost, nebo jestli to i zúžíme na ty jednotlivce. Ono pokud to nefunguje v tom malém, nebude to fungovat ve velkém. A nás nejvíc na tom rozčiluje právě to, že my bychom nejradši vykřikli: „Ale Ježíši, je tady mnoho těch, kteří to nedělají. My se snažíme, ale je tady mnoho těch, kteří nad tím mávnou rukou a řeknou, jste hloupí.“ Ale Ježíš tady, jak říkám, mluví v první řadě o sobě, staví ten ideál a říká: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec. Usilujte o to, seč vám budou síly stačit, abyste mohli přijmout Boží dar.“
Tam je zase takový skrytý smysl, protože to jméno Matouš, Matchaios, znamená Boží dar. A celé to evangelium je poskládáno tak, abyste mohli přijmout Boží dar. Abyste si vy sami nekomplikovali život, abyste si uvědomili, že Bůh vám ho nekomplikuje, že vám neklade zbytečné překážky.
A teď, když to vezmeme konkrétně to, co tam je, to oko za oko, zub za zub, to je takzvaná odplatná spravedlnost, odplata. Zní to hrozně, často se mluví o tom, že je to už překonané, tento koncept. No, ne tak úplně. Je to brzda. Protože do té doby, než byla dána tato zásada, tak ten, kdo byl silnější, mohl vykonat to, čemu se říká krevní msta, a mohl toho, kdo se provinil, úplně zničit. A tato zásada říká, že třeba za ten vylomený zub není možné žádat život. Že musí ten trest i ta, řekněme, kompenzace, že to musí být úměrné tomu provinění. To je jedna věc, tedy jakási brzda pro hněv, pro pomstu tady pro tyto věci, kdy člověk právě zase si říká: „Počkej, já ti to odplatím!“
Druhá záležitost, kterou jsme tady slyšeli, je vlastně to, že Ježíš nějakým způsobem odsuzuje všechny války, které se dějí ve jménu Božím, ve jménu víry, ve jménu rozšiřování nějakého náboženství a podobně. A jak vidíme, toto nás vlastně provází pořád a pořád se toho nemůžeme zbavit.
„Slyšeli jste, že bylo řečeno, miluj svého bližního, měj v nenávisti svého nepřítele.“ Tady se musíme vrátit k tomu prvnímu čtení, kdy se taky říkalo: „Otevřeně napomeň svého bližního.“ Jo? Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť. To je to. Ve Starém zákoně za bližního byl považován ten člověk, který byl ze stejného národa anebo vyznával stejné náboženství. Ti ostatní ne. A tady Ježíš to úžasně rozšíří a právě řekne: „Všichni jste si bližní nebo máte si být bližními. Nemáte si být nepřáteli. Tak jako já jsem přišel zachránit všechny.“ Ježíš právě tento koncept potvrdil v okamžiku, kdy zemřel na Velký pátek za všechny.
Když se budeme dívat na události pašijí, tak si uvědomíme, že Ježíš se ohradil proti tomu služebníkovi, který mu dal tu facku. Říká: „Proč mě biješ?“ Takže tedy tento koncept, který Ježíš tady navrhuje, to není koncept nechat si všechno líbit, ale smyslem je, abychom byli schopni přijmout Boží dar.
Když to tedy celé nějakým způsobem zakončíme, buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Je to zase citát z toho dnešního prvního čtení. Tam se říká: „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, vás Bůh, jsem svatý.“
Co to znamená, být svatý? V době, kdy vznikl tady ten starozákonní text, tak svatost byla chápána jako nejvyšší moc. Svatost byla chápána, jako že Bůh je ten, který se projevuje jako mocný a že tu moc nezneužije. To platí, je to v pořádku. Svatý Matouš už říká: „Buďte dokonalí.“ V čem spočívá dokonalost? Dokonalost spočívá v neměnnosti. Všecko, co se mění, tak se opotřebovává a musí se to opravovat, auto, pračka, cokoliv, šaty. I my, protože jsme nedokonalí, tak obnovujeme svoje síly tím, že jíme a spíme. Nedokonalost se projevuje taky náladovostí. A toto všechno v Bohu není. Tedy dokonalost se projevuje neměnností, stálostí, nějakou stabilitou.
Ale jak jsem říkal, svatý Matouš se tady obrací ke křesťanům z židovství, kteří všechny tyto koncepty znali. O nějakých šest let později evangelium napíše i Lukáš, a ten píše pro pohany, kteří přijali víru v Ježíše Krista. A těm jsou tady tyto koncepty úplně cizí. A Lukáš tam použije slovo: „Buďte milosrdní.“ A evangelisté se nakonec jakýmsi způsobem přesunou tady k tomuto pojmu, který se překládá na to buď milosrdný. Ale tam je jiný termín. Tam je použitý termín z hebrejštiny, který nemá český ekvivalent, ale je velmi krásný. Je to termín, který označuje vztah mezi nastávající maminkou a dítětem, které ta nastávající maminka nosí pod srdcem. Jaký je to vztah? Jak říkám, hebrejština pro to má jedno slovo. Je to vztah očekávání, je to vztah těšení se, je to vztah lásky. Je to vztah radosti z toho, že přijde na svět nový život. Je to vztah veskrze pozitivní. A toto označují evangelisté, toto používají, když říkají: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš otec.“
Bratři a sestry, úplně na konec, co si z toho odnést. Ježíš staví na dobrých tradicích. Nezavrhuje to dobré, co tady bylo vybudováno. To je to první. Všechny ty těžkosti, všechno to, co se nám zdá jako těžké, máme nějakým způsobem v životě akceptovat proto, abychom byli schopni přijmout Boží dar. A Ježíš tady vlastně na konec nám říká: „To co dostáváte, máte nějakým způsobem vylepšovat.“ To co Ježíš dostal, vrátil Otci v mnohem lepším a dokonalejším stavu. A to je to, co se očekává i od nás. Všechno to, co dostáváme, máme pokud možno předat v lepším a dokonalejším stavu.
Kéž se nám to s Boží pomocí podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.02.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, s určitou nadsázkou se říká, že téměř na každé stránce Starého zákona je alespoň jeden mrtvý. Té krve je tam opravdu hodně, přesto myšlenky, o kterých dneska mluvil Pán Ježíš, už nacházíme ve Starém zákoně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, Ježíš je ten, který se snaží posunout nás kousek dopředu. Dnešní evangelní úryvek začíná takovou zásadou oko za oko a zub za zub. My tuto zásadu máme spojenou se Starým zákonem, to je v pořádku, ale zpravidla ji máme spojenou s něčím negativním, že to už se nedělá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Lv 19,1-2.17-18; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 3,16-23; evang. Mt 5,38-48;
Bratři a sestry, dnešní první čtení z třetí knihy Mojžíšovy je takový poměrně nenápadný text. Přesto je to text, troufám si říct, hodně důležitý. Vzpomeňme na moment, kdy k Ježíšovi přijde zákoník a ptá se: „Pane, které přikázání je v Písmu největší?“ A Ježíš odpovídá: „Miluj Boha nade všechno a bližního jako sám sebe. Více...