Rubrika Homilie

Kdo má právo rozhodnout?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;

Kdo má právo rozhodnout?15:46
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.39 MB]

Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli opravdu zásadní zprávu, zásadní text o tom, jak vznikla, můžeme říci, rozepře mezi Pavlem, Barnabášem a některými dalšími židy, kteří se obrátili ke křesťanství, a jak se to potom celé řešilo. My jsme v úryvku neslyšeli text, který by pojednával o tom samotném zasedání jeruzalémského nebo apoštolského sněmu, ale slyšeli jsme závěr, výstup z tohoto jednání, zápis, list, který posílají do Antiochie.

Ale vezměme to po pořádku. Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie. Svatý Lukáš, autor Skutků apoštolů, si dává velmi pozor, aby zdůraznil, že ti, kteří přišli, byli sice z Judska, z Jeruzaléma, že to byli židé obrácení na křesťanství, ale že neměli v té církevní obci žádné postavení, nebyli žádnými představenými, někým, kdo by to nějak vedl, a tato iniciativa, tyto názory, které oni měli, že to byl jejich soukromý názor.

Proč je měli? „Nedáte-li se obřezat!“ Jinými slovy, musíte přijmout všechno, co je ve Starém zákoně pod tím pojmem Mojžíšův zákon. Proč tyto názory hlásali? Možná byli úzkostliví, nevíme. Možná ale také byli horliví pro Starý zákon. Možná také měli obavy z tak radikální změny. Co by to totiž znamenalo, že nebude už platit Mojžíšův zákon? To znamená, že také svoje postavení, výsadní postavení ztratí Jeruzalémský chrám. To znamenalo úplně převrácení naruby všeho toho, na co byli zvyklí.

Nám je tato otázka celkem jasná, ale tam to tenkrát tak jasné nebylo, a zkusme se vžít do jejich situace, když po nás se žádá nějaká radikální změna, hodně radikální. Často se stává, že když máme změnit maličkosti, tak se nám nechce, tak nám to připadá těžké. A když by to mělo být něco zásadního? Můžeme teď se třeba zastavit jenom u té otázky, kdy II. vatikánský koncil z latiny změnil liturgickou řeč na národní jazyky. To není zásadní změna, to je doplňková změna, protože slova zůstala stejná, změnil se jenom jazyk, přesto kolika lidem to připadalo zatěžko. Mnozí lidé to vítali a jásali, a mnozí říkali: „Církev ztratila jednotu. Jaké to bylo krásné, když já jsem přišel kdekoliv ve světě na mši svatou, všude se mluvilo stejně, já jsem věděl, co mám odpovídat,“ a takhle. A II. vatikánský koncil ale na to řekl: „Ne. Je důležitější, aby ti domácí byli všichni zapojeni, aby se nemuseli učit nějaký cizí jazyk, ale aby odmalička byli aktivně činní při liturgii, při všech bohoslužebných úkonech.“ A znovu zdůrazňuji, ten jazyk, to byla změna doplňková, tam se nezměnilo nic zásadního. Ale tady u toho, co jsme slyšeli ve Skutcích apoštolů, šlo o velmi zásadní otázku.

No, co by se stalo, kdyby se ukázalo, že tito lidé by měli „navrch“? Já nechci říct, že by měli pravdu. Došlo by k velké změně. Církev by přestala hlásat Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, ale začala by hlásat Mojžíše, Mojžíšův zákon, a to by bylo úplně něco jiného. Proto Pavel, Barnabáš tak horlivě vystupují proti tomuto názoru a říkají: „To přece není možné! Ježíš říká něco jiného, co máme dělat, abychom dosáhli spásy. A ne, že máme zachovávat Mojžíšův zákon.“

Dokonce, Skutky uvádějí, došlo k hádce. To je něco nelichotivého. Někteří autoři duchovní literatury popisují první církevní obce jako takové idylické. Všechno v pořádku, všichni se nasmívali na sebe, všichni si vycházeli vstříc a člověk, když to čte, tyto popisy, tak si říká: „To snad ani není možné!“ Písmo nám podává pravý obraz, reálný obraz. Drželi spolu, scházeli se k modlitbě, dělili se o svůj majetek, ale dokonce se spolu pohádali. Hádka není nic příjemného, není to nic přitažlivého, nic hezkého. Apoštol Pavel a Barnabáš to ale brali jako věc zásadní, a proto, Pavel byl prudší povahy, tak do toho šli naplno. Ale stejně to k ničemu nebylo. Ta hádka proběhla v Sýrii, v Antiochii.

