Rubrika
HomilieBůh nám poskytuje bezpečí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení mluví zase o nebi. Mluvit o nebi, to není vůbec jednoduché, protože nebe je něco, na co se těšíme, na co čekáme, co si nějakým způsobem každý z nás představuje, ale je to něco, co přesahuje naše myšlení, naše chápání, přesahuje to pojmy, přesahuje to slova, kterými se dorozumíváme, a tak vždycky to našem mluvení o nebi nebo všechny ty obrazy o nebi mají svoje limity, vždycky to bude nedokonalé. Ale ten obraz, který nám předkládá dnešní úryvek, je velmi působivý, je teda taky velmi hluboký, neprobereme ho tady celý, protože to bychom tady byli hodně dlouho, a tak aspoň něco z toho.
Nebe je nám líčeno jako město, jako místo, kde Bůh přebývá s lidmi. Říká se, že každé město nebo vesnice je vizitkou těch, kteří tam žijí. Když tam někdo přijde, tak si řekne: „Tady je to pěkné, tady je to upravené, tady asi budou dobří lidé,“ anebo zase naopak. V jednom autobuse jsem jednou viděl cedulku, kde bylo napsáno: „Chovejte se jako doma, ať víme, jak to u vás doma vypadá.“
Tak jak to vypadá u Pána Boha doma? Mluví se tady o městě, pořád se tady mluví o stavbách, branách, hradbách a takhle. Nemluví se tu o lidech, ale bylo by chybou na ty lidi zapomenout. Když se ve starověku řeklo „město“, tak tím nemysleli jenom ty domy, ale mysleli tím také obyvatele, ty, kteří tam přebývají. Takže to mějme na paměti, když budeme o tomto obraze uvažovat – že nejde o stavby, ale jde o ty, kteří tam přebývají, to je Bůh a lidé.
Takže je to město. Město je líčeno ve velké nádheře, ve velké okázalosti, jako by se tam pořád něco slavilo. Je to schválně. My lidé dělíme dny na všední a sváteční. Ty sváteční máme raději, protože jsme spolu, je nám dobře. Takže nebe je nám představeno jako slavnost, jako svátek, radost ze setkání Boha a člověka. A dál? Dál je nám představeno jako bezpečí.
Víte, pro obyvatele té staré Palestiny nebo vůbec celého Středomoří každé město bylo symbolem bezpečí, protože mělo hradby, mělo opevnění, a tak bylo bráněno, chráněno před různými lupiči a nájezdníky, protože těm, kteří žili na vesnicích, se často stávalo to, že někdo přišel a sebral jim to, co vybudovali, a oni začínali od nuly znova. Takže to město v tomhle případě je symbolem bezpečí.
Bůh je ten, který nám poskytuje bezpečí. Víte, mnoho lidí si myslí, že najde bezpečí někde jinde – je to klamné, je to chybné. Jenom Bůh dává tuto skutečnou jistotu. To je další rys. Takže napřed to bylo líčeno jako něco krásného, slavnostního, dál potom jako člověku poskytující bezpečí.
To město má hradby. Každé hradby poskytují bezpečí, ale na druhou stranu zase to město také svazují, protože to město se může rozvíjet jenom uvnitř toho opevnění. Ale toto město je líčeno jako město s dvanácti branami. Ta dvanáctka se tady objevuje celkem pětkrát. V té době žádné město nemělo dvanáct bran, to si nemohli dovolit, to bylo moc nákladné, ale ty brány tady ještě navíc jsou stále otevřené. Proč? Protože to je další rys – svoboda.
Brána je místo, kudy člověk přichází a kudy vychází. Těch bran je tady, řeklo by se, víc než je potřeba, víc než by velela praktická potřeba, protože je to symbol svobody: „Člověče, můžeš přijít kdy chceš, můžeš přijít odkudkoliv, je jedno odkud přicházíš, je jedno čím jsi byl předtím, je jedno jaký jsi, je jedno jestli jsi černý, bílý, žlutý, je jedno z jakého jsi národa, je jedno jakého jsi povolání, zaměstnání. Můžeš přijít a můžeš zůstat, ale nemusíš zůstat. I v tom je ta velikost Boží nabídky, že Bůh nikoho nenutí, aby zůstal. Nabízí, přál by si to, ale nenutí.
Potom se tady mluvilo o tom, že to město jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Je to jeden z drahých kamenů. Ti, kteří sestavovali ten lekcionář, v tomto úryvku vynechali jedno takové dosti dlouhé souvětí, ve kterém se mluví o materiálu, z jakého je to město postaveno, a vyjmenovávají se tam ještě další drahé kameny.
Co to je drahý kámen, drahokam, napovídá už ten název, ale podívejme se na to z jiné strany. Kdy se ukáže jeho krása? Kdy se pozná, že to je drahý kámen na rozdíl třeba od nějakého obyčejného oblázku? Tenkrát, když na ten kámen zasvítí světlo. Pokud jsou ty kameny ve tmě, nedá se poznat, jestli jsou drahé, obyčejné, jestli mají nějakou hodnotu nebo nemají, ale teprve, až se objeví světlo. A to světlo je Bůh, světlem je Beránek.
