Rubrika
HomilieBoží vlastnosti se projevují v našem životě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.01.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, jaká je hlavní myšlenka dnešní neděle, dnešních textů? Těch myšlenek se tam dá najít několik, ale takové dvě hlavní: Všechny ty texty mluví o Božích vlastnostech a zasazují ty Boží vlastnosti do vztahů. To jsou dvě velmi důležité myšlenky, které spolu úzce souvisí.
My známe ty vlastnosti, jak jsme se je učili v náboženství, že je Bůh všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí, ale dnešní texty nás chtějí upozornit na další vlastnosti a chtějí nám připomenout, že ty další vlastnosti se projevují v našem životě. Třeba také to, že Bůh má radost, že Bůh nás zve nebo spíš přijímá naše pozvání.
Když začneme od začátku. První čtení bylo vzato z takzvaného třetího Izaiáše, nějakých 530 let před narozením Pána Ježíše. Izraelité se vracejí z babylónského zajetí do Izraele, do své země. Na jedné straně mají radost, jsou za to vděčni, na druhé straně mají obavy a říkají si: „Co nás tam čeká, jaké to bude? V jakém stavu tam tu zemi najdeme?“ Navíc to probíhalo v několika vlnách, ten návrat trval několik let, a tak ti, kteří přišli třeba v té druhé, třetí vlně, tak už měli zprávy, že je tam nečeká nic růžového, že je to tam hodně zbořené, hodně zničené, že je tam čeká hodně práce.
A tak jak šli, tak měli taky čas přemýšlet. A tak si říkali: „Naši proroci nám říkají, že náš Bůh je mocný, že náš Bůh je silný, že je pravý Bůh. Ti ostatní bohové, že to jsou bohové falešní. A tak jak se mohlo stát, že babylónský král, který uctívá nepravé bohy, jak to, že ti Babylóňané vyhráli, jak to, že my jsme byli pokořeni, jak to, že my jsme byli sedmdesát let v zajetí?“
Takhle, když uvažujeme, tak uvažujeme opravdu jako pohané. Pohané se předhánějí v tom, že zdůrazňují, který Bůh je silný. V podstatě ve všech pohanských náboženstvích se zdůrazňuje síla té modly. Křesťanství a už starý Izrael připomíná: „Bůh má i jiné vlastnosti, mnohé jiné vlastnosti. Nejde jenom o sílu, ale jde také o lásku a o starost a o další věci.“
Prorok jim na jedné straně teda připomíná, že do toho zajetí se taky dostali pro svoje chyby a pro svoji nevíru. Tady tuto nevíru přirovnává prorok k manželské nevěře. Musíme si uvědomit, že pro Izraelity vyznávat víru nebylo jednoduché. Uvažme, ve Starém zákoně existoval předpis, že nesměli Boha nijak zobrazit. Nesměli udělat žádnou sochu, žádný obraz, a to ani člověka, ani zvířete, protože tam bylo to nebezpečí, že by se tomu začali klanět a že by začali říkat tak, jako na poušti: „To je tvůj bůh.“ Ve starém Izraeli oni směli malovat jenom ornamenty a květiny, tedy to výtvarné umění bylo takové docela chudé.
Zkusme si představit, že tady v kostele nemáme nic. Bylo by to hodně prázdné. Zkusme si představit, že by tady nebyly teď jesličky, o Velikonocích, že by tu nebyl Boží hrob a další věci. Bylo by to o hodně chudší. A tedy prorok, aby jim nějakým způsobem aspoň trošku pomohl, tak přirovnává vztah Boha a Izraele k manželství a říká: „Bůh si vás zamiloval.“
Ve Starém zákoně existovala možnost, že muž propustil svoji manželku. Pokud se tak stalo, tak už nikdy nemohl potom přijít a říct, že si ji vezme zpátky. To už zkrátka a dobře nešlo. To bylo tak stanoveno, aby v tom nikdo moc nechytračil. Taky, když ji propustil, musel vrátit její věno. A prorok tady schválně říká: „Došlo tady duchovně k tomu, že Bůh vás jaksi propustil, ale On se vrací. On se vrací a chce to obnovit. Chcete i vy to obnovit?“
Je to hluboká myšlenka, která by nás měla provázet celý náš život: Je tu možnost obnovy. I jestliže bylo něco v tom duchovním životě nějakým způsobem pokaženo, je možné to změnit. Bůh má tu ruku pořád otevřenou a nabízí.
