Rubrika
HomilieO bohatství a chudobě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, děkujeme za úrodu, děkujeme za dary, které dostáváme. Nejenom za to, co vyrostlo, co se urodilo, ale chceme poděkovat úplně za všechny dary, které dostáváme. A dostali jsme rozum a ten nám má sloužit k tomu, abychom ty věci, které dostáváme, správně zařadili.
Když to vezmeme od Starého zákona, tak prorok Ámos se narodil v Judském království a byl poslán prorokovat do království Severního. A prorokoval nějakých zhruba 750 let před narozením Pána Ježíše. A byla to doba, která pro Judské království byla špatná, pro sever dobrá. Sever se zmáhal, a tak už nevěděli, co by, a tak udělali výpad do jižního království a vyplenili Jeruzalém, vyplenili Chrám, odnesli si všechny ty posvátné nádoby a začali to používat při svých hostinách v tom smyslu: „Podívejte, my jsme je přemohli. Podívejte, jak oni jsou slabí, jak my jsme dobří, jak my jsme silní.“
Vlastně prorok tam líčí obraz hostiny, ale obraz hostiny, kdy ti lidé vlastně se vychloubají. Není to hostina radostná, kdy oni by děkovali někomu, ale je to hostina, kdy oni sami sebe postavili do centra v tom smyslu, jako obdivujte nás, bojte se nás, klaňte se nám. A on to tam líčí tak, že oni si právě přivlastnili věci z toho chrámu. Třeba ten olej, o kterém se tam mluví, že je nejlepší olej, doslova je tam napsáno prvotiny z oleje, ty měly být obětovány Hospodinu. Nebo tam zmiňuje právě Josefa. Josef, který je dodneška vlastně symbolem víry, ať už Josef starozákonní, nebo Josef novozákonní, tady je myšlen starozákonní Josef. Tak to je určitá skupinka lidí, kteří si uvědomovali, že tady tento boj, ta občanská válka uprostřed jednoho národa, že to nebude k dobrému. Ale bylo jich málo, kteří si uvědomovali, že je tady něco špatně. Velká část měla radost, protože vítězili a mysleli si, že to tak bude pořád.
Prorok Ámos říká: „Vám se teď daří, ale zamyslete se nad tím, za jakou cenu. Jestli ten začátek, jestli jste se namáhali, jestli jste zaseli, zasadili, tak pak je to v pořádku.“ Ale oni nezasadili, oni nezaseli. Oni šli a ukradli, tak prorok říká: „To přece takhle nemůže fungovat.“ A jak říkám, jsme někdy kolem roku 750, možná 740 před Kristem. V roce 721 z celého toho Samaří už nezbylo vůbec nic. Asyrská říše to úplně celé rozbořila a ty lidi odvedla do zajetí. V tu chvíli, kdy mluvil Ámos, je to vůbec nenapadlo, nezdálo se jim to, proroka vyhnali. On se musel vrátit zpátky do toho Judského, do toho jižního království, které v té době bylo rozvrácené. Ale v tom roce 720, 721 obstálo.
Bratři a sestry, tady to starozákonní čtení nám předkládá dvě zásadní myšlenky. Když něco slavíme, když něco děláme, má to být upřímné. A když o něco usilujeme, tak si máme vždycky položit tu otázku: „A ta cena, kterou za to dám, kterou za to zaplatím, je to v pořádku? Je to na místě?“
Evangelium pokračuje víceméně stejnou myšlenkou. Je to jakýsi závěr, určitý konec Ježíšových řečí, Ježíšova kázání, kdy mluvil o pošetilém boháči, který si říkal: „Mám toho hodně, to obilí, postavím ty stodoly, zvětším to, budu si hodovat.“ Ještě té noci zemřel. Potom je tam podobenství o prozíravém správci, který je nepoctivý a falšuje dlužní úpisy svého pána. A cílem toho, co Ježíš dnes tady říká nebo co jsme slyšeli, je, aby co nejvíc lidí změnilo smýšlení. Aby se z pošetilých boháčů stali prozíraví správcové.
Když se mluví o boháčích, o chudácích a takhle, tak na tomto místě se nejedná ani tak o majetek, ale jedná se o životní postoj. Je pravda, že často ten postoj bývá spojen právě s vlastnictvím majetku, ale ne vždycky tak. Známe dost lidí, kteří mají opravdu velký majetek, a jsou to lidé, kteří mají zájem, chtějí pomáhat a podobně. Nejsou to sobci. Ale znám taky, setkal jsem se s několika lidmi, kteří byli na tom dně a jsou na tom dně a nechtějí to měnit. Sami přiznávají a říkají: „Je nejjednodušší natáhnout tu ruku, ale nic víc ode mě nečekejte.“
Takže Ježíš, když mluví o tom bohatství, o té chudobě, tak především mluví o životních postojích. Ten boháč není jmenován, kdo to je, ale máme za to, že Ježíš na jedné straně mluvil obecně, ale na druhé straně měl na mysli konkrétního člověka, a sice krále Heroda. Konkrétně je to Herodes, který je vnukem toho Heroda Velikého, toho, který nechal zabít betlémské děti. Tento vnuk byl známý tím, že opravdu rád se oblékal do nádherných šatů, často pořádal hostiny a byl velmi pyšný, velmi nadutý. On byl to, čemu se říká ateista, protože si postavil do centra svého života sebe a nikdo další už se tam nevešel – ani Bůh, ani člověk. On byl v centru a už tam pro nikoho dalšího nebylo místo.
