Rubrika
HomilieČlověče, jsi to ty, kdo si volíš
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, zůstaneme zase u dnešního prvního čtení. Na první pohled je nám jasné, že prorok někoho kárá, ostře, ostře hubuje lidi, kteří jsou finančně zajištění, mají se dobře a o nic se nestarají, tedy lidi velmi sobecké. Jenže je to složitější a je to mnohem těžší na pochopení. A co ještě víc, je to Boží slovo, to znamená, že ty výtky, které tam Amos říká, platí vždycky, i tedy pro naši dobu, i pro nás, a bylo by špatné to přečíst, mávnout nad tím rukou a říct: „Mě se to netýká.“
Abychom dobře pochopili ty souvislosti, tak teď bude takové dějepisné okénko. Všichni asi víme, že Izraelité měli za krále Davida. David vládl dvanácti kmenům Izraele. Po Davidovi vládl jeho syn Šalamoun, to ví asi taky většina. Ale kdybych se zeptal, kdo vládl po Šalamounovi, to by bylo zajímavější. Tady už by to asi bylo slabší. Jmenoval se Roboám a za Roboáma došlo ke vzpouře, kdy se vzbouřilo deset kmenů a odtrhli se. Říká se jim Severní nebo Izraelské království. A tady pod vládou té davidovské dynastie zůstali dva kmeny: Juda a Benjamín. Proto se tomu jižnímu království často také říká Judské království.
Už vidíme v tom ten nepoměr: dva – deset. Mluvili stejnou řečí, vyznávali stejného Boha (to rozdělení byla záležitost politiky, ne náboženství), ale nebyli schopni se domluvit. A tady začíná ten zádrhel. Navíc oni chtěli, aby se to království sjednotilo, ale nikdo nechtěl uhnout. Ti ze severu říkali: „Nás je víc, my budeme vládnout!“ Ti na jihu říkali: „Ale my jsme potomci Davidovi. My budeme vládnout!“ A rozpoutala se válka nebo spíš války. Nebylo to trvalé, ale s určitými přestávkami to trvalo dlouhá desetiletí. A protože nebyli schopni jeden porazit druhého, tak si brali za spojence sousední pohanské národy. Ten úryvek, který jsme dnes četli, ten byl pronesen někdy kolem roku 750 před narozením Pána Ježíše a bylo to v době, kdy to severní království přemohlo to jižní, kdy dobyli Jeruzalém. A proto se tam mluví o tom, že na Siónu i v Samaří (to bylo hlavní město toho severního Izraele) vládnou stejní lidé.
A teď už se dostáváme k tomu, co nám říká to dnešní čtení. Možná pro ty, kteří tu nebyli minule, bych měl zopakovat ještě, kdo to byl Amos. Byl to člověk, který žil v jižním království, byl to pastýř a zemědělec, člověk nevzdělaný, který nepocházel z nějaké významné rodiny. Zvláštním Božím zásahem byl povolán za proroka a byl poslán do toho severního království. Tam byla svatyně v městě, které se jmenovalo Betel, a on tam byl poslán, aby káral. Úkol velmi složitý, nelehký. Uvědomme si, on je pro ně cizinec, nevzdělanec, trošku pobuda a toto tam sehrálo také svou roli. Jeho poselství nebylo přijato a byl králem vykázán a vrátil se zpátky ke svým stádům, ke své původní profesi.
Tak, a teď teda co nám říká Amos. Co říkal tenkrát těm lidem a co říká nám? První, co kárá, je ta válka. Znovu: „Dostali jste tu zemi od Hospodina, jste jeden národ, mluvíte stejným jazykem, vyznáváte stejné náboženství a nejste schopni se domluvit. Vy jako národ jste měli být svědectvím o Bohu. Tento svůj „národní úkol“ jste nesplnili. Naopak vedli jste války a ti na tom severu, kteří tu válku vyhráli, tak ještě řekli: „Bůh nám žehná. My jsme udělali dobře, že jsme tu válku vedli. My jsme vyhráli, Bůh nám požehná.“
Amos toto kárá a říká: „Kdepak. Bůh neschvaluje to, co vy děláte, ale vy mu podsouváte svoje úmysly a chcete, aby on řekl, že děláte dobře. Vy se neptáte: „Děláme dobře?“ Vy si děláte to, co chcete, a po Bohu chcete, aby vám to odkýval.
Prorok Amos odsuzuje tady tu válku. Byla to skutečná válka, skutečné soupeření mezi lidmi stejného národa. A tady už jakýsi převod do současné doby. I my často vedeme různé války, soupeříme mezi sebou o různé věci a často jsou to malichernosti. Jsou to malichernosti a je to úplně, jak se říká, mimo. I po nás chce Ježíš, abychom byli svědky. Ten, kdo věří v Boha, ten, kdo věří v Ježíše, od toho se čeká víc. To jim říkal už Amos, to stejné zopakoval Ježíš. Jsme si toho vědomi? Víc jsme dostali, víc se od nás bude čekat. A měli bychom se zaměřit na věci podstatné. Oni utopili svoji energii ve věcech nepodstatných. Na jedné straně organizovali ty války mezi sebou a na druhé straně, a teď už prorok mluví k určité vládnoucí skupině v tom severním království, která žila ve městě, které se jmenovalo Samaří, a říká: „Vy si žijete v přepychu a nestaráte se o to, co se děje kolem vás.“
Jednak tedy prorok kárá sebelásku a říká: „Víra a sobectví, sebeláska se vylučují. To nejde. Protože Bůh všechno, co udělal, bylo dobré a udělal to z lásky.“ Může to znít jako fráze, ale je to hluboká pravda, a chce po člověku, aby ho člověk v tomto napodoboval. Tedy sebeláska a víra se vylučují.
