Rubrika
HomilieBýt nasazený jako Pavel a Barnabáš
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení. To, o čem jsme tam slyšeli, bylo vlastně o zasedání prvního koncilu. V církevních dějinách tento první koncil bývá nazýván apoštolským sněmem, protože ti, kdo na něm rozhodovali, kdo tam měli hlavní slovo, bylo dvanáct apoštolů. Nevíme, jestli tam byli úplně všichni, asi ne, ale většina jich tam byla. My jsme v dnešním prvním čtení slyšeli, proč tento koncil zasednul – protože v církevní obci v Antiochii se objevil problém – nejednota. Musí křesťané zachovávat Mojžíšův zákon nebo ne? Víme, že Mojžíšův zákon je velice komplikovaný systém – 365 příkazů, 248 zákazů. Musí ho zachovávat křesťané? My známe odpověď, ale kdybychom to nečetli dál a tu odpověď neznali, možná by bylo velice zajímavé, co bychom odpovídali my, kdyby se nás na to někdo zeptal a kdyby se nás ještě navíc zeptal: „Proč? Proč si myslíš, že ho nemusí křesťané zachovávat nebo proč si myslíš, že ho musí zachovávat?“ Nebyli schopni se tam domluvit, a proto tedy hledají autoritu, která do toho vidí ještě lépe, hlouběji, a obrací se do Jeruzaléma na dvanáct apoštolů. O tom samotném jednání jsme dneska nečetli, ale četli jsme dopis, takový závěr toho koncilu, my bychom dneska řekli „koncilní dokument“. Když se podíváme na dokumenty, závěry II. vatikánského koncilu, tak je to celá kniha. Tady je to jeden kratičký dopis, ale má to něco společného – všechny ty texty, ty závěry koncilu, ať už II. vatikánského nebo tohoto I. apoštolského sněmu, jsou jasné. V podstatě jednoduché směrnice co dělat, povzbuzující směrnice. Není tam nic, co by člověka zašlapávalo do země, ale naopak je to povzbuzení pro všední život, pro to, jak žít víru každý den.
Proč vůbec vlastně ten koncil musel zasednout? Protože se v Antiochii objevili lidé, které bychom my dnes označili za fanatiky. Fanatik je ten, který má buď nějaký svůj vnitřní problém a léčí si ho na úkor těch druhých nebo je to člověk, který chce vyniknout, který chce říct: „Děláte to špatně, já vám ukážu jak. Vy jste málo zbožní.“ Je to člověk v každém případě radikální – „za každou cenu, za každých okolností“. „Postím se ve středu, v pátek. Odříkávám všechny růžence, ještě k tomu přidávám nějaké další vložené motlitby, jezdím na všechna možná poutní místa. A ty to neděláš? No tak ty jsi špatný.“ Ne, takhle to není, ale ti lidé by byli ochotni to tak říkat. Tito lidé jsou ochotni tvrdit, že víra a náboženství se týkají vnějších předpisů a vnějšího zachovávání těchto předpisů. Úplně se tam zapomíná na nitro člověka. Ale co je velice zvláštní, tak je to, že tito radikálové, tito fanatici se objevují v okamžiku, kdy lidé nemají jasno, kdy lidé nevědí, kdy klesá jakési povědomí, kdy klesají znalosti z náboženství. Je to vlastně tak, že napřed je to období, kdy klesá tady toto povědomí a pak se objeví nějaký „radikál“, který vytáhne do boje. Nemusíme chodit nikam daleko do ciziny, i ve slavném husitském chorálu „Kdož sú Boží bojovníci“ je rozpor. Bůh si nepřeje, abychom za evangelium bojovali mečem, palcátem, ale Bůh si přeje, abychom evangelium žili.
Bratři a sestry, první křesťané, to byla menšina, ale menšina která byla respektovaná, protože všichni věděli, že ona to myslí doopravdy. Tady v tom prvním čtení těmi, kdo to myslí doopravdy, jsou Pavel a Barnabáš. Oni vědí, že tím radikalismem se církev nerozšíří, ale naopak církev ztratí. Každý ten radikál přinese rozdělení, rozbroj a třeba i válku. To není cesta. Pavel a Barnabáš to vidí a jsou ochotni se „nasadit“ pro to, aby bylo zachováno to správné umírněné stanovisko. Jsou ochotni se angažovat, napřít svoje síly a říct: „Tohle ne!“. Oni to mohou udělat, protože mají ty znalosti, vědomosti, že do toho vidí, že vědí o čem je řeč. Když bychom my měli říct: „Víme, o čem je řeč? Musíme zachovávat Mojžíšův zákon nebo nemusíme? Když nemusíme, jak to víme? Odkud to víme? On o tom mluvil Ježíš, ale kde to tam je? Co říká?“ Ježíš říká: „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit,“ a potom pokračuje. A to je ono, to je to místo, kde právě Ježíš říká: „Nemusíte ho zachovávat. Já po vás nechci jenom vnější předpisy. Já chci, abyste o tom byli přesvědčeni svým srdcem, svým rozumem, abyste si za tím stáli svým životem.“
Ti první křesťané byli menšinou ve společnosti, ale byli respektováni a co bylo zvláštní – pořád jich přibývalo. My jsme menšinou ve společnosti, ne moc respektovanou, spíše tolerovanou, a co je nejhorší, tak nás ubývá. Proč? Protože dost často, a to je problém celé církve v naší vlasti, jsme „napůl“. Víte o tom, že v různých zákonech nás chtějí přirovnat k nějakému svazu zahrádkářů nebo spolku turistů. Proč? Protože se na nás taky tak dívají. Zahrádkář jde v podstatě každý den na zahrádku. Pak se vrátí domů a dělá něco jiného. Turista jde zpravidla jednou za týden na výlet, pak se vrátí domů a dělá něco jiného. A oni to tak berou. Věřící jde v lepším případě jednou za týden do kostela a pak se vrací a je někým jiným.“ A Ježíš říká: „Ale ne, tohle přece nejde.“ Jsem věřící celý život, 24 hodin denně. „Být nasazený jako Pavel a Barnabáš, mít v tom jasno.“ To není záležitost jenom biskupů a kněží, to je záležitost všech pokřtěných.
