Rubrika
HomilieJdi a udělej!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.11.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, vlastně první čtení i evangelium začíná tím, že někdo přišel a posadil se. V prvním čtení Eliáš přišel do Sarepty a posadil se u městské brány. Ježíš přišel do chrámu a posadil se u chrámové pokladnice. Svým způsobem i my se máme nějakým způsobem zastavit.
Přicházíme sem s různými pocity. Naše zážitky z minulého týdne byly různé, pro někoho třeba víc příjemné, pro někoho nepříjemné. Někdo sem přišel třeba s radostí, někdo s obavami, někdo se zármutkem.
Ta cesta proroka Eliáše byla velmi dramatická. Eliáš přichází do Sarepty proto, že utíká. Doma v jeho vlasti je na něj vydán zatykač a musí utíkat, protože ví, že kdyby neutekl, tak zemře.
Když se trošičku vrátíme do té doby, kdy žil prorok Eliáš, tak jak to vypadalo? On žil v devátém století před Kristem a především se pohyboval v severním izraelském království. To je to království, které po smrti krále Šalamouna se odtrhlo od zbytku, od Judska. A v té době, kdy vystupuje prorok Eliáš, tak tam vládne král Achab, který je „vzorem“, jestli se to tak dá říct, v bezbožnosti. Jeho manželkou je královna Jezábel (z toho je to české ježibaba, byla opravdu zlá). Ale jinak to byla doba klidu, míru, prosperity, lidem se dařilo. A jak to tak bývá v takových dobách, tak lidé mají tendenci zapomínat na Boha, úspěchy připisují sobě. Bijí se v prsa, poplácávají se po ramenou a říkají: „Dobře jsme to zařídili. Jsme šikovní. Jde nám to.“ Člověk má tendenci zapomínat, že úspěch je darem Božím, že to, že je klid, že se nám dobře daří, že to není automatické, že to není samozřejmé. A když navíc ještě k tomu přistoupil král, který na to náboženství nedbal, naopak prosazoval kulty jiných bohů, tak to bylo s tím národem po náboženské stránce takové chabé.
Do toho přichází Eliáš, aby probudil Izraele, aby je přivedl zpátky k Hospodinu. Jednou z nejznámějších epizod je jakýsi souboj Eliáše a Baalových proroků na hoře Karmel. Právě potom musí Eliáš utíkat, a dojde do Sarepty. To město existuje dodneška, dnes se to město jmenuje trošičku jinak, ale nachází se ve státě, který se jmenuje Libanon.
Přichází, sedne si. Setkává se s vdovou. Neznáme její jméno. Vdova v Bibli, to je pojem – pojem ženy, která nemá obranu. Dřív to tam bylo tak, že každá vdaná žena ve svém manželovi měla především ochránce. Živitele a ochránce, ale především toho ochránce. Bylo základní manželovou povinností uživit manželku a chránit její čest. Pokud manžel zemřel, tak ta žena na tom byla špatně, ztratila svého ochránce a živitele. Pokud měla dospělé syny, tak ti zastoupili roli jejího manžela. V tomto případě vdova měla syna, ale později z toho vyprávění se dozvídáme, že je nemocný a nakonec umírá, ale prorok Eliáš ho křísí k životu.
Takže žena, která nemá zastání, která musí pracovat. V tehdejší době ženy pracovaly pouze doma. Staraly se o rodinu a zajistit peníze pro obživu rodiny, to byla povinnost manžela, muže.
Tady ta vdova se protlouká, jak se dá. Musíme si uvědomit, že to není příslušnice izraelského národa, tedy také vyznává jiné náboženství. Když k ní Eliáš promlouvá, ona ví, s kým má tu čest, kdo přišel, ale říká mu zrovna: „Tvůj Bůh. To není můj Bůh, to je tvůj Bůh. Tady je prostě nějaká, řekněme, přehrada, nějaká zeď, a tu nebudeme překračovat.“ Ale to neznamená, že ona by ho odmítla. Ona ho přijímá v první řadě jako člověka, jako poutníka, jako někoho, kdo je na cestě a o koho je potřeba se postarat. To je to krásné. To je krásný příklad setkání lidí různých kultur, různých náboženství, ale toho, že našli to společné: Jsme lidé.“
Ona sama je na tom špatně, ale zákon pohostinství vůči pocestným je pro ni silnější než její tíživá situace.
Mohlo by se říct: Prorok Eliáš se k ní nechová moc hezky: „Jdi, udělej! Napeč!“ V podstatě rozkazuje. Vypadá to, jako by prorok neměl slušné vychování. Slovíčko „prosím“, „mohla bys“, „dalo by se“, to tam není. Proč to tam není? Protože Eliáš je takzvaně vidoucí, ví co bude. A ví, že tato žena má víru, ale ... lidská víra. Jaká je naše víra? Často je taková rozkolísaná, často je taková nijaká. Často vidíme spíš ty překážky, ty pochybnosti a nevíme. Víra, kterou žádá Eliáš po této ženě se podobá skutečně skoku do propasti: „Jdi a upeč!“
No jo, nám se to mluví, když máme ve spížce několik kilo mouky a dalších surovin, ale kdybychom opravdu měli poslední tři hrsti mouky, taky bychom přemýšleli, co s tím uděláme, a jestli teda si to radši nemám nechat anebo to někomu dát. Pro ni je to rozhodnutí života a smrti. Hop nebo trop. Prorok, i když to vypadá velmi zvláštně, aby jí to usnadnil, proto nepřipouští žádnou pochybnost. Proto neříká „mohla bys“, „šlo by to“ nebo takhle. „Jdi a udělej!“ Je to víceméně jasný rozkaz.
