Rubrika
HomilieBůh má pro každého z nás připraveno dobré víno
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.01.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, z dnešního evangelního příběhu vystupuje tvář Božího Syna a je to tvář velmi přívětivá. Je to velmi povzbuzující obraz. Je to obraz takový, řekli bychom, hodně civilní. Ježíš začíná svoje veřejné působení tím, že se postaví mezi hříšníky, vyjádří svoji solidaritu s chybujícími lidmi a přijme křest na odpuštění hříchů, i když, jak už jsem mockrát říkal, sám žádné neměl. A začíná kolem sebe shromažďovat učedníky. Do této chvíle se projevuje právě jako učitel, jako moudrý učitel, ale ještě je potřeba, aby on se projevil jako Boží Syn.
Ježíš se ze začátku projevoval jako, řekli bychom, člověk, který měl silná slova, ale bylo potřeba, aby ukázal, že je taky silný ve svých činech, a to se stalo na svatbě v Káni Galilejské. Pro mnoho lidí je to nepochopitelné. Proč? No, čekali, že první zázrak se stane někde v chrámě, že to bude nějak úzce spojeno s náboženstvím anebo že aspoň uzdraví ochrnulého nebo nevyléčitelně nemocného člověka, eventuelně vzkřísí mrtvého. Ale to, co se stalo, bylo úplně mimo, řekli bychom, náboženství. Z toho příběhu vystupuje to, čemu se říká civilní život. Ježíš zde má velmi civilní tvář.
A začíná to celé naprosto nenápadně. První věta nám říká, že byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Maria byla pozvána jaksi primárně na tu svatbu. Buď byla příbuzná některého z těch snoubenců, anebo na té svatbě pomáhala a Ježíš je pozván jaksi mimoděk. „Je pozvána Marie a Marie má syna.“ „No, tak ať přijde taky.“ „No, ale on má teď ty kamarády, kteří teď chodí s ním, učedníky.“ „Tak ať přijdou taky.“ A zřejmě takovýmto velkorysým přístupem se stalo to, že se na té svatbě sešlo mnohem víc lidí, než se čekalo.
Druhá teorie, která hledá odpověď na otázku, jak se to mohlo stát, že došlo víno, tak ta druhá teorie říká, že ta svatba se konala v nějakou neobvyklou dobu. Obvyklý čas pro konání svateb byl podzim, eventuelně začátek zimy, kdy bylo ještě dost zásob, kdy byla sklizená úroda a bylo z čeho rozdávat. A tak se mohlo také stát, že tato svatba, o které se bavíme, že se odehrávala někdy na konci jara, eventuelně na začátku léta před první sklizní, a tedy už ty zásoby nebyly tak velké.
Jsou tedy dvě možnosti, jak se to stalo. Nepřijdeme na to, jak se to stalo, víme, že se to stalo, a ten, který byl pozván jaksi mimoděk, mimochodem, tak aniž si to uvědomili, tak pozvali toho, kdo to zachránil. Když to potom celé skončilo, tak všichni věděli, že ten Ježíš z Nazareta už není jenom dobrý učitel, už není jenom člověk, který umí pěkně mluvit, ale dokáže také vykonat skutky, které obyčejný člověk vykonat nedokáže.
Ale na tomto příkladě, na tom začátku toho pozvání, které se odehrálo jaksi mimochodem, tak nám Bůh připomíná a chce zdůraznit, že On počítá s našimi lidskými vazbami, že On ví, jak to chodí, a i tyto momenty, které my bychom označili jako maličkosti, okamžiky náhody nebo že to tak vyplynulo, tak i tyto momenty mají v Božím plánu svoje místo a Bůh s tím počítá.
Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ V podstatě je to holá věta, jenom to „už“ to tam nějak nabourává. Vidíme tady na tomto, že Maria je velmi všímavá, starostlivá, že se nezajímá jenom o svoje problémy, ale i o problémy těch kolem. „Nemají víno.“ Touto holou žádá svého syna o pomoc. Co je zajímavé, tak ona neříká ani: „Prosím tě.“ Na jednu stranu to zní trošku neuctivě, ale na druhou stranu je z toho vidět její důvěra. Musíme si uvědomit, že do tohoto okamžiku se Ježíš neprojevil jako Boží Syn. Toto byl první zázrak. Kdyby byl druhý, třetí, tak bychom mohli říct: „Oni věděli, že on to umí, že on to dokáže.“ Ale oni to nevěděli. Oni v to doufali a oni v to věřili, ale to bylo jediné, o co se mohli opřít. Neměli, jak se říká, nic v ruce, nic hmatatelného.