Potom, když nějak ochladli ty emoce, tak si uvědomili, že je potřeba tuto otázku řešit. Kdo to má řešit? A tady jsme u první myšlenky, která platí i u nás v našem normálním každodenním životě: Kdo má právo se k tomu vyjádřit? Kdo má právo rozhodnout? Kdo do toho vidí? Žijeme v době, kdy u nás většina lidí mluví úplně do všeho, a to samozřejmě není v pořádku a není to správné, a mnoho těch lidí nemá ten správný vhled a nejsou odborníky na tu danou problematiku, ale myslí si, že se k tomu mohou vyjadřovat. My tady vidíme, že obě ty strany uznaly: „My to tady nerozhodneme. K tomu se musí vyjádřit někdo další. Musí se k tomu vyjádřit ti, kteří mluvili s Pánem Ježíšem, kteří ho znali osobně, a oni vědí, co Ježíš řekl.“

Toto všechno proběhlo někdy na podzim roku 49 po Kristu. Nám je to jasné. Ježíš po svém zjevení říká apoštolům, a tak to čteme v evangeliích: „Posílám vás. Jděte, učte, křtěte všechny národy.“ Nic se tam neříká: „Učte je zachovávat Mojžíšův zákon.“ Když nám je to takhle jasné, proč jim to tenkrát nebylo jasné? Připomenul bych, jsme na podzim roku 49. Teď všichni biřmovanci by měli vědět, proč jim to nebylo jasné. No, protože evangelia ještě neexistovala. První evangelium bylo napsáno někdy kolem roku 64. Nebylo to písemně zaznamenáno. Proto oni říkali: „Musí nám to někdo potvrdit, kdo tato slova od Pána Ježíše slyšel, kdo tam byl u toho zjevení.“ A proto posílají do Jeruzaléma.

Co by bylo zajímavé (mluví se tady o tom, že teda jeli do Jeruzaléma), Pavel, Barnabáš, tady se potom říká „někteří z těch lidí“, bylo by zajímavé vědět, jestli jeli spolu (museli jet lodí nebo pěšky), jestli šli spolu, jeli spolu anebo jestli každý zvlášť. To se tu neříká, nevíme, jestli dokázali překonat rozdílnost názorů a cestovat společně. Faktem je, že přijeli do Jeruzaléma a o této otázce se rokovalo. Sešli se apoštolové, už tam nebylo všech dvanáct apoštolů v Jeruzalémě, ale ti, kteří tam byli, a starší církevní obce. A teď apoštolové, tedy ti, kteří byli u toho zjevení, vydali svědectví a museli říct: „Ježíš nic neříká o Mojžíšově zákoně. To byl opravdu Starý zákon, Stará smlouva. Ježíš přišel uzavřít Nový zákon, Novou smlouvu a tady už platí něco dalšího. Skutečně jsme se posunuli a tady tento posun je dalekosáhlý. Ale tento dalekosáhlý posun byl nutný k tomu, aby mohly uvěřit všechny národy, celý svět.“

A tak nakonec píší dopis, vydávají jakýsi závěr, svědectví o tom, na čem se usnesli. To není jenom usnesení. To nebylo diplomatické jednání. Diplomaté hledají kompromis. Říká se, že diplomacie je umění možného, tedy domluvit se za každou cenu. Tady nešlo o to najít kompromis, tady šlo o to najít pravdu, hledat pravdu. Toto bych podtrhl jako druhou myšlenku: Uznat, že ten druhý má pravdu. Protože často jsme svědky toho, že lidé se přou mezi sebou: „Já mám pravdu!“ a jeden druhého takzvaně ukřičí. Jeden nedá prostor druhému, ale zatlačí ho do kouta, zašlape, ukřičí.

Tady, co je na tom krásné a to tam sehrálo taky velkou roli, bylo to, že to rozhodnutí nepadlo okamžitě. Víte, ta cesta z Antiochie do Jeruzaléma trvala nějakou dobu. Potom v tom Jeruzalémě zase nějakou dobu byli spolu, modlili se, mluvili spolu a tak dále. A ono, když se nespěchá, když má člověk čas a možnost si ty věci promyslet, tak je to zase jiné. Kdežto když někoho dostanu, jak se říká, pod tlak, a právě zatlačím do kouta: „A rychle se musíš rozhodnout a rychle mně musíš dat za pravdu,“ tak ten člověk se zapříčí a nic. Nedojde k dohodě, často nedojde k dohodě. Jestliže je čas, jestliže má prostor, tak potom je to jinak.

No, a potom tedy ta jeruzalémská autorita rozhodla. Rozhodla a postavila se za toto rozhodnutí. Neřekli: „Dohodněte se. Nějak si to v té Antiochii udělejte,“ ale postavili se k tomu čelem. Bylo jasné: „Musíme rozhodnout a musíme toto rozhodnutí umět obhájit.“ To je další, možná třetí, čtvrtá myšlenka. Autorita (každý z nás je někomu autoritou), když vydá nějaké rozhodnutí, tak si ho musí obhájit. Nestačí jenom říct: „Rozhodl jsem! Takhle. Bude to. Tečka. Basta.“ Ale umět také říct: „Proto a proto to chci takhle. Proto a proto to takhle má být.“

Posílají dopis. Dopis, který je, můžeme říci, zase velmi potěšující, dopis, ve kterém se přiznává a říká, že to, co jim bude uloženo, je břemeno. Každý příkaz, každý rozkaz je břemeno. A věděli, že je správné, aby byla ukládána břemena pouze v té nejmenší míře. Dnes jsme často svědky toho, jak různé autority ukládají nesmyslná břemena a nakládají na lidi úplně nesmyslné věci.

