Rubrika
HomilieVíra, pochybnosti, odvaha
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, když jsem přemýšlel o dnešních textech, jak je shrnout, jak je nějak charakterizovat, tak jsem došel asi k tomuto. Jednak ty texty mluví o víře, o pochybnostech a o odvaze. Víra, pochybnosti, odvaha. Tato tři slova, tyto tři pojmy se tam pořád nějakým způsobem objevují.
Odvaha u té vdovy, která stojí v Jeruzalémském chrámu a dává dvě mince, ta mince se nazývala lepta, a za ty dvě mince se dala pořídit taková skromná večeře. Nic velkého, nic honosného, ale ona by se najedla. A teď to dává do té pokladnice a vlastně, lidsky řečeno, se vydává na tenký led, protože riskuje a říká: „Bože, já věřím, že se o mě postaráš.“
Ta vdova ze Sarepty, ta nedávala tolik. Po té chtěl prorok třetinu: „Rozděl to na tři části a udělej mně malou placku, nejdřív.“ Takže Bůh nežádá od každého z nás stejně. Ke každému z nás má Bůh svůj originální přístup, protože každý z nás je originál. Ale po každém z nás Bůh chce, aby naše víra byla odvážná.
Když se vrátíme k tomu starozákonnímu čtení. To čtení nás zavedlo do 9. století před Kristem do Severního království, kde vládne král Achaz a má za manželku Jezábelu, fénickou princeznu. Byla to doba prosperity, doba pokoje, růstu. Nebyla válka, byl mír, a v těchto dobách, když se lidem daří, tak je člověk v pokušení zapomenout na toho, kdo mu to dal, na Dárce, na Tvůrce. Zapomíná děkovat.
A ještě zde byl jiný problém. Ta královna Jezábela, manželka Achaza, s sebou přinesla kulty pohanských bohů, hlavně boha Baala. Není to ani pro nás nic neznámého. Je to to, jak když mnozí lidé slaví Velikonoce jako takzvané svátky jara. Oni říkají: „Příroda se probouzí, všechno to začíná růst, pučet.“ A tak v tom fénickém náboženství se říkalo, že za tím vším, ta tou obnovou po zimě stojí bůh Baal. Navíc se tam ještě říkalo, že Bůh Baal je pánem vody, a on určuje, kdy bude pršet, kdy pršet nebude a podobně.
Z ničeho nic, opravdu z ničeho nic se před Achazem objevuje prorok Eliáš. U Eliáše neznáme rodokmen. Nevíme, kdo byl jeho otcem, jenom víme, že se narodil v městě, které se jmenuje Tižbe, a je označen jako přistěhovalec. K tomu ještě dojdeme. To označovalo sociální stav a bylo to hodně dole.
A prorok Eliáš (to jméno je takzvaně vyznavačské, to jméno znamená „mým Bohem je Hospodin“), prorok Eliáš se zničehonic postaví před krále a řekne: „Jako že živ je Hospodin.“ Byla to v podstatě provokace, protože všichni ti, kteří uctívali boha Baala, říkali: „Jako že žije Baal.“ A Eliáš pokračuje a říká: „Protože, králi, odvádíš lidi od pravé víry, tak Hospodin se rozhodl, že ukáže, že on je pravý Bůh, a proto nebude pršet. Nebude pršet do té doby, než Hospodin sešle déšť.“ A nepršelo tři a půl roku. Přineslo to samozřejmě velké hospodářské problémy, ale to hlavní, co to mělo přinést, bylo to, aby se lidé ptali, co se děje.
V té době Eliáš musí několikrát utíkat. Nejdřív uteče na východ do pouště a bydlí v blízkosti potoka Kišonu. Pak ten potok tady vyschne a on musí zas utíkat. A tentokrát uteče na sever do Fénicie, do království, odkud pocházela Jezábela, protože ani tam neprší a prorok říká: „Ani v této zemi není Baal mocný. Je to modla, je to výmysl.“
A dostáváme se už k tomu, co jsme dnes četli. Město, které je tady nazýváno Sarepta, je to v dnešním Libanonu, dneska se to jmenuje Serafendem, a je to taková napůl rozbořená vesnice. A tady se setkává Eliáš s ženou, vdovou, zase s člověkem, který má málo, s člověkem, který trpí bídou, nouzí. Má hlad, poslední jídlo, a ona, když ho uvidí, tak hned podle řeči, podle oblečení pozná, že má před sebou proroka a že je to Žid. Uvědomme si, ta žena není Židovka, to je Féničanka. A ona ho pozdraví: „Jako že živ je Hospodin, tvůj Bůh.“ Ona říká: „Já vím, co jsi zač. Já vím, ty jsi ten, který to vyhlásil. Ty jsi ten, který za to může, že my tady teď máme to sucho.“ A v tom: „Hospodin je tvůj Bůh,“ tak ona říká: „Já s tím nesouhlasím.“
Nicméně on ji požádá o vodu. To bylo běžné, to bylo normální. Pocestný měl nárok na to, aby dostal napít, protože neměl prostředky, jak sám vytáhnout vodu ze studny. Ale on ji požádá i o jídlo, a to bylo překvapující, protože, jak všichni víme, Izraelité mají celkem striktní předpisy, co jíst mohou, co jíst nemohou, a ti zbožní Izreaelité na to dbají, aby se takzvaně nábožensky neznesvětili. Proto nebylo zvykem, že by zbožný Izraelita takhle stoloval s cizincem. A navíc, jak jde pro tu vodu, tak on jí říká, jak to bude pokračovat. Důležité je to slovíčko „nejdřív“, „nejdřív udělej“. Samozřejmě to trvalo nějakou chvíli, než to udělala, než se ta placka upekla, a ona má možnost přemýšlet, jak to bude: „Opravdu ten Bůh zasáhne? Vždyť doteď to byl cizí Bůh, který jednal v náš neprospěch. Opravdu se něco stane, anebo já teď rozdělím to jídlo na ty tři části a ochudím sebe a svého syna o pokrm, který by nás nasytil třeba další den? Nebudu to dělit na poloviny, ale na třetiny. Neublížím?“
To všichni známe. Takovéhle myšlenky nás napadají vždycky, když se rozhodujeme k něčemu. A myšlenky těch pochybností nás napadají, přicházejí až do momentu, než to rozhodnutí uděláme, nebo než ho vykonáme, to, k čemu jsme se rozhodli.