Co je krásné tady na tomto Mariině postoji, je to, že ona neurčuje způsob, jakým to ten Ježíš má řešit. Ona mu podává, řekli bychom, tu strohou informaci: „Nemají víno.“ My, když předkládáme Bohu svoje potřeby, svoje prosby, tak řekneme to, co nás tíží, a pak zpravidla k tomu přidáme, jak by to ten Bůh měl řešit, co by s tím měl dělat, jak my to máme naplánované. A tady v tomto momentu nastává určitá potíž. Bůh ví o našich starostech, Bůh ví o našich těžkostech a taky ví nejlíp, jak to řešit. Potíž je v tom, že my někdy máme příliš tvrdou hlavu a nechceme přijmout tady to Boží řešení, nebo nám se zdá méně vhodné, protože já jsem si to naplánoval jinak. Maria předá informaci, předá svoji starost tomu, kdo tu starost může vyřešit, a dál už to nechá na něm.
Bratři a sestry, Ježíš to dobro, které koná, ten první zázrak, koná velmi nenápadně. Vlastně to vědělo jenom těch šest lidí, kteří nesli ty džbány, jinak si toho nevšiml vůbec nikdo. A to je pro nás další myšlenka k následování: dobro, které konáme, dělat jaksi mimoděk, mimochodem, nenápadně. O to z toho budeme mít větší radost my i ti, kterých se to bude dotýkat.
Napřed tam bylo šest džbánů s vodou, a potom tam bylo šest džbánů s vínem. Kolik toho vína tam bylo? No, bibličtí badatelé se tady v tom rozcházejí. Vychází z toho popisu, že každá ta nádoba byla zřejmě jinak velká a vycházelo to asi tak, jak se hrnčířovi povedlo ji zrovna udělat. Ty nejvyšší odhady říkají, že tam nakonec stálo 450 litrů vína, ale to jsou ty nejvyšší. Ale ty nejnižší říkají, že tam bylo aspoň 300 litrů vína. Každopádně velké množství, mnohem větší množství, než byli schopni vypít. A zde si máme uvědomit, že když Bůh nás obdarovává, tak na nás nešetří, neodměřuje nám to kapátkem, neříká: „Tak tenhle kousek ještě můžeš, a tohle už ne. Tohle teda tady ten kousíček ano, ale to už by bylo moc.“ Ne, Bůh, když dává, tak dává vrchovatě. Bůh na nás nešetří. Naopak doslova můžeme říct, že Bůh je k nám takzvaně marnotratný, utrácí zbytečně, utrácí víc, než by bylo nutné, jenom proto, aby nám ukázal, jak mu na nás záleží. Bůh nečeká, že to, co do nás investuje, že my vlastně nějakým způsobem vrátíme, to nejsme schopni. Co od nás očekává je to, že ty dary vděčně přijmeme a budeme je používat.
Takže tedy nebuďme malomyslní a neříkejme si: „Bůh na mně šetří.“ Naopak radujme se z toho a snažme se vidět, kolik toho každý den dostáváme. A tady se zpětně ještě vrátím k tomu, co Boží Syn způsobil, ten první zázrak, co zachránil. On skutečně něco zachránil, ale nebyl to nemocný člověk, zmrzačený člověk, ale byl to člověk a byla to radost – radost těch lidí, kteří byli přítomní na té svatbě.
Někdo by mohl říct: „Ale to je pomíjivé. Na radost se nedá sáhnout. Radost tady chvilku je, a pak tu není.“ Ale vidíme tady z tohoto, že ten moment toho štěstí novomanželů, té radosti těch svatebčanů pro Ježíše, pro Božího Syna byl natolik důležitý, že udělal první zázrak. Zase se dostáváme k tomu, že i to, co se v našich očích zdá malé, tak pro Boha je to důležité. Je to pro něho důležité tenkrát, jestliže je to upřímné a opravdové. Každé, i malé dobro Bůh v nás podporuje a snaží se rozvíjet.