Bratři a sestry, bohudíky se nedostáváme do takovýchto mezních situací každý den, to bychom asi neunesli, ale čas od času se každý z nás do takovéto zlomové situace dostane a je dobře o tom vědět a je dobře o tom přemýšlet dopředu a být na to připraven.
Takže tedy prorok žádá po té ženě velikou víru. Víte, tam potom následuje to zázračné rozmnožení oleje a mouky. Mnoho lidí říká: „Kdybych já zažil to, co ta vdova ze Sarepty, kdybych zažil ty zázraky, které zažili apoštolové, co byl Petr, co viděli ..., já bych taky věřil.“ A ono je to přesně naopak. Napřed je ta víra a potom jsou ty velké věci. Nikdy to není naopak. Ti lidé měli víru a proto zažili ty velké věci. Víra není totiž tady záležitost nějaké senzace. Prorok nebo Ježíš není kouzelník, nedělá triky. Zázrak je něco naprosto jiného. Zázrak předpokládá víru a tu víru posiluje, ale nikdy to není naopak.
Bratři a sestry, co tato žena má ještě mimo té silné víry je veliká láska. Veliká láska, která začíná obyčejnou činností. Je tu obyčejný člověk a já se o něho postarám. A můžeme říci, že tuto lásku by u nás Bůh chtěl vidět každý den.
Nadpřirozené věci předpokládají věci přirozené. Než začneme mluvit o náboženství, než začneme mluvit o Bohu, je potřeba mluvit o obyčejných věcech, hledat to, co lidi spojuje, ten společný základ. Je potřeba vidět, co ten druhý, v jaké je situaci a z toho vycházet.
Bratři a sestry, když se teď na chvilečku přesuneme k evangeliu, tak Ježíš, když sedí u té chrámové pokladnice a dívá se, jak tam mnozí dávají ty velké obnosy, tak si potom jakýmsi způsobem stýská a říká: „Škoda, že už tady není taková víra a taková láska jako u té vdovy u Sarepty,“ protože Ježíš věděl, s jakými úmysly ti lidé, kteří tam přicházejí, to tam dávají a věděl, že oni si tím vykupují nějaké svoje špatné svědomí, že tím chtějí něco přehlušit, utišit a že se chtějí ukázat. Ta vdova v žádném případě neměla tendenci se ukazovat před tím prorokem. Věděla, kdo to je, ale to bylo až na druhém místě. Na prvním to byl člověk, který potřebuje pomoc.
Žijeme v době, kdy mnoho lidí zase jedná přesně naopak. Přijde někdo a něco chce, a my uvažujeme: „Jaké má ten člověk postavení? Může mně to oplatit? Může mně být nějak užitečný? Může zařídit něco pro mě? No tak mu vyjdu vstříc.“ „Nemůže? No tak to nechám být.“ Takhle ona nejedná. Ona vidí člověka a jemu jde vstříc.
Bratři a sestry, uvědomme si ještě jednu důležitou věc: Ona není příslušnice izraelského národa, nemá tu stejnou víru jako prorok. Ježíš na to několikrát naráží ve svých řečech, když říká jednou: „Copak nebylo v Izraeli dost vdov, že musel prorok k vdově do Sarepty v Sidónsku?“
Bratři a sestry, zamysleme se nad tím, co my přinášíme nevěřícímu světu. My máme být tím Eliášem. Ale také se zamysleme nad tím, co ten nevěřící svět přináší nám, protože kolikrát je to tak, že ti nevěřící nás mnohdy zahanbují a mnohdy jsou nám opravdu vzorem a my se musíme červenat.
Bratři a sestry, hledejme to, co nás spojuje, a snažme se i v těch obyčejných každodenních situacích, které mnohdy připomínají tady to, co se stalo u té brány Sarepty, snažme se o to, aby se naše víra a naše láska upevňovala. Potom uvidíme velké věci.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.11.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, hlavní myšlenkou dnešní bohoslužby slova je víra. A sice víra nebo, řekli bychom, správně prezentovaná, správně vyjádřená i na venek. To je to, o co tu běží.
V prvním odstavci evangelia jsme slyšeli o špatně projevované víře. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, my si někdy říkáme, že náš život je těžký a že to máme složité. Nechci s tím vůbec polemizovat, ale Písmo svaté nám předkládá vlastně vzory, nějaké příklady lidí, abychom si uvědomili, že jiní byli na tom, můžeme říci, mnohdy ještě mnohem hůř. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.11.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, vlastně ještě na konci tohoto měsíce, na konci listopadu, už budeme slavit letos první neděli adventní a začne nový liturgický rok. A vždycky, když něco začíná, tak si dáváme nějaké předsevzetí nebo říkáme si třeba, s jakou myšlenkou, s jakým nápadem vstoupit do toho nového období, do toho nového začátku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.11.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, když jsem přemýšlel o dnešních textech, jak je shrnout, jak je nějak charakterizovat, tak jsem došel asi k tomuto. Jednak ty texty mluví o víře, o pochybnostech a o odvaze. Víra, pochybnosti, odvaha. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.11.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
32. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,10-16; 2. čtení Žid 9,24-28; evangelium Mk 12,38-44;
Bratři a sestry, v dnešním druhém čtení autor listu Židům používá obrazy, které ti první křesťané, zvlášť ti, kteří byli obrácení ze židovství, důvěrně znali: svatyně, velesvatyně, krev oběti, nejvyšší nebe nebo samé nebe a podobně. Více...