Ježíš potom líčí druhou postavu, ta dostává jméno Lazar. Je to jméno vyznavačské, protože Lazar znamená „Bůh pomůže“. Postoj toho člověka, který je chudý právě duchem, v duchu, tak ten chudý si uvědomuje: „Já potřebuji pomoc, já nestačím na všechno sám.“ Jak říkám znovu, je to především vnitřní postoj osoby, nezávislý na množství majetku, nezávislý na tom, kolik toho mám. Pravda je, že když člověk nemá žádný majetek, tak je si té potřeby pomoci vědom víc.
Mnozí teologové říkají, že tady tímto Lazarem Ježíš myslí sebe. Ježíš, který se vzdal všeho, Ježíš, který na sebe vzal naše viny, to jsou ty vředy. Ježíš, který se učinil potřebným. A z tohoto pohledu vidíme, že tady Ježíš líčí obraz. Ony jsou to vlastně dva obrazy vedle sebe. V čem jsou zvláštní? Že ty obrazy jdou do jakési úhlopříčky. Napřed je boháč „nahoře“, Lazar je dole. A potom se to vymění, Lazar je nahoře, boháč je dole. Ty hodnoty, na které spoléhal boháč, se ukázaly jako omezené. On se domníval, že budou platit vždycky a že tak to je a že s tím prostě nikdo nehne, že se to nezmění. Ale ukázalo se, že tady platí něco jiného, že Bůh to vidí nějak jinak. Ježíš líčí ten pozemský život jako určitý most, po kterém člověk přechází z času do věčnosti. Ale kam v té věčnosti dojde, to záleží na člověku. Ten most se zřítí v okamžiku, kdy člověk umírá. Tam je líčeno to, že ten boháč se modlí, ale modlí se v momentě a na místě, kde už ta modlitba není účinná. Ježíš tím zdůrazňuje a říká: „Modlete se, proste, děkujte, chvalte, dokud to má smysl.“ Ta modlitba toho boháče tam na tom místě zavržení už je úplně k ničemu.
A co je zajímavé, tak je to, že Ježíš toto podobenství neříká učedníkům, ale říká ho farizejům, tedy svým odpůrcům. Víme, že Ježíš měl několikatero odpůrců. Saduceové, ti ho odepsali a už tam vůbec ani za ním nechodili. Farizejové pořád se chodili ptát. Někdy jejich otázky byly upřímné, dost často neupřímné. Ale co je krásné, je to, že Ježíš, i když poznal, že to je otázka neupřímná, dal jim to najevo, ale nikdy je neposlal pryč. Nikdy jim neřekl: „Mám vás dost, už nechoďte, už mě otravujete,“ nic takového. Nikdy. A naopak v tuto chvíli Ježíš jim adresuje toto podobenství. Jde o to, že Ježíš chce, aby co nejvíc lidí přestalo být pošetilými boháči a bylo prozíravými správci.
Bratři a sestry, Ježíš toto podobenství adresoval tedy svým odpůrcům, ale toto podobenství má co říct i nám, Ježíšovým učedníkům. A tak mějme to na paměti a mějme to na paměti hlavně, když budeme obklopeni nějakými věcmi, abychom vždycky věděli, komu za ně vděčíme, komu za ně máme děkovat, a prosme ho, aby nám ukázal, jak s těmi věcmi máme dobře hospodařit.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, není to tak dávno, co jsme mluvili o žalmu, který Izraelité používali jako modlitbu před jídlem. Dnes ten žalm, který jsme slyšeli mezi čteními, byla ranní modlitba. Je to žalm, který má číslo 146, je tedy téměř z konce žaltáře, těch žalmů je 150, a těch posledních 5 žalmů jsou takzvané chvalozpěvy, hymny. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, zůstaneme zase u dnešního prvního čtení. Na první pohled je nám jasné, že prorok někoho kárá, ostře, ostře hubuje lidi, kteří jsou finančně zajištění, mají se dobře a o nic se nestarají, tedy lidi velmi sobecké. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, jenom bych připomenul, proč byl napsán první list apoštola Pavla Timotejovi: pro povzbuzení, protože to prvotní nadšení už začalo vychládat a blížilo se pronásledování. Proto Pavel jednak se snažil posílit křesťanské obce, ale v tomto případě se snaží dodat posilu, odvahu jejich pastýři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, ten dnešní evangelní úryvek je zajímavý, a to hned v několika ohledech. Možná jste si všimli hned první věty: „Ježíš řekl farizeům …“ Ježíš se neobrací v tuto chvíli ke svým učedníkům, ale, mohli bychom říct, ke svým odpůrcům. Více...