A jak potom poznáme, jestli to rozhodnutí bylo správné? Podle toho, jestli v sobě potom máme pokoj. Ani ne tak podle té reakce okolo, ale podle toho, jestli v sobě máme pokoj a klid. Pak to bylo správné. Jestliže ne, jestliže je v nás zase pořád zmatek, tak to dobře nebylo.
Bratři a sestry, setkáváme se v těch dnešních textech se dvěma vdovami a jedním prorokem. Vdova je zase sociální status. Je to sice označení ženy, která nemá muže, ale ve Starém zákoně, nebo i v Novém zákoně, to znamenalo ženu, která nemá zastání, nemá příbuzného, který by jí takzvaně zjednal právo, který by jí zajistil obživu. Jsou to lidé, kteří se velmi těžce protloukají životem.
A to stejné byl ten přistěhovalec. Přistěhovalec nebyl host, host v cizí zemi měl určitá práva, ale přistěhovalec to měl velmi těžké. Nebyl uznáván, nebyl brán jako domácí. To známe, že jo? Často se vesnice nebo i města, ale spíš vesnice se rozdělují mezi takzvané domorodce, starousedlíky, a takzvanou náplavu. Prostě: „Kdy jste přišli? Co vy tady budete povídat?“
A z těchto lidí, jejichž ten sociální status je velmi slabý, si Hospodin bere lidi, svědky, kteří nám mají ukázat víru, kteří nám mají být posilou, když na nás přijdou nějaké pochybnosti. Svědky, kteří ukazují odvahu ve víře.
Jak už jsem říkal na začátku, Hospodin po nás nežádá po všech to stejné, po někom chce všechno, u někoho se spokojí se třetinou a takhle je to různé, ale žádá po nás tu odvahu.
Bratři a sestry, dnešní doba potřebuje, aby křesťané byli svědky. Papež Pavel VI., už je to teda dávno, ale po skončení II. vatikánského koncilu říká: „Jestli se to má v dnešním světě pohnout, jestli má dojít k nějaké změně, tak je potřeba, aby křesťané byli věřící a aby byli svědky své víry. Takže tedy, když se nám nějak do toho nebude chtít, vzpomeňme na ty dvě chudé vdovy, anebo vzpomeňme na Eliáše, který usiloval, velmi, velmi usiloval o to, aby jeho jméno se stalo skutečností: Mým Bohem je Hospodin.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou dnešní bohoslužby slova je víra. A sice víra nebo, řekli bychom, správně prezentovaná, správně vyjádřená i na venek. To je to, o co tu běží.
V prvním odstavci evangelia jsme slyšeli o špatně projevované víře. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, my si někdy říkáme, že náš život je těžký a že to máme složité. Nechci s tím vůbec polemizovat, ale Písmo svaté nám předkládá vlastně vzory, nějaké příklady lidí, abychom si uvědomili, že jiní byli na tom, můžeme říci, mnohdy ještě mnohem hůř. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.11.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, vlastně ještě na konci tohoto měsíce, na konci listopadu, už budeme slavit letos první neděli adventní a začne nový liturgický rok. A vždycky, když něco začíná, tak si dáváme nějaké předsevzetí nebo říkáme si třeba, s jakou myšlenkou, s jakým nápadem vstoupit do toho nového období, do toho nového začátku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.11.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, vlastně první čtení i evangelium začíná tím, že někdo přišel a posadil se. V prvním čtení Eliáš přišel do Sarepty a posadil se u městské brány. Ježíš přišel do chrámu a posadil se u chrámové pokladnice. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.11.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení autor listu Židům používá obrazy, které ti první křesťané, zvlášť ti, kteří byli obrácení ze židovství, důvěrně znali: svatyně, velesvatyně, krev oběti, nejvyšší nebe nebo samé nebe a podobně. Více...