Prorok tady dál říká o Izraelitech: „Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.“ Je to obraz, který nám je dost vzdálený, dost cizí. My bychom dnes to řekli asi jinak. My bychom asi dnes řekli: „Budeš snubním prstenem.“
Ty pohanské modly, ty sochy, každá z nich měla na sobě nějakou korunu, nějakou čelenku, a zpravidla na té koruně nebo čelence byl nějaký obraz města, toho, kde ta socha stála. Chtěli tím říct, že ta modla ochraňuje to místo. Koruna, čelenka zdobí toho, kdo ji má na hlavě. Ti, kteří tam přicházejí, tak to vidí a říkají: „Jé, to je nádherné!“ Ale tady je to jinak: Bůh ji drží v ruce. Proč? Protože aby ji viděl. Proto jsem říkal, že my bychom to přirovnali k tomu snubnímu prstenu. Ten, kdo nosí snubní prsten, tak ví: „Vedle mě je někdo. Vedle mě je někdo, kdo mě má rád. Někdo, pro koho já žiji a někdo, kdo žije pro mě. Někdo, na koho se já dívám a kdo se dívá na mě.“
Bratři a sestry, Izraelité se vraceli z babylónského zajetí a určitě si říkali: „No, tak my jsme zrovna moc neobstáli.“ A nakonec to končilo dneska: „Jako se jinoch zasnoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.“
Určitě si říkali: „A může se ten Bůh z nás radovat?“ Kdybychom si mysleli, že Bůh se z nás bude radovat jenom tenkrát, když budeme dokonalí, tak asi ne. Ale On se raduje i z každého našeho dobrého předsevzetí, i z každého našeho dobrého úmyslu, z dobrého plánu, a proto je potřeba, abychom v tomto nebyli pesimisty, ale optimisty, abychom si řekli: „Tak dobře. Bůh se chce ze mne radovat. Tak já se budu snažit dát mu co nejvíc příležitostí tady k té radosti.“
Když se teď ještě přeneseme aspoň kratince k evangeliu. Mnoho lidí bylo překvapeno tím, že Ježíš udělal první zázrak na svatbě. Neudělal ho v chrámě, neuzdravil někoho nevyléčitelně nemocného, nevyhnal zlého ducha. Proměnil vodu ve víno. Zachránil svatební veselí. Pro někoho je to málo, pro Ježíše to bylo důležité. Bylo to důležité, aby dal najevo: „Já jsem přišel, abych pokračoval v těch vztazích, které byly naznačeny ve Starém zákoně. Já jsem je přišel dovršit, dotáhnout do konce.“
Krásné je to, že Ježíš jim toho vína dal daleko víc, než byli schopni vypít. Naznačuje to hlubokou pravdu, že Bůh není ten, který by nám odměřoval: „Jó, tak to ti stačí. Tady ta troška, to už bys měl moc, to ne!“ My odměřujeme, ale Bůh dává plnými hrstěmi. Dává mnohem víc, než my potřebujeme. Za to máme být vděčni.
Potom, když správce svatby chválí ženicha. Ženich neví za co. Ženich vůbec netušil, co se tam stalo, nevěděl. Ale byl pochválen. I my jsme často pochváleni za něco, co Bůh udělal za nás. Buďme si toho vědomi. Ale ten správce svatby řekl další takovou hlubokou pravdu: „Uchoval jsi dobré víno pro tuto chvíli.“ Ne ten ženich, ale Bůh ho uchoval. Jak jdou roky, tak my si říkáme: „No, tak co. To hezké, to už tu bylo. Teď přibývají roky, přibývají nemoci, trápení, zvládám to čím dál tím hůř. Už mě čeká jenom něco špatného, něco nepříjemného.“
Omyl. Pro každý den, pro každý rok našeho života Bůh má pro nás připraveného něco pěkného, něco krásného, něco, čím nás chce obdarovat. My to máme vidět.
A poslední myšlenka – přímluva Matky Boží. Tak, jak se Panna Maria přimlouvá u svého syna v té Káně, tak v tom církev vidí předobraz toho, jak se Maria přimlouvá teď za nás. Všimněme si, že ona zůstává na té rovině rozumové. Sděluje mu ten problém: „Už nemají víno,“ a neříká: „Něco s tím dělej,“ ani neříká, jak to dělej. Zpravidla my, když prosíme, tak taky hned navrhneme řešení Pánu Bohu: „A takhle to vyřeš! Takhle to udělej!“ A když on to neudělá takhle, tak my řekneme: „No, já jsem ho prosil a on mě nevyslyšel. Já jsem po něm něco chtěl a on to neudělal. Proč?“ On to udělal nebo udělá, ale něco jiného a často lepšího.
Bratři a sestry, zkusme ty svoje modlitby předělat po vzoru Panny Marie, abychom přednesli Bohu svůj problém, svoje starosti, svoje bolesti a přidali k tomu: „A ty to vyřešíš a já vím, že ty to vyřešíš úplně nejlépe, protože ty to umíš. Ty jsi ten, který je vedle mě. Ty jsi ten, který jde se mnou v mém životě a myslí na mě s láskou. Jsi vedle mě každý den a já na to nechci nikdy zapomenout.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.01.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, skončila doba vánoční a prožíváme, řekli bychom, všední dny našeho života. A dnešní liturgie nám předkládá tady do této situace obraz slavnosti. Svatba, to je jeden rozhodně z nejvýznamnějších, jestli ne vůbec nejvýznamnější den v životě člověka, a také zpravidla nejslavnostnější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.01.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Text, který jsme slyšeli, bratři a sestry, je pouze v Janově evangeliu. Ty tři ostatní ho nemají. A někdo se ptá, proč. Proč se tam mluví o nějaké svatbě? Ona to není jen tak nějaká svatba, není to jan tak nějaký div, není to jeden z divů, ale říká svatý Jan, že to byl počátek znamení a že tím Ježíš zjevil svou slávu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.01.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, z dnešního evangelního příběhu vystupuje tvář Božího Syna a je to tvář velmi přívětivá. Je to velmi povzbuzující obraz. Je to obraz takový, řekli bychom, hodně civilní. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.01.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 62,1-5; 2. čtení 1 Kor 12,4-11; evangelium Jan 2,1-11;
Bratři a sestry, zamyslíme se zase nad dnešním druhým čtením. Krásně to druhé čtení souvisí s evangeliem. Když bychom hledali takovou hlavní myšlenku, o čem že ty texty jsou, tak to můžeme shrnout do takové věty „zvláštní projevy Ducha svatého“. Více...