A potom prorok připomíná, že víra vždycky bude mít nějaký sociální rozměr. Zase pro nás to není nic nového. Proč? Známe Ježíšovo přikázání lásky k Bohu a lásky k člověku. Od časů Ježíše, kdy to řekl Boží Syn, tak to bylo jasné. Ale tady, když to říká Amos, tak to byla novinka. Uvědomme si, že Amos to říká nějakých 750 let před narozením Krista.
No, a co dál? Tam dál, jak on popisuje to, jak si žijí, tak pro nás je to takový obraz jakési hostiny, opravdu přepychové hostiny. Ale tam jde ještě o něco víc. Tam jsou použita slova, obrazy a věci na té hostině (to znamená to víno, olej), to byly věci, takzvané prvotiny. Izraelité měli za povinnost, kterou jim předepsal Mojžíš, první víno, první olej, ty první plodiny, které sklidili, přinést do chrámu jako oběť, dát je Hospodinu na poděkování za to, že sklidili. Ale tady jsme svědky toho, že si to přivlastnili lidé. Jinými slovy ti lidé o sobě říkají: „My jsme bohové. My jsme něco víc než vy ostatní.“ Mluví tady prorok proti obrovské pýše některých lidí.
Pýcha je taková zlá vlastnost, která se velmi úporně drží, a je schopná chytnou se kohokoliv. A zase člověk proti tomu může bojovat jedině pokorou. To znamená, že se zamyslí, ptá se: „Jdu dobře? Dělám dobře?“ Oni se neptali. Jim to bylo jedno.
No, a poslední myšlenka, která má přesah i do dnešní doby, je to, kdo to říká. Už jsem o tom mluvil. Amos byl pro ně cizinec. Sice mluvil stejnou řečí, ale byl to cizinec. Byl to nevzdělanec, člověk odněkud z vesnice, od dobytka, pastýř. A on nám tu bude něco říkat!
Zkusme si teď představit, že by sem přišel někdo z ciziny, bez vzdělání, neměl by způsoby, neměl by vychování a začal by nám říkat, že děláme něco špatně. Co by bylo první, co by nás napadlo? Řekli bysme si: „No, co si to dovoluješ? Jak to, že ty nás tady chceš poučovat?“ a udělali bychom stejnou chybu, jako udělali ti, kteří v Betelu a v Samaří slyšeli proroka Amose.
My se často chováme podle rčení „šaty dělají člověka“. Přijde někdo, kdo má oblečení, vystupování. Když ještě uslyšíme o tom, že má nějakou školu, tak si říkáme: „To bude určitě pravda. To musí být pravda! Takový vzdělaný člověk by přece neříkal nějaké hlouposti!“ Ale ono to tak není. My bychom to měli převrátit a v první řadě poslouchat, co ten člověk říká. „Je to dobré, je to špatné? Myslí to se mnou dobře? Je to rada pro mě užitečná?“ A až třeba potom vidět, kdo to říká. V první řadě vidět, co říká. Vidět to poselství, nebo spíš slyšet. Jak říkám, Samařané a i lidé dnešní doby dělají tu chybu, že napřed se dívají na toho, kdo to říká, a to jim brání v tom, aby slyšeli, co říká.
Bratři a sestry, tyto texty církev zařazuje na konec církevního roku schválně. Na konci církevního roku se zamýšlíme nad takzvanými posledními věcmi člověka. Máme si připomenout, jak se říká, věčný cíl, věčný život. Často se mluví o dvou životech, ale všechna ta dnešní čtení která jsme slyšeli, zvlášť evangelium připomíná a chce říct: „Je to jeden život. Je to jeden život, který člověče budeš žít na této zemi a u Boha. A základy toho života u Boha, to už si stavíš tady. Jestliže jsi schopen nějak projevit lásku, jestliže v sobě máš aspoň trošku pokory, jestliže jsi člověk, který je schopen sebereflexe, jestliže jsi člověk, který je schopen dívat se kolem sebe, Bůh toto všechno odmění. Jestliže sis vybral pýchu, sebelásku, Bůh ti nebude bránit a dá ti to.
Člověče, jsi to ty, který si volíš, jak bude vypadat tvůj život na této zemi a jsi to také ty, kdo si volíš, jak bude vypadat tvůj život na věčnosti.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, děkujeme za úrodu, děkujeme za dary, které dostáváme. Nejenom za to, co vyrostlo, co se urodilo, ale chceme poděkovat úplně za všechny dary, které dostáváme. A dostali jsme rozum a ten nám má sloužit k tomu, abychom ty věci, které dostáváme, správně zařadili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, není to tak dávno, co jsme mluvili o žalmu, který Izraelité používali jako modlitbu před jídlem. Dnes ten žalm, který jsme slyšeli mezi čteními, byla ranní modlitba. Je to žalm, který má číslo 146, je tedy téměř z konce žaltáře, těch žalmů je 150, a těch posledních 5 žalmů jsou takzvané chvalozpěvy, hymny. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, jenom bych připomenul, proč byl napsán první list apoštola Pavla Timotejovi: pro povzbuzení, protože to prvotní nadšení už začalo vychládat a blížilo se pronásledování. Proto Pavel jednak se snažil posílit křesťanské obce, ale v tomto případě se snaží dodat posilu, odvahu jejich pastýři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, ten dnešní evangelní úryvek je zajímavý, a to hned v několika ohledech. Možná jste si všimli hned první věty: „Ježíš řekl farizeům …“ Ježíš se neobrací v tuto chvíli ke svým učedníkům, ale, mohli bychom říct, ke svým odpůrcům. Více...