Vzpomínám si na to, jak tady byla svatba. Nevěsta myslím byla ze Slovenska, ženich byl tady odsud, už je to nějaký rok (myslím, že už se to trochu změnilo). A matrika, česká strana, chtěla potvrzení, aby ze Slovenska bylo přivezeno určité potvrzení (nevím už opravdu o čem). No jo, ale problém byl v tom, že na Slovensku se žádné takové potvrzení nevydávalo. Tak to skončilo na tom, že slovenská ambasáda v Praze vydala potvrzení o tom, že příslušné potvrzení se na Slovensku nevydává, a česká strana byla spokojená. Myslím, že to je opravdu výsměch člověka, to, že člověk se stává kolonkou, číslem, formulářem, případem.

Apoštolové si byli tohoto vědomi a říkají: „Bude to břemeno, ale chceme uložit pouze břemeno v nejnutnější míře. A to, co ukládají jako břemeno, tak to jsou některé zvyky ze židovství, mám na mysli to požívání krve, vůbec zvyky ohledně kuchyně a takhle, které mají usnadnit soužití pohanokřesťanů a židokřesťanů. Tedy není to tak, že by ti, kteří měli ten názor, kteří chtěli, aby dál platil Mojžíšův zákon, že by zase oni byli zatlačeni do kouta, že by bylo řečeno: „Všechno je špatně a vy musíte na to všechno zapomenout.“ Bere se tam ohled.

A to je snad asi poslední myšlenka, s kterou bych to chtěl skončit. Při všem tom hledání pravdy, při všem našem snažení je potřeba brát ohled. Bratři a sestry, a to je něco, co velmi chybí v naší společnosti, ve všech směrech. A potom se mluví o tom, že je tu agresivita, že, já nevím co, se tu děje. Chybí tu ohled a úcta člověka k člověku. My, jako křesťané, víme, proč si máme vážit jeden druhého – protože v sobě všichni nosíme Boží obraz. Tak kéž se nám s Boží pomocí podaří i toto uskutečňovat a ukazovat v našem životě.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Bezpečí, pokoj a stabilita ve svobodě a v radosti

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;

Bezpečí, pokoj a stabilita ve svobodě a v radosti9:58

Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí do Večeřadla, a vlastně Ježíš se loučí s učedníky. Ale už je tam naznačená ta doba církve, tedy Ježíšovo nanebevstoupení, a potom seslání Ducha svatého. A je tam zmíněn jeden ze základních darů Ducha svatého – pokoj. Pokoj, který může dát jenom on.    Více...


Jak dál?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;

Jak dál?10:40
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB]

Texty, které jsme před chvílí slyšeli, na první pohled působí nesourodě, a přece se tam dá najít jedna společná myšlenka. Tu myšlenku je možné vyjádřit otázkou: Jak dál? Jak se zachovat? Nebo ještě i nějak jinak.

Evangelium je z okamžiku Poslední večeře, je to část takzvané velekněžské modlitby, a apoštolové ještě nevědí, možná tuší, ale rozhodně nevědí, že něco končí, že tady dojde k nějakému velkému předělu a že si budou muset klást právě tu otázku, jak dál, jak uchovat učení Pána, Mistra.    Více...


Bůh nám poskytuje bezpečí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;

Bůh nám poskytuje bezpečí11:38
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.74 MB]

Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení mluví zase o nebi. Mluvit o nebi, to není vůbec jednoduché, protože nebe je něco, na co se těšíme, na co čekáme, co si nějakým způsobem každý z nás představuje, ale je to něco, co přesahuje naše myšlení, naše chápání, přesahuje to pojmy, přesahuje to slova, kterými se dorozumíváme, a tak vždycky to našem mluvení o nebi nebo všechny ty obrazy o nebi mají svoje limity, vždycky to bude nedokonalé.    Více...


Být nasazený jako Pavel a Barnabáš

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;

Být nasazený jako Pavel a Barnabáš12:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 26 kb/s, 2.43 MB]

Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení. To, o čem jsme tam slyšeli, bylo vlastně o zasedání prvního koncilu. V církevních dějinách tento první koncil bývá nazýván apoštolským sněmem, protože ti, kdo na něm rozhodovali, kdo tam měli hlavní slovo, bylo dvanáct apoštolů.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.