Tenhle problém polovičatosti má ještě úplně jinou rovinu. Možná, že vás ta rovina překvapí, ale patří to sem, patří to k tomu. Letos budou pro naši diecézi vysvěceni dva novoknězi. Tak málo novokněží jsme měli naposledy v roce 1984, od té doby jsme měli vždycky víc. Nevím, kolik kněží v naší diecézi zemřelo třeba od začátku letošního roku, ale bylo to víc než dva. Do semináře do nultého ročníku se hlásí čtyři kandidáti a to není poprvé. A když se budete ptát třeba i těch, kteří odcházejí v průběhu studia, tak co odpoví? No tak řeknou: „Já jsem viděl to, že tady je něco napůl a já nechci být ani policajtem, který bude někoho pořád do toho honit, ale já ani nechci být ani nechci být nějakým, nevím jak to říct jinak, kašpárkem, který si bude na něco hrát, který bude hrát divadýlko. Já jsem to myslel opravdově a upřímně, ale nesetkávám se se stejnou odezvou.“ Bratři a sestry, a tohle bolí nejvíc. Teďka je v běhu příprava na první svaté přijímání. Ten program je celý koncipován tak, že děti vždycky dostanou dva pracovní archy, které mají za pomoci rodičů doma vyplnit a já moc dobře vím, že to dává často zabrat i těm rodičům. Taková poslední otázka byla: „Co je to katecheze?“ A teď z dětí lezlo: „No on to ani doma nikdo nevěděl.“ Ale ty děcka našly odvahu se zeptat a to je správně, protože každá příprava a to všechno je o tom, abychom hledali odpověď na otázky, abychom byli schopni si svoji víru obhájit, abychom byli schopni být nasazeni jako Pavel a Barnabáš, abychom dokázali říct: „Tomuhle věřím, tohle je v pořádku, ale tohle už ne. Tohle už je buď třeba na jednu stranu nějaký fanatismus nebo na druhou stranu tohle už je laxní a tohle ne.“
Bratři a sestry, nebuďme těmi, kteří řeknou: „A to je stejně jedno.“ Není to jedno, protože to se týká mého života, ne života někoho jiného, ale mějme v sobě to smýšlení, tu odvahu, jaké měl Pavel a Barnabáš. Buďme nasazeni pro svoji víru, buďme těmi, kteří budou pro ni zapáleni. Ne napůl, ne hodinu nebo dvě hodiny týdně, ale celý život, protože my jsme přece celý život věřící. V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak to Ježíš s náma myslí vážně. Řekněme mu dneska: „Pane, já to s tebou taky myslím vážně.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí do Večeřadla, a vlastně Ježíš se loučí s učedníky. Ale už je tam naznačená ta doba církve, tedy Ježíšovo nanebevstoupení, a potom seslání Ducha svatého. A je tam zmíněn jeden ze základních darů Ducha svatého – pokoj. Pokoj, který může dát jenom on. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
 |
Jak dál? | 10:40 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB] |
Texty, které jsme před chvílí slyšeli, na první pohled působí nesourodě, a přece se tam dá najít jedna společná myšlenka. Tu myšlenku je možné vyjádřit otázkou: Jak dál? Jak se zachovat? Nebo ještě i nějak jinak.
Evangelium je z okamžiku Poslední večeře, je to část takzvané velekněžské modlitby, a apoštolové ještě nevědí, možná tuší, ale rozhodně nevědí, že něco končí, že tady dojde k nějakému velkému předělu a že si budou muset klást právě tu otázku, jak dál, jak uchovat učení Pána, Mistra. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli opravdu zásadní zprávu, zásadní text o tom, jak vznikla, můžeme říci, rozepře mezi Pavlem, Barnabášem a některými dalšími židy, kteří se obrátili ke křesťanství, a jak se to potom celé řešilo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení mluví zase o nebi. Mluvit o nebi, to není vůbec jednoduché, protože nebe je něco, na co se těšíme, na co čekáme, co si nějakým způsobem každý z nás představuje, ale je to něco, co přesahuje naše myšlení, naše chápání, přesahuje to pojmy, přesahuje to slova, kterými se dorozumíváme, a tak vždycky to našem mluvení o nebi nebo všechny ty obrazy o nebi mají svoje limity, vždycky to bude nedokonalé. Více...