Zase „zmizela všechna ostatní světla, už není slunce, není měsíc“. Nejsou v tomto biblickém chápání druhotné zdroje světla, je ten jediný skutečný zdroj – Bůh, Boží slovo, evangelium. To je skutečným světlem v našem životě, protože evangelium, to není jenom souhrn předpisů, zákonů, nařízení, ale to je slovo Boží, to je slovo, ve kterém je život. To není litera, která zabíjí, ale duch, který oživuje.
Proč se tady ještě vyjmenovává (my jsme to neslyšeli) tolik drahých kamenů? Protože tyto drahé kameny symbolizují právě nás lidi, naše schopnosti, všechno do dobré a krásné, všechno to, co umíme a co můžeme nabídnout k budování tohoto Svatého města.
Teď se tam ještě pokračuje, že na těch branách jsou jména dvanácti izraelských kmenů a potom, že v základu těch městských bran je dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Izrael je tam zmíněn schválně proto, že jemu byla spása nabídnuta jako první, ale jsou pozváni všichni, nejenom oni, a celé to stojí na Beránkových apoštolech. Nás hned napadnou jména dvanácti apoštolů, dvanácti těch nejbližších učedníků Pána Ježíše, ale to nejsou oni. Tady jsou míněni těmi dvanácti apoštoly všichni, kteří chtějí být těmi apoštoly, všichni, kteří chtějí hlásat Boží slovo, všichni ti, kteří si řekli: „Tak, jsem pokřtěný, patřím k Ježíši a já podle toho budu žít.“ Takže každý z nás má šanci být Beránkovým apoštolem, každý z nás má šanci být tím hlavním, tím, na kterého Bůh spoléhá. Záleží jenom a jenom na nás.
Abych to nějak celé uzavřel, protože o tom bychom mohli mluvit ještě hodně dlouho. Ten celý obraz je potřeba chápat ve dvou rovinách. Jednak v té rovině „eschatologické“, to znamená v té rovině, že jednou, až přijde Pán Ježíš podruhé, tak skutečně až s Ním budeme v plnosti, tak to bude krásné, bude to slavnost, budeme se tam cítit dobře, budeme v bezpečí, budeme svobodni, bude nám tam dobře, budeme se radovat. Ale člověk na to může říct: „No, jo, ‘jednou‘, ale co teď Pane? Já žiju tento život teď.“
Tenhle obraz platí i pro tento život, protože tento obraz nemáme chápat jenom jako něco, co je daleko od nás, ale máme ho chápat jako nabídku: „Člověče, máš vstoupit do tohoto Svatého města už teď.“ Je to něco, co se před tebou otvírá. Církev nám to schválně staví před oči na konci doby velikonoční, kdy skončí ty sváteční dny a budeme prožívat dobu více všední. Církev nám to staví před oči, abychom si to uvědomili: „Aha, to není něco, co bude jednou, ale to je něco, co už je tady teď.“
Ježíš nepoužívá termíny nebe a podobně, ale používá termín „Boží království“ a říká: „Boží království už je teď tady.“ Není tady ve své plnosti, ve své nádheře, ale je už teď tady mezi vámi. Je mezi vámi, nakolik vy ho do svého života pustíte, nakolik do svého života přijmeme tu myšlenku, že Bůh nám poskytuje bezpečí, svobodu, že je Pravda, která osvěcuje náš život a vede nás. S Bohem můžeme zažít radost, s Bohem můžeme zažít svátek.
Bratři a sestry, nakolik tyto myšlenky pustíme do svého života, nakolik si je budeme připomínat i ve všední dny, natolik jsme vstoupili do tohoto Svatého města. Každý den se setkáváme se spoustou věcí nepříjemných, se spoustou zklamání, se spoustou problémů a se spoustou těžkostí. Tenhle obraz Svatého nebo Božího města nám připomíná, že v našem životě jsou i jiné hodnoty, jiné věci, se kterými se setkáváme – věci radostnější a povzbudivější. Tak na to nezapomeňme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí do Večeřadla, a vlastně Ježíš se loučí s učedníky. Ale už je tam naznačená ta doba církve, tedy Ježíšovo nanebevstoupení, a potom seslání Ducha svatého. A je tam zmíněn jeden ze základních darů Ducha svatého – pokoj. Pokoj, který může dát jenom on. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
 |
Jak dál? | 10:40 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB] |
Texty, které jsme před chvílí slyšeli, na první pohled působí nesourodě, a přece se tam dá najít jedna společná myšlenka. Tu myšlenku je možné vyjádřit otázkou: Jak dál? Jak se zachovat? Nebo ještě i nějak jinak.
Evangelium je z okamžiku Poslední večeře, je to část takzvané velekněžské modlitby, a apoštolové ještě nevědí, možná tuší, ale rozhodně nevědí, že něco končí, že tady dojde k nějakému velkému předělu a že si budou muset klást právě tu otázku, jak dál, jak uchovat učení Pána, Mistra. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli opravdu zásadní zprávu, zásadní text o tom, jak vznikla, můžeme říci, rozepře mezi Pavlem, Barnabášem a některými dalšími židy, kteří se obrátili ke křesťanství, a jak se to potom celé řešilo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení. To, o čem jsme tam slyšeli, bylo vlastně o zasedání prvního koncilu. V církevních dějinách tento první koncil bývá nazýván apoštolským sněmem, protože ti, kdo na něm rozhodovali, kdo tam měli hlavní slovo, bylo dvanáct apoštolů. Více...