A nakonec? Nakonec si zavolá správce svatby ženicha a chválí ho. Chválí ho za to, že uchoval dobré víno. To je praxe, která platí pořád. Každý vinař si nechá nejlepší víno pro sebe. Občas z něho dá ochutnat kamarádům a to horší se potom prodává. Čím je to víno horší, tím se prodává dál, jako aby to bylo někde pryč, aby se o tom tak moc nevědělo. A v tehdejší době, v době Pána Ježíše se to dělalo tak, že když se teda napili, už neměli tu schopnost to jaksi dobře posoudit, tak se vytáhlo to nejhorší. To, že na této svatbě to tak nebylo, toho správce hostiny tak velmi překvapilo, vyloženě on z toho byl úplně, jak my bychom řekli, rozhozený. To ukazuje, že ta praxe toho šizení, toho podávání špatného vína nakonec, že tam zřejmě byla velmi rozšířená. Toho správce tedy to džentlmenské jednání ženicha tak překvapilo, že si ho zavolal. Ženich neměl vůbec tušení, o co tu jde. A když to převedeme do duchovní roviny, tak to ponaučení, které dává správce ženichovi: „Ty jsi uchoval dobré víno až do konce,“ platí pro život každého z nás. V jakém směru? Když je člověk mladý, má radost ze života, z poznávání nových věcí, se seznamováním se s novými lidmi, zkrátka a dobře má radost z úspěchu, daří se mu, je šťastný. Jak přibývají roky, tak přicházejí nemoci, člověk zažívá i nepříjemné momenty, taky v rodině někdo umře, tady ty okamžiky rozloučení se, to všechno má vliv na každého z nás a pomalu, ale jistě začínáme být skeptičtí a říkáme si: „Co mě ještě čeká? No, asi nic příjemného. To pěkné, to radostné, to už jsem zažil, to už jsem odbyl, když jsem byl mladý, když jsem byla mladá a teď už budou jenom těžkosti.“
Ne, Bůh má pro každého z nás připraveno dobré víno v době celého našeho života, pro každou etapu, pro každý den má Bůh pro nás nachystáno něco pěkného, jenom my to musíme vidět. A to nejlepší víno má nachystané nakonec. To nejlepší víno je dar života věčného.
Ježíš svým prvním zázrakem naznačil, o co mu půjde, co bude dělat během celého svého veřejného působení – proměňovat to dobré v lepší. Bratři a sestry, Ježíš začal tím, že proměnil vodu ve víno a v uvozovkách „skončil“ tím, že proměnil chleba ve své tělo a víno ve svou krev. A nás vyzývá, abychom ho v tomto následovali. Usilujme o to a namáhejme se, abychom zlo proměňovali v dobro a to, co je dobré, abychom proměňovali v ještě lepší. Vzpomeňme na Ježíše v Káně Galilejské a na radost těch, kterým pomohl.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.01.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, skončila doba vánoční a prožíváme, řekli bychom, všední dny našeho života. A dnešní liturgie nám předkládá tady do této situace obraz slavnosti. Svatba, to je jeden rozhodně z nejvýznamnějších, jestli ne vůbec nejvýznamnější den v životě člověka, a také zpravidla nejslavnostnější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.01.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Text, který jsme slyšeli, bratři a sestry, je pouze v Janově evangeliu. Ty tři ostatní ho nemají. A někdo se ptá, proč. Proč se tam mluví o nějaké svatbě? Ona to není jen tak nějaká svatba, není to jan tak nějaký div, není to jeden z divů, ale říká svatý Jan, že to byl počátek znamení a že tím Ježíš zjevil svou slávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.01.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, jaká je hlavní myšlenka dnešní neděle, dnešních textů? Těch myšlenek se tam dá najít několik, ale takové dvě hlavní: Všechny ty texty mluví o Božích vlastnostech a zasazují ty Boží vlastnosti do vztahů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.01.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, zamyslíme se zase nad dnešním druhým čtením. Krásně to druhé čtení souvisí s evangeliem. Když bychom hledali takovou hlavní myšlenku, o čem že ty texty jsou, tak to můžeme shrnout do takové věty „zvláštní projevy Ducha